Fotbalové hřiště z hlíny

Jak jméno Ujfaluši otevírá keňská srdce, kolik šancí má africké dítě a co dokáže fotbal, řekl Umění darovat Robin Ujfaluši.

Robin stál u zrodu velmi úspěšného projektu Fotbal pro rozvoj. Shoda jmen není náhodná, patronem projektu je od jeho počátku Robinův bratranec, bývalý reprezentační kapitán Tomáš Ujfaluši. Během rozhovoru došlo i na život v nairobských slumech, fenomén „létajících toalet“ a místní dryják changaa.

Být Tomášovým bratrancem se při rozjezdu projektu asi docela hodilo…
Tomášovo jméno nám bezpochyby otevřelo řadu dveří. S jeho záštitou se stanete důvěryhodnými partnery jak pro české instituce, tak pro zahraničí, všichni vás budou brát od začátku vážně. I když třeba Keňani sledují spíše Premier League, takže by bývali více slyšeli na Vladimíra Šmicera nebo Karla Poborského. Ale Tomáše pochopitelně znali také.

Fotbal pro rozvoj je dnes rozvětveným projektem s působností v řadě regionů České republiky, ale kořeny má právě v nenápadné keňské epizodě. Jak se to s jeho vznikem tedy vlastně má?
Původně skutečně šlo pouze o klasický výjezd dvou dobrovolníků do keňského Nairobi, ve spolupráci s tamní organizací MYSA, která už třicet let využívá fotbalu jako nástroje sociální práce v tamějších slumech. Odjeli jsme do Nairobi v roce 2005 nabrat zkušenosti s prací v terénu a už o rok později do Česka dorazil první fotbalový tým složený z dobrovolníků MYSA a tahle tradice turnajů s keňskou účastí trvá dodnes.

MYSA působí v Keni již třicet let, fotbal jako nástroj sociální práce tam tedy funguje?
Fotbal je v mnoha ohledech zvláštní fenomén. Na jedné straně má moc vzbuzovat nenávist, probouzet násilí, na straně druhé propojí nespojitelné a dokáže motivovat a dát naději i těm nejposlednějším. My Evropané žijeme ve světě mnoha příležitostí, pro některé z nás může být přemíra volby až ochromující a kontraproduktivní. Ale v Africe člověk často dostane šanci pouze jednu. A v případě MYSA to může být právě účast na jejich projektech. Takový měsíční pobyt v Evropě může být pro mnoho Keňanů z hlediska jejich budoucího života klíčovou zkušeností.

Jednomu z nich prý setkání s Tomášem změnilo život.
Nevím, co přesně si tihle dva řekli, pravdou ale je, že si Paul s Tomášem během turnaje v Česku padli do oka a Tomáš mu pak pomohl v Keni rozjet vlastní byznys. Za dva roky poté měl Paul v Nairobi obchod s rybami a dnes je z něj úspěšný podnikatel.

Ideální příběh do portfolia každé rozvojové neziskovky, má takových příběhů MYSA víc?
O MYSA se bez nadsázky dá říct, že vychovává novou generaci keňských lídrů. Z mnoha lidí, kteří jí prošli, se stávají místní politici nebo podnikatelé, zkrátka lidé, kteří nějakým způsobem berou život do vlastních rukou a snaží se aktivně ovlivňovat své okolí. MYSA díky své činnosti a respektu, který v Keni má, dokáže v komunitě zachytit talentované lidi a dát jejich životu nový směr.

Vznik MYSA je opředen takovou vděčnou legendou, že?
Ano, jednou prý slumem v Mathare procházel kanadský rozvojový pracovník Bob Munro, který viděl, jak se děti na plácku pošťuchují. Domluvili se tedy, že on přinese nazítří míče, oni seženou další kluky do týmu a zahrají si zápas. Legenda praví, že druhý den nepřišlo jedenáct kluků, ale jedenáct týmů. Tady to začalo a dnes ti kluci a holky, kteří tam byli, vedou úspěšnou organizaci s mnohamilionovým rozpočtem, širokou paletou sportovních i vzdělávacích projektů a spoustou mezinárodních ocenění.

Rozumím tomu dobře, že přímo v Mathare je fotbalové hřiště?
Ano, hřiště z udusané hlíny, nahoře na kopci, což občas přináší nesnáze. Během turnaje, který jsme tam jako dobrovolníci pořádali, se do údolí mezi chatrče běhalo docela často a občas jsme míč hledali i čtvrt hodiny. To je takový kolorit matharských turnajů.

Jak vlastně obyvatelé slumu reagují na bělocha?
Děti kolem vás běhají a pokřikují „muzungu, how are you?“ („Ahoj, bělochu,“pozn. red.). Ze začátku jsme chodili s doprovodem místních, právě fotbalové turnaje nám ale pomohly vniknout do místní komunity celkem snadno. Pomáhalo i tričko organizace MYSA, místní si vás tím rychle zařadí a reagují pozitivně.

Slumy v Nairobi jsou klasická změť plechových chatrčí?

Je to tak. Ovšem na to, jak chatrče vypadají zvenčí, je člověk většinou překvapen, když je uvnitř, skoro by se dalo říct, že mají místní své chatrče útulně zařízené. Zas tolik toho k životu nepotřebují, ale i takový koberec na stěnách dokáže udělat své. Většinou nechybí ani televize. Jinak je tu spousta věcí improvizovaných – toalety, elektrické kabely vedoucí k obydlím a mnohé další.

Hygiena bude asi velký problém, že?
Chatrče své vlastní záchody nemají, toalety jsou společné a vychází to nějakých 100 lidí na jednu toaletu. Proto místní občas používají tamější vynález tzv. „flying toilets“: než aby chodili na společné latríny, vykonají potřebu do pytlíku, ten zavážou a odhodí stranou.

Ovšem vnímat slumy jen jako místo beznaděje by asi bylo daleko od pravdy, je to tak?
To rozhodně. Obyvatelé slumů žijí své životy, chodí za obživou mimo slum či si ji našli přímo v něm, každý dělá, co může, jejich život sice není žádný med, ale přesto narážíte všude kolem na spoustu úsměvů. Pochopitelně i na opilce a ztracené existence. Nebo naopak na řadu lidí, kteří nezištně pracují pro ostatní – třeba na věčně vysmátého rastamana, který se po večerech živí domáckým prodejem marihuany, ale přes den od rána do večera trénuje s malými dětmi fotbal. A nikdo mu neřekne jinak než Coaches. Život v Mathare je zkrátka pestrý.

Do Nairobi jste se po deseti letech vrátil. Jak se podle vás za tu dobu změnilo?
Asi první, čeho si člověk všimne, je, že se město rozrostlo. Z venkova přicházejí stále noví a noví lidé, na což není infrastruktura připravena, takže každodenní přesuny po městě se časově protahují.Ve slumu Mathare za tu dobu vyrostlo dost zděných komunitních škol, což předtím nebývalo.

Může tenhle proces urbanizace slumu pokračovat?
Pozvolna může, ale není to vždy jednoduché. Půda, na níž se nairobské slumy rozkládají, má své vlastníky a těmi vlastníky bývají lidi odjinud, třeba poslanci parlamentu, kteří tu mají své zájmy a na pronájmu půdy profitují. Přímo ve slumu je sice nikdy nikdo neviděl, na to mají své lidi, ale za každé obydlí je nutno odvádět pravidelný měsíční nájem. Tihle lidé zájem na změně statu quo mít nebudou.

Jako dobrovolník jste strávil také rok v Bosně. Jakou zkušenost s fotbalem jste zažil tam?
Bosna je politicky složitá země, která se stále vzpamatovává z války v 90. letech. Jednotlivá etnika žijí vedle sebe, nikoli však spolu. Třeba Mostar se po válce pomalu dostává zpět do své původní krásy, došlo i k opravě Starého mostu, ale komunity z obou břehů řeky si žijí každá svým životem. Řada lidí se snaží o propojení etnik, ale není to snadné. Spolupracoval jsem tu se skvělým projektem Open fun football schools, který propojuje děti z různých etnik formou sportovních aktivit. Děti se spolu baví, vznikají pozitivní vazby a neřeší se, kdo je z jakého etnika.

Zároveň ale fotbal právě na Balkáně dokáže vzedmout vlnu obrovské nenávisti.
Je to tak, Jugoslávie v sobě historicky nesla řadu hlubokých nevraživostí, o nichž se za Tita v zájmu jednoty nemluvilo. Při rozpadu Jugoslávie se temné síly probudily, a i když je teď dvacet let po válce situace stabilizovaná, tragédie a křivdy zapomenuty nejsou. Fotbalové klání se spoustou emocí může snadno tyto nevraživosti přiživit. Ale znovu jsme u toho, že emoce, které fotbal vzbuzuje, mohou být také pozitivní. Ve velkém fotbale i obyčejném zápase na malém městě. Že si malé děti z různých etnik společně zahrají fotbal a najdou nové kamarády, je dobrá příležitost, jak k sobě různé skupiny obyvatel, které jsou si kulturně vlastně velmi blízké, mohou zase najít cestu.

ROBIN UJFALUŠI (1979) vystudoval FF UK v Praze. V roce 2005 působil jako dobrovolník v keňském Nairobi, poté ještě v Bosně a Hercegovině a Turecku. Byl ředitelem sdružení INEX‑SDA a hlavním koordinátorem projektu Fotbal pro rozvoj.V roce 2007 vydal knihu Jak se hraje fotbal v Africe