Proč počet obyvatel není měřítkem úspěšnosti krajiny, proč je dobré dát lidem do rukou více zodpovědnosti a jak vést šťastný život pomáháním druhým říká pro Umění darovat podnikatel z Broumova a jeden z nejzajímavějších českých filantropů Jan Školník.

Rozhovor udělala Naďa Straková pro časopis Umění darovat (vycházející jako příloha Magazínu Reportér).

Když Jan Školník v roce 1997 společně se svým otcem koupil broumovskou firmu HOBRA, dnes HOBRA-Školník, a vydal se ji z pražského sídliště do malého příhraničního městečka Broumova řídit, bylo mu čtyřiadvacet. Výroba filtračních desek, které používají vinaři po celém světě, se pěkně rozjela a rozený Pražan si Broumovsko zamiloval. V roce 2004 tu se svou manželkou Marcelou založil neziskovou organizaci Agentura pro rozvoj Broumovska. Oblíbený region se rozhodli nejen oživit, ale jeho krásy ukázat i lidem z daleka. K financování řady aktivit Agentury přizval Jan Školník postupně řadu místním podnikatelů, s nimiž společně založil Podnikatelský klub Broumovska.

Nejviditelnější snahou Školníka a jeho agentury je obnova broumovského kláštera, do kterého se díky jemu vrátil život a návštěvníci. Barokní komplex se zahradou je otevřený veřejnosti, pořádají se tu výstavy, koncerty, divadelní představení, workshopy a debaty a lze se tu také ubytovat.

Jan Školník se osvědčil jako úspěšný podnikatel i jako velmi inspirativní filantrop, který podnikatelské principy jako podnikavost, promyšlenost investic a trpělivé plánování dokázal aplikovat i ve své neziskové organizaci.  V roce 2014 se stal Společensky prospěšným podnikatelem v soutěži pořádané EY a o čtyři roky později získal výroční cenu Via Bona od Nadace Via za filantropie v regionech.

Každý rok se vydává na týdenní pěší pouť. Sám, offline, s ubytováním, které si hledá až tam, kam dojde. “Na jedné takové pouti jsem přišel na to, že jsem pravděpodobně velmi umanutý,” prohlásil Jan Školník na svém vystoupení na TEDxPrague před dvěma lety nazvaném Čeho lze dosáhnout trpělivostí.

Byla vaše letošní pouť něčím jiná?

Nebyla. Při poutích, které člověk absolvuje sám, postupně v různých situacích odkrývá sám sebe. Týden sám se sebou je pro mě na celé pouti to nejzajímavější. Že se kolem vás proměňuje prostředí, je evidentní, ale vaše jádro zůstává stejné. Nevyřešené pracovní otázky si s sebou na cesty neberu. Když se dobře znáte, tak se v denním životě dokážete relativně rychle rozhodovat v souladu se svým svědomím a ve chvíli, kdy je to třeba. Cílem mých cest tedy není řešit pracovní záležitosti, ale prohloubit sebepoznání. Minimálně mi umožňují přijímat věci s mírným odstupem. Kolem situace s covidem byla a bude spousta emocí, týdenní putování o samotě mi dalo možnost alespoň trochu poodstoupit a koukat se na věc racionálněji. 

Co se za ten týden děje s myšlenkami?

Když jsem se svými týdenními poutěmi začal, pamatuji si, že až tak třetí den jsem dostával pocit, že mysl přestává těkat, a já se začal odpoutávat od běžných starostí. Po letech se do tohoto stavu dostávám rychleji. Už třeba druhý den cítím, že se mi myšlenky zklidňují. Často je to dané tím, že s postupujícími kilometry začnete řešit úplně jiné problémy, i ty fyzického charakteru, například jestli ten puchýř praskne nebo ne. Nástrojem na uklidnění hlavy je vlastně bolest těla.

Všiml jste si za léta putování českou krajinou nějakých změn v životě lidí na venkově?

Říká se, že Česká republika je malá země, ale podle mého se nedá projít pěšky ani za celý život. Zatím jsem ani jednou nebyl dvakrát na jednom místě, proto na tuto otázku nedokážu lehce odpovědět. Jedno je jisté. Když máte čas se zastavit a s místními lidmi si promluvit, překvapí vás, že to, co se jeví z města jako mrtvolno, je vlastně docela bujný život. Při náhodném setkání s lidmi třeba v hospodě mi před očima rozkvete život daného místa, který není možný spatřit, když tudy projíždíte autem nebo na kole.

Jak vaše firma ustála koronavirovou krizi?

Firma měla na začátku potíže s dostupností zaměstnanců, protože žijeme na hranicích a část kolegů je z Polska. Měli jsme šokový propad zakázek. Ale dá se říci, že jsme dokázali zareagovat adekvátním způsobem. Firma je teď v bezpečném režimu. Každá krize, když se k ní přistupuje podnikatelsky, je příležitost. Všechny problémy jsou zároveň impulsem ke změně. Lze to přirovnat k situaci, kdy máte vnějšího nepřítele. Když lidé cítí existenční riziko, jsou ochotnější ke změnám. Kdyby toho rizika nebylo, přijímali by vše daleko komplikovaněji. Jediné, co u nás karanténa otevřela, je využívání práce na dálku.

A vaše Agentura pro rozvoj Broumovska?

Tam jsme nedostatek hotovosti vyřešili půjčkami od našich dárců a vlastně jsme dopady ještě ani nedopočítali, protože na to jednoduše není čas. Řešíme spoustu krásných věcí a vlnu zájmu lidí přidat se k něčemu, co dává smysl, takže v tuhle chvíli nemáme čas zjišťovat rány.

Turisté se tedy na Broumovsko vracejí?

Naším základním posláním je, aby se v regionu dobře žilo. Takže když mluvím o návratu, vnímám jen počty lidí, kteří se zpátky do Broumova přistěhují. Cestovní ruch je dobrý na financování kritické infrastruktury a služeb dotyčného místa. Turisté mohou způsobit, že tam například celoročně funguje kavárna. Ale naším cílem je, aby se lidé na Broumovsko přistěhovali a žili tam. A to se děje.

Znamená to, že lidé, kteří na Broumovsko přijdou, tu najdou práci?

Bohužel víc obyvatel stále odchází. To však není něco, co vypovídá o současném dění v regionu. Je to reakce na to, co se tu odehrávalo posledních třicet let. Probíhala tady masivní periferizace. Venkov to nemá jednoduché. Neumí se převládajícím trendům sebevědomě bránit. Uzavírá se do sebe a to nepomáhá. Já jsem přesvědčen, že to zvládneme zastavit.

Už delší dobu se zabýváte definicí kvalitního života. Přišel jste na ni?

Systém je, podle mého bohužel, nastaven tak, že čím více obyvatel žije v jednom místě, tím víc je to vnímáno jako úspěch. Klesající počet obyvatel tudíž pak jako neúspěch, protože daňové příjmy jsou přepočítávány na základě počtu obyvatel. Mám za to, že by se měly najít i kvalitativní parametry života a péče o krajinu, které by v přerozdělovacím kohezním systému měly hrát roli. Aby se v místě dobře žilo, tak tam přece nemusí žít víc lidí, ne? Pro mě růst není měřítkem.

Jak ale změny dosáhnout?

Základním principem je, že člověk by se nejvíc měl věnovat věcem, které může ovlivnit. Globalizační trendy jako jednotlivec můžu ovlivnit velmi omezeně. Pro mě je cennější zaměřit se na své sousedství. Také by pomohlo rozhodovat se na nejnižší možné úrovni. Otázka je, co je nejnižší úroveň. Lidé by měli mít možnost více rozhodovat o svých životech a nést za svá rozhodnutí větší zodpovědnost. Současně nastavený systém se snaží vyloučit chybu tím, že lidi nepustí k rozhodování. Dám vám příklad. Kopu za malé město a když na centrálním úřadě chci, abychom si o něčem rozhodli sami, dostane se mi odpovědi, že starostové na to nemají kapacitu a kompetenci. Systém lidem nedůvěřuje, že si rozhodnou správně, tak jim tu možnost preventivně ani nedá. Kdyby ale starostové tyto možnosti měli, rychle by se ukázalo, kdo je dobrý a kdo špatný starosta. Lidé by určitě volili jinak.

Stát lidi podceňuje.

Ano, podceňuje. Já tomu říkám institucionalizovaná nedůvěra, která podrývá možnosti snadnějšího konání. Když využíváte veřejné peníze, je vám pořád připomínáno: Využíváš veřejné peníze, dej si na to pozor, musíš splnit všechny podmínky. Ty podmínky vám a priori naznačují, že jste defraudant a potenciální zloděj. Je to nepraktické. Dám vám příklad. V roce 2015 napíšete do žádosti, že v roce 2017 uděláte kampaň na sociálních sítích. V roce 2016 zjistíte, že ta kampaň nebude tak efektivní, ale jiná by mohla zafungovat lépe. Jenže vy už to nemůžete změnit, protože jste do žádosti napsala, že budete dělat tuhle. Stát také třeba předpokládá, že při konkurzu firmy budou zadávat zakázky kamarádům jako malou domů.

To se ale občas děje.

Ano, děje, ale podle mého ne většinově. Co je důležitější? To, že stát zajistí, že nikdo nic neukradne nebo nezneužije, nebo to, že spoustě neziskovek systém práci znechutí a nemohou odvádět dobrou práci? Boj se systémem je pro mě největším zoufalstvím. Systém totiž nepřeje tvořivosti. V žádném ohledu.

Mluvíte o neziskovém sektoru?

Ano, toho se to týká nejvíce, protože v něm vykonáváme veřejnou službu, v našem případě vzdělávací a kulturní. Když se snažíme o strategické věci, kdy spolupracujeme s obcemi, vidíme, jak to mají těžké, když chtějí realizovat své priority. Oblast podnikání je naštěstí relativně svobodná, jakkoliv se to obor od oboru liší. Veřejný prostor je zanesen balastem. Někdo to omlouvá jako pozůstatek byrokracie Rakouska-Uherska. Mnozí viní i Evropskou unii, ale já si myslím, že problém je v nás. Jenom v nás.

Do Broumova jste přišel jako čtyřiadvacetiletý rovnou řídit továrnu. Pomohlo vám, že jste byl tak mladý?

Bezstarostnost mládí byla rozhodně klíčem k úspěchu. V tomto směru obdivuju tátu, protože do toho šel také. On byl tenkrát v mém dnešním věku, a já se často ptám sám sebe, zda bych dokázal udělat to samé rozhodnutí. Já tehdy neměl za nic zodpovědnost. Byl jsem svobodný, bez závazků, neuvěřitelné ucho, kdežto otec už měl rodinu, ženu a dvě děti. Snad bych se rozhodl jako táta.

Musel jste se dovzdělávat nebo vám všechno dala praxe?

Dovzdělával jsem se manažerským směrem. Nakonec se ale ukázalo, že vzdělání nezměnilo nic zásadního. Lze ho ale dobře využít ke zrychlení rozvoje firmy. Já jsem si nejdřív prošel školou pokus omyl, a pak teprve se učil, jak se co jmenuje. Lidem, kteří jdou nejprve studovat a nemají žádnou praxi, se vzdělávání může zdát příliš abstraktní, protože si ho nedokáží představit v praxi. Stejně je nakonec potřeba selského rozumu. Ať už na to přijdete ve škole nebo v praxi. Vlastně je to všechno docela jednoduché.

To je povzbudivé.

Co byste na tom hledala za těžkosti? Nejde dělat jen dobrá rozhodnutí, je potřeba umět udělat i špatná rozhodnutí a učit se z nich. Musím se přiznat, že nástroje, které se učí manažeři k řízení lidí, mi často přišly jako sociální inženýrství, jak nastavit tým, dosadit tam ty nejschopnější, aby to všechno do sebe zapadlo a fungovalo… Od táty mám k tomu velký odpor. Mě víc baví, když to takto ladné není. Má to výhodu, že můžu najmout člověka, který se nemusí zdát jako nejvhodnější kandidát, ale já mu věřím, že to zvládne. Když mu dáte důvěru, naučí se spoustu věcí sám, rozvine se, on je spokojený, já jsem spokojený, všichni jsou spokojení. Kdybych to bral podle teoretických pouček v učebnicích, tak tu pozici nikdy nedostane. Ale možná je to spíš znouzectnost (smích).

Kolem agentury soustředíte spoustu filantropů a regionálních podnikatelů už bezmála patnáct let. Mění se to nějak?

Poznávám více lidí, kteří cítí potřebu zabývat se věcmi kolem sebe. Ale to, že jich poznávám víc, neznamená, že jich procentuálně přibývá. Bohužel se ukazuje, že skupina lidí, kteří mají prostředky a jsou ochotni dávat, je pořád relativně malá. Jsem přesvědčen, že kdyby si víc lidí vyzkoušelo, jaké to je darovat, kdyby se angažovali v nějakém veřejně prospěšném projektu, objevili by jinou dimenzi svých životů. Jim i společnosti by to značně pomohlo.

Proč myslíte, že lidé, kteří by mohli dávat, nedávají?

Opět se vrátím k systému, který se za komunistů tvářil a i teď se tváří, že veřejný život vyřeší za nás a my se o něj vůbec nemusíme starat. Kdyby lidé dostali možnost se o veřejný prostor starat víc, věřím, že synergie by byla mnohem větší. Lidí, které by to bavilo, by bylo také mnohem více. Dnes mají pocit, že když odvedou daně, mají splněno a o všechno se má postarat někdo jiný. Jak to nastavit, na to nemám návod. Vím ale, že bych raději žil ve společnosti, která bude mít nižší daňový výběr a větší objem vybraných dobročinných peněz ve veřejném prostoru. Náš stát je příliš paternalistický a nemotivuje nás, abychom se víc angažovali. O to je to obdivuhodnější, když to někdo dělá. Zároveň vím, že jsme velmi štědrý národ a když se dostaneme do nějaké prekérní situace, tak to zvládneme. Dobročinnost v souvislosti s covidem je toho důkazem.

Co vedení neziskovky dává vám?

Někde jsem četl, že Aristoteles údajně pravil, že obec nebo komunita je přirozenější než jednotlivec a tudíž není možné, aby jedinec žil šťastný život bez přispění komunitě. Jako lidské bytosti nemůžeme fungovat mimo celek, do kterého jsme každý nějak zapojen, takže o ten celek musíme společně pečovat. Moje zkušenost mi říká, že na tom něco bude.

Vy se tedy snažíte o vlastní šťastný život tím, že pomáháte jiným.

Tak nějak.

Kromě Agentury pro rozvoj Broumovska se angažujete i v jiných charitativních aktivitách. Proč?

Většinu kapacity přirozeně směřuju do Broumova, protože přivést tam potřebné prostředky není vůbec jednoduché. Mám ale vybraných pár projektů, které rád podporuju. Nadační fond nezávislé žurnalistiky, Neuron, Občanský institut a Nadaci Via. Spojuje je téma rozvoje občanské společnosti postavené na svobodě a rozvoji talentu a tvůrčího potenciálu. Systémy často řeší slabé články, ale obecně se málo věnují těm silným. Talentované dítě ve školním procesu má ale stejně specifické nároky jako slabší dítě. Těm slabým věnujeme většinu kapacit, ovšem těm talentovaným skoro žádnou, protože máme pocit, že si s tím poradí samy. Tak to ale úplně není.

Město Broumov bude kandidovat na titul Kulturní město Evropy v roce 2028. To je ambiciózní cíl.

Bude to asi nejmenší a nejdrzejší kandidatura, kterou Evropa zažila (smích). Jsem přesvědčen, že máme Evropě co říct. Ukázat jí, že když to území zvedne hlavu a ukáže vůli a vytrvalost, může uspět i ve světě, kde venkovské oblasti dost strádají. Máme vizi, že malé venkovské městečko může hrát v současném světě sebevědomou, hrdou roli. Já věřím, že to tak jednou bude.