Mluví potichu, a když popisuje svá nejtěžší období, několikrát se zasměje, jako by se tím omlouval. Nemá přitom vůbec za co. V tomto článku ho pojmenuju Lukáš, abych neodhalil jeho identitu. Velmi křehce totiž balancuje na hraně spokojeného života. 

Text: Mirek Čepický pro Umění darovat

Dvacet let se mu nedařilo žít spokojeně. Snažil se totiž, aby spokojení byli ostatní. Hlavně maminka. Teď už kouká na sebe. Chce fungovat samostatně. Mluvit s lidmi. Pracovat. Mít radost. Dostudovat vysokou školu. Nebát se, že se zhroutí, zblázní, skončí v Bohnicích. Tam při povídání sedíme a k Lukášovu příběhu se za chvíli vrátíme. Ukazuje na něm, jak poměrně nenápadně může v dětském věku vzniknout velký celoživotní problém.

Vážné duševní poruchy v ČR ohrožují odhadem nejméně desetinu dětí a mládeže. Nejspíš je to ale výrazně více. „Data o současném stavu nejsou k dispozici, na aktuálních statistikách s kolegy ze Sekce dětské a dorostové psychiatrie Psychiatrické společnosti ČLS JEP pracujeme spolu s Ústavem zdravotnických informací a statistiky a Národním ústavem duševního zdraví,“ říká docent Michal Goetz, zkušený dětský psychiatr, který se kvůli pomoci dětem rozhodl zachránit Dětskou psychiatrickou nemocnici Opařany v jižních Čechách.

Té nedávno hrozil zánik. Michal Goetz se rozhodl zkrátit svůj úvazek na pražské Psychosomatické klinice a většinu času věnovat zařízení v Opařanech. „Jeho zánik by totiž znamenal konec dětských psychiatrických lůžek v Jihočeském kraji a zároveň značnou komplikaci pro poskytování péče celorepublikově. Lůžková dětská psychiatrická oddělení jsou všude přetížena dlouhodobě,“ zdůvodňuje své rozhodnutí Michal Goetz. Sestavil nový tým lékařů a společně se jim i za podpory Ministerstva zdravotnictví ČR daří provoz nemocnice udržet.
Psychické problémy často začínají postupně. V tomto článku si na příběhu Lukáše a prostřednictvím komentářů odborníků ukážeme dva životní zlomy. První popisuje cestu do stavu, když už jsou problémy vážné a je třeba je řešit s psychiatrem. Druhý zlom je optimističtější a ukazuje cestu zpět do běžného života. Ta rozhodně není snadná.

Potíže mohou začít úplně nenápadně

Pokud jsou psychické potíže z dětství nedořešené, mohou se projevovat i o desítky let později. Jako právě u Lukáše. Jsme s ním v areálu psychiatrické nemocnice, ale už ne v pavilonu, kam se Lukáš přišel loni léčit. Sedíme v jednom z nejkrásnějších zdejších domů, v secesní budově, kde sídlí tréninková kavárna V. kolona. Ta pomáhá pacientům v návratu do života. „Je těžké definovat příběh klientů s dobrým koncem. Velký krok už je, když v sobě vykřešou motivaci a energii přihlásit se k nám. Některým se později podaří najít práci na otevřeném trhu, ale i pak se cesta může vyvíjet různě,“ říká Silvie Jeřábková, vedoucí kavárny V. kolona, provozované organizací Green Doors.

Nejkrásnější pocit v životě ho dovedl na psychiatrii

Lukáš je krátce před vstupem na otevřený trh. Podle Silvie Jeřábkové je na to připravený. „Moc bych si přál normální práci, abych zkusil, co zvládnu,“ definuje Lukáš, co mu teď nejvíc chybí k pocitu, že už má své psychické potíže pod kontrolou. Nejsilnější byly loni v létě. „Začal jsem slyšet hlasy, které se mě týkaly. Zároveň se mnou celé tělo škubalo. V nebi jsem viděl obrazy, ze kterých jsem byl fascinovaný. Trávil jsem velkou část dne koukáním do nebe. Bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě zažil. Zároveň mě to ale hodně vyčerpávalo. Pak jsem se psychicky propojil s lidmi v domě, ve kterém jsem bydlel. Měl jsem pocit, že spolu komunikujeme. Věděl jsem ale, že to není realita. Tak jsem se sám rozhodl přijít léčit se sem do Bohnic,“ popisuje Lukáš. Podle lékařů jsou jeho diagnózy dvě: schizoafektivní porucha osobnosti a paranoidní schizofrenie.

Je mu 33 let. Je tedy už dlouho dospělý. Co to má společného s psychickými poruchami dětí, napadne vás možná. Lukáš měl první potíže už ve svých třinácti. A postupně se stupňovaly. „Měl jsem zpočátku pěkné dětství, bydleli jsme celá rodina v Karlíně, chodil jsem tam do školy, měl jsem v okolí kamarády, hrál jsem si s nimi. Pak přišly v roce 2002 povodně, náš dům byl zničený. Proto jsme chvíli bydleli na Vinohradech u máminých rodičů, začal jsem tam chodit do školy. Pak jsme se odstěhovali do Malešic, kde jsme od magistrátu dostali dvakrát větší byt než náš původní. Byl krásný, ale nikdy jsme tam nebyli šťastní. Máma měla pravdu, že nás ten byt proklel, protože v něm se všechno zhoršovalo. Já zůstal ve škole na Vinohradech, ale odpoledne jsem byl radši doma v Malešicích, nechtělo se mi jet za kamarády tak daleko. To byla největší chyba. Měl jsem jít na základku v Malešicích, abych měl kamarády tam. Často jsem zůstával doma s mámou, která začala pít, doma byly hádky. Rodiče se nakonec rozvedli,“ popisuje první problémy Lukáš.

Příčiny psychických potíží se podle odborníků liší podle druhu onemocnění. „U některých hrají hlavní roli genetické faktory, u jiných lze najít těžiště vzniku ve vlivech prostředí,“ vysvětluje docent Michal Goetz. Ředitelka Dětského krizového centra doktorka Zora Dušková k tomu dodává. „Setkávám se s několika příčinami, které způsobují nepříznivý psychický stav dětí. Na prvním místě bezesporu rodina. V krizovém centru vystupuje do popředí rozvodová problematika. Dětem se rozpadá to, co potřebují v životě nejvíc.“

Za pár let se nepříznivé okolnosti projevily i na Lukášovi. Začal sám pít, k tomu kouřit marihuanu. Nejdřív to bylo příjemné, pak přišly úzkostné stavy, začal se bát chodit mezi lidi. Myslel si, že ho někdo sleduje. Zároveň se pokoušel pomoci mámě, ale neúspěšně, cítil se kvůli tomu jen hůř. Uzavíral se do sebe, o problémech si dělal zápisky.

V běžném životě se snažil fungovat, aby nikdo venku nic nepoznal. Přestože zvládl úspěšně studovat i vysokou školu, zvolil si pro uživení základní práci, protože v ní mohl být nenápadný. Už 15 let doplňuje zboží do regálu v supermarketu. „Nikoho tam nezajímám. Původně jsem tam chtěl být sám, nemuset se s nikým bavit, nemuset se o nikoho starat. Poslední dobou, jak se můj stav zlepšuje a mám chuť se vracet do běžného života, jsem naopak rád, když mě někdo osloví a můžu s ním komunikovat. Nejraději bych z této práce už odešel a našel si lepší, zvládnu toho víc,“ vysvětluje Lukáš.

Cesta ven

Přál by si taky dokončit školu. Má vystudované dva roky oboru sociální práce. „Ten jsem si vybral především proto, že jsem trávil hodně času sám, osamělý. Chtěl jsem se díky studiu sociální práce více socializovat, zapojit mezi lidi a zároveň si dokázat, že mám na to, vystudovat vysokou školu,“ přibližuje Lukáš.

Žije v pronajatém bytě, má dvě práce, v supermarketu a kavárně, vše už několik měsíců dobře zvládá a přeje si najít práci novou, kde nikdo nebude vědět, že má psychické problémy. „Uleví se mi, až odejdu ze supermarketu, kde jen poslouchám pořád dokola ty stejné písničky. Když jsem mezi lidmi, projevují se mé problémy míň. Zapomínám na své hlasy, přestává mi škubat tělo a jsem normálně schopný komunikovat. Proto co nejvíc vyhledávám společnost. Proto jsem souhlasil i s tím, že řeknu svůj příběh,“ uzavírá své vyprávění Lukáš.

Výhodou na jeho cestě je, že má kolem sebe také blízké lidi, kteří o jeho diagnóze vědí a pomáhají mu. Kromě táty a bratra je to i jeho psycholožka a tým z V. kolony. „Klienti u nás zůstávají tři měsíce až rok, výjimečně i déle. Během této doby postupují od práce v zázemí více k práci mezi lidmi. Zároveň mají minimálně jednou měsíčně patronskou schůzku, kde s nimi mluvíme o jejich vývoji. V rámci další podpory Green Doors jim nabízíme mimo jiné i službu s názvem Cesta do práce. Tam jim dál pomáháme s čímkoli, co řeší už v běžné práci,“ popisuje Silvie Jeřábková.

Důležité je vnímat první signály

Z pohledu rodičů a dalších příbuzných je dobré dětské potíže pomoci řešit hned. I když máme dojem, že je doma vše v pořádku, může mít dítě starosti jinde. „Příčinou často bývají i vrstevnické vztahy. Současné generace dětí tratí na rozvoji kvůli sociálním sítím. Nabízejí snadný sociální kontakt, ten ale není plnohodnotný a opravdový. My jsme komunikaci dřív nevypnuli, protože jsme spolu byli osobně a vyříkali jsme si to. Tyto dovednosti mnohým dětem chybí. Strádají tím, že se ve vrstevnických vztazích necítí saturované. Sociální sítě nesou především chlubivou sebeprezentaci. Dítě vidí, že kamarádi jsou úspěšní, zdatní, a má pocit, že se mu nic nedaří, že je neúspěšné. To vede k veliké frustraci,“ vysvětluje Zora Dušková.

Dodává, že rodiče můžou pomoci hlavně tím, že si o tom s dětmi budou povídat: „Je to třeba zejména ve věku, kdy děti začínají na sociální sítě vstupovat. Celý kyberprostor zcela bez hranic smíchal svět dětí a dospělých. Děti bez zkušenosti, odhadu a dovednosti domýšlet věci do konce, kriticky je nahlížet konzumují obsah, který je pro dospělé. A to i takové věci jako násilí, brutální záběry, pornografii, návody k sebepoškozování i návody k sebevraždě.“

Podle Zory Duškové je základním orientačním bodem pro rodiče, jestli dítě zvládá nároky každodenní reality. Tedy chodit do školy, popasovat se s povinnostmi, fungovat s kamarády. Je potřeba, aby se rodiče ptali, aby si s dětmi povídali a věděli o nich víc, než jaké mají známky. Problém se může projevovat různě, například i sebepoškozováním. „Pro děti je to způsob úlevy od psychické nepohody nebo psychické bolesti. Velmi často říkají, že je pro ně fyzická bolest snesitelnější než psychická. Na chviličku uleví, ale není to zdravé řešení. Stouplo sebevražedné riziko u dětí, a to opravdu nelze podceňovat,“ upozorňuje Zora Dušková.

Pomáhání díky vlastní zkušenosti

Sebevražedné sklony měla v minulosti i Marie Solomonová. Od třinácti let se potýkala s depresemi a úzkostmi, v maturitním ročníku strávila šest týdnů hospitalizovaná na psychiatrickém oddělení. Její příběh mimo jiné ukazuje i to, jak je důležité, aby dospělí dětem naslouchali a brali jejich starosti se vší vážností. „Pro mě byla nejnáročnější nedůvěra dospělých, mého vlastního okolí v to, že můj stav vyžaduje okamžitou pomoc a že je to vážné. Nevěřili tomu, protože to nebylo vidět a zvládla jsem při tom studovat a později i pracovat. Pro mě ale bylo extrémně vyčerpávající potlačovat v sobě sebevražedné myšlenky a velké úzkosti,“ vysvětluje Marie Solomonová.

Sama pomoc našla později i díky studiu v Británii, kde viděla, že se v léčení i prevenci psychických poruch mladých lidí dá dělat mnohem víc. Přišlo jí to tak důležité, že se rozhodla úplně změnit svou kariéru a pomáhat ostatním. Založila projekt Nevypusť duši.

Její vlastní duše je nyní už v mnohem větším klidu než dříve. „Od pomoci jsem se ale neodpoutala. Vím, že to ještě pořád nezvládnu, to je důležité říct. Pomáhají mi medikamenty a hlavně režim. Na tom je z velké části založena i léčba v psychiatrických nemocnicích. Důležité je udržování tělesné kondice, například pravidelné jídlo, dostatek pohybu a spánku. Od únavy se můžete dostat k psychiatrickým problémům docela rychle, když už k tomu máte nakročeno,“ popisuje, jak je pro ni důležitá rovnováha. Pomáhá jí v tom nejbližší okolí.

I kvůli získání pomoci od blízkých je dobré svůj stav sdílet, mluvit o něm. Je ale důležité udělat to promyšleně a bezpečně. Tak to Marie doporučuje například i žákům škol, na které jezdí o duševním zdraví přednášet. Prevence je zásadní. Naštěstí přichází z mnoha stran. Věnuje se jí také Národní ústav duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech.

S podporou Nadace RSJ vytvořil vzdělávací program Všech pět pohromadě. Je určen především žákům ve věku 11 až 13 let. V tomto školním roce pak speciální tým proškolil téměř 70 učitelů základních škol Karlovarského a Plzeňského kraje. Na těchto náhodně vybraných školách si nyní ověřuje, zda je program účinný. Když ředitel NÚDZ a spolupracujícího centra Světové zdravotnické organizace pro veřejné duševní zdraví a rozvoj služeb Petr Winkler vysvětluje, že díky 20 výukovým lekcím získají žáci znalost a schopnost pečovat o svou duševní rovnováhu, setkává se občas i s reakcí: „Aha, tak teď budeme všichni šťastni!“ „Tak to vás musím zklamat,“ reaguje obvykle. „Když se naučíme pečovat o duševní zdraví, neznamená to, že budeme vždy všichni šťastni a budeme se pořád usmívat. Těžké emoce jako smutek nebo zklamání patří do lidského života stejně jako radost nebo uspokojení. Naším cílem je naučit mladé lidi základům duševní gramotnosti, aby byli schopni se dobře vypořádat i s těžkými emocemi, a mohli tak lépe zvládat výzvy, které je v životě čekají.“