“A pokud jste to dočetli až sem, mám vždy chuť napsat, že vám dám stovku. Tak napište a já ji pošlu třeba na nějakou sbírku prostřednictvím Darujme.cz.” Podobnými větami prý Lucie Krubnerová prokládá většinu svých závěrečných zpráv, které sepisuje při vyúčtování grantů. A že jich za 10 let bylo. Lucie spolu s dalšími obyvateli Votic totiž věnuje svůj volný čas obnově kláštera sv. Františka z Assisi ve Voticích.
Spolu s kolegy, se kterými jsme později založili náš spolek, jsme se o votický klášter zajímali ještě před rekonstrukcí. Klášter má za sebou pohnutou historii, která potkala v druhé polovině 20. století mnoho církevních objektů. V noci na 14. dubna 1950 vtrhli do kláštera příslušníci Státní bezpečnosti a františkány odvezli do internace. V klášteře pak zřídili vyšetřovnu, kde při výsleších STB přemlouvala soukromé zemědělce z okolí, aby dobrovolně vstoupili do JZD. Později tu sídlil internát učňovské školy a poté výrobní i administrativní prostory podniku Tesla. V devadesátých letech se klášter vrátil františkánům, ale budovy chátraly dál. Když se v roce 2010 začalo uvažovat o tom, že Františkánský řád objekt prodá, založili jsme spolek Za záchranu kláštera sv. Františka z Assisi s cílem přesvědčit vedení města, že stojí za to budovy odkoupit. Klášter jsme za souhlasu Františkánů vyklízeli, vystěhovávali ptactvo a myši, uklízeli a myli okna a podlahy. Organizovali jsme brigády a v rámci Dnů evropského dědictví a Noci kostelů jsme pořádali dny otevřených dveří za svitu svíček v lahvích od kompotů, protože byla odpojená elektřina. V roce 2012 město klášter opravdu odkoupilo a nám začala další intenzivní práce. Náklady na opravu se pohybovaly v desítkách milionů korun, a to nemohla hradit ani farnost, ani město. Posledních deset let jsme tak psali grantové žádosti na všechny strany, namátkou třeba ROP (EU), Nadace Via, Havarijní program Ministerstva kultury nebo Fond kultury Středočeského kraje, připravovali projektové plány a postupně pracovali na renovaci. Pomáhali nám ostatní spolky, město i rodinní příslušníci.
V roce 2019 jsme měli budovy kláštera pod střechou, vnitřní prostory zrekonstruované a opravené a bývalý klášter jsme otevřeli lidem. V prostorách kláštera je Muzeum kolektivizace, vlastivědná výstava, galerie, své stálé místo tu našly komunitní a sociální služby. Dalším logickým krokem byla revitalizace zahrady. Brali jsme ji trochu jako “dárek k desátým narozeninám spolku”. O programu Místo, kde žijeme a výzvě pro daný rok jsme se dozvěděli náhodně z internetu cca 2 dny před ukončením příjmu žádostí. Vzhledem k tomu, že v době podání žádosti jsme měli zkušenosti z předchozích grantových projektů a dotačně zkušeného člena týmu, zvládli jsme podat žádost o grant i v takto šibeničním termínu a s žádostí jsme uspěli. S plány nám trochu zamíchala pandemie, ale věříme, že i přes mírné zdržení letos na jaře zasadíme první stromy.
V hlavě máme spoustu plánů, tak uvidíme, kolik se nám jich ještě podaří realizovat. Pustili jsme se do obrovského projektu, ale ten pocit, když procházíte zrenovovanými budovami kláštera a víte, že ta krása kolem je tu i díky vám, tak ten je k nezaplacení.
A my za Nadaci Via dodáváme, že slíbenou stovku nakonec dostala sbírka Centra Dialog, Nová škola Thomase Sankary, která běžela na Darujme.cz.
Projekt se uskutečnil za podpory firmy Hornbach.