Khrystanivka žije!

Oksana Olynyik je účastnice našeho mezinárodního programu ViabilityNet 3.0 pro vedoucí místních komunit. V průběhu projektu se jí podařilo výrazně oživit její malou obec Khrystanivka na Ukrajině. Přečtěte si, jak se jí to podařilo a co se v obci změnilo.

Co tě vedlo k tomu stát se dobrovolnicí, když ses před několika lety přistěhovala do vaší obce?
Když jsem se sem přistěhovala, měla jsem roční dítě. Na venkově lidé obvykle nechodí s dětmi ven – zůstávají doma. Já jsem ale měla z města ve zvyku chodit se svým dítětem ven, a tak jsem chodila po vesnici a hovořila s lidmi. Mnoho místních dětí se k nám připojilo, protože je to se mnou bavilo a protože bylo neobvyklé, že by dospělý šel ven jen tak. Začala jsem si s nimi povídat, abych se dozvěděla o čem přemýšlejí, jak se cítí a co by potřebovaly. Začala jsem tím, že jsem v opuštěné škole jednou týdně předčítala dětem. Do té doby si děti mohly brát knihy domů, ale buď je nevrátily nebo je vrátily poškozené – a co je hlavní, vlastně je vůbec nepřečetly. Proto jsem se rozhodla pro předčítání knih nahlas, abych seznámila děti s tím, jak je používat. To byl můj první dobrovolnický projekt. Později jsem zjistila, že si ta opuštěná škola zaslouží naši pozornost, protože je to velmi krásná budova. Kamarád mi poslal internetový odkaz na projekt, jak zachránit školní budovy, které byly postaveny mezi lety 1910 a 1914 ve specifickém stylu, a tak jsme se k této iniciativě připojili. Lidé z ostatních obcí zapojených do této iniciativy byli pozváni do naší školy, pomohli s úklidem místa a pohovořili o hodnotě budovy. To byl náš první velký projekt pro celou obec.

V loňském roce ses zapojila do programu ViabilityNet 3.0. Jak bys zhodnotila svou účast v projektu? Co ses naučila a jak jsi v praxi využila získané znalosti?
Naučila jsem se mnoho. Když jsem se do programu zapojovala, myslela jsem, že Nadace Via pouze podpoří moji kulturní aktivitu. Časem jsem ale zjistila, že to není jen o kulturní podpoře: je to spíš o návodu, jak s místními lidmi mluvit, aby sdíleli hodnoty a zapojili se do projektů, a jak to udělat, aby všichni zapojení do projektu vzali projekt také trochu za svůj. Nebylo to jednoduché, protože jsme museli koncept projektu několikrát přepsat. Nakonec jsem se poradila s členkou našeho týmu a vysvětlila jí moje obavy. Řekla mi: „Když chceš, aby se lidé pravidelně setkávali, musíš jim nabídnout něco dobrého k jídlu.“ Nejdřív jsem nevěřila, že to pomůže, a ani se mi nelíbila myšlenka utrácet peníze za jídlo. Ale zafungovalo to! Později na jednom setkání ViabilityNet 3.0 jsme měli seminář s facilitátorkou a expertkou na práci s komunitou. Doufala jsem, že nám poskytne ty nejlepší a nejaktuálnější nástroje. A ona nám řekla: „Základ komunitní práce spočívá v individuálním přístupu od dveří ke dveřím.“ Pomyslela jsem si pro sebe: „To jako fakt? To musím jít od domu k domu a promluvit s každým v obci?“ Doufala jsem, že existuje nějaký kouzelný trik, jak pracovat s lidmi, a tohle prý měla být opravdu jediná věc, která skutečně funguje. A tak jsem to zkusila, i když se mi to moc nezdálo, a nakonec se ukázalo, že mě to baví. Změnilo to můj pohled na obyvatele obce a jejich postoj k mým nápadům – zase to fungovalo! Vím jistě, že je to ta nejvyšší úroveň práce s komunitou, kterou jsem kdy mohla získat.

Mohla bys krátce shrnout projekt, kterého ses v rámci ViabilityNet 3.0 zúčastnila?
Projekt se jmenoval „Příběhy Muzea v Khrystanivce“ a jeho cílem bylo shromáždit ústní historii současných i bývalých obyvatel obce a zjistit co nejvíce o jejich každodenním životě. Abych získala tyto informace, požádala jsem obyvatele o jejich rodinné fotografie. Ty jsem naskenovala, upravila a vytiskla a pak jsem pořádala pravidelná setkání, na kterých jsme si vyprávěli příběhy, které se pojily k jednotlivým fotografiím.Vzala jsem si také kameru a chodila dům od domu a natáčela rozhovory s místními o jejich životě a životech jejich dětí, rodičů a prarodičů. Dalším krokem v projektu bylo vytvořit pro muzeum logo – takže nyní máme krásné logo muzea. Na závěr projektu jsme uspořádali sousedskou slavnost s občerstvením, nápoji a tradiční hudbou. Vyhledali jsme staré hry, které hrály děti před 50 – 60 lety a rodiče, babičky a dědečkové přišli a učili děti, jak tyhle staré hry hrát. Byl tam také hudebník, který z důvodu oslepnutí neopustil sedm let svůj domov, protože se po této události necítil mezi ostatními dobře. Podařilo se nám ho přesvědčit, aby na slavnost přišel a zahrál na svůj akordeon, čímž všechny místní moc potěšil, protože hrál písničky z jejich mládí.

Setkala ses v průběhu projektu s nějakými potížemi?
Myslela jsem, že nejjednodušší bude sběr fotografií a že všichni budou moc rádi, že se jejich fotky dočkají oživení. Ale přišla pouze jedna žena a přinesla čtyři fotografie a přála si, abych to nikomu neříkala. Byla jsem zoufalá. Do projektu jsem potřebovala naskenovat minimálně pět set fotek a po třech měsících jsem měla jenom čtyři. Pak jsem šla na jinou akci v sousedním městě a setkala se tu se ženou, která se narodila v naší obci, ale v sedmi letech se odstěhovala. Řekla mi, že má doma mnoho rodinných fotografií po babičce, ale že nezná lidi, kteří na nich jsou. Bylo to 50 fotografií z let 1930 až 1940 a byly hodně staré. Naskenovala jsem je, oživila a vytiskla na A4 a výsledek byl dost působivý. Ukázala jsem je na schůzce místním a zjistila jsem, že před tím vůbec nepochopili můj záměr, co s fotkami zamýšlím, neznali slova jako „naskenovat“ nebo „oživit“. To byl důvod, proč mi nepřinesli žádné fotky. Bylo potřeba tohohle externího impulsu, který podpořil vnitřní proces. Nakonec tato žena přišla na naši slavnost a byla šťastná, že se mohla sejít se svými starými sousedy, přáteli a lidmi blízkými její rodině. Byl to skvělý pocit. Další výzvou byla pravidelná setkání. Chtěla jsem, aby to bylo něco velkého a působivého, najít to nejhezčí, nejpohodlnější a nejteplejší místo plné světla. Moje mentorka mi ale řekla: „Na to zapomeň, musí to být hlavně zábava. Nemůžeš projektu obětovat svůj čas a prostor a všechnu svoji energii. Nebude to fungovat, pokud to nebude i zábava.“ Dvakrát v týdnu k nám přijíždí pekařské auto a všichni se tu hodinu před jeho příjezdem shromáždí, povídají si a ujistí se, že se na každého dostane chléb. Využili jsme toho času a prostoru v obchodě, abychom probrali věci týkající se komunity, fotky, příběhy a plány. Bylo to právě při těchto spontánních setkáních, kdy jsme domluvili vše ohledně projektu. Později jsme měli ještě dvě velká setkání, která jsme ale uspořádali spolu s místní samosprávou. Výsledkem této výzvy byl hlavně klid. Uvědomila jsem si, že nemusí jít vždy všechno přesně podle plánu projektu – hlavní je prostě to udělat v pohodě, ale efektivně.

Jaký vliv měl projekt na místní komunitu, všimla sis nějakých změn?
Řekla bych, že úroveň spokojenosti v komunitě vzrostla. V devadesátých letech tu panoval pocit, že obec vymírá. Zavřeli farmu, školu i školku, nebyla tu práce ani peníze. Mladí se stěhovali pryč. Převládal pocit, že obec prostě brzy vymře. Po našem projektu lidé opět začali cítit, že žijí. Když jsem začala s rozhovory s místními, tvrdili, že se v jejich obci nikdy nic významného nestalo. Nevěřili, že by chtěl obec někdo navštívit, protože zde není nic zajímavého ani cenného. Nyní na konci projektu o nás vědí ve všech okolních obcích a daří se nám lépe a lépe. Místní lidé říkají, že mají štěstí, že žijí v tak krásné obci, že to u nás není jako jinde, že je něčím zvláštní a super. Takže díky projektu se pro místní obyvatele zvýšila hodnota místa. Třetí vliv přišel z vnějšku. Měli jsme velkou mediální akci a dávala jsem asi dvacet rozhovorů o našem projektu. Poté, co o nás byl zájem na celonárodní úrovni, místní samospráva nás začala brát daleko vážněji. Dnes jsem se bavila s jedním z členů místního zastupitelstva, který mi řekl o národním veletrhu turistických cílů na Ukrajině, který zahrnuje i zahraniční partnery, cestovní kanceláře apod. Koncem března se tedy chystám na tento veletrh, abych tam prezentovala naši obec a zviditelnila ji, získala nové kontakty a nové možnosti pro náš projekt a představila ho širší veřejnosti.

Jaké projekty nebo aktivity chystáš do budoucna?
Náš projekt ještě neskončil – ještě jsem nestihla se svojí kamerou navštívit všechny domovy a projekt skončí teprve tehdy, až se všichni obyvatelé svěří se svými příběhy. V jistém smyslu je to takový nekonečný proces, protože nové příběhy se dějí každý den. Letos bychom už nemuseli dělat naše pravidelná setkání, ale pořád se konají – komunita je sama organizuje. My jenom zajistíme prostor a čas. Místní už sami přinesou občerstvení a funguje to – míváme dokonce víc než potřebujeme. Je to super úspěch. Funguje to bez velkého plánování nebo zásahů z vnějšku, plyne to zcela přirozeně. Co se týká muzea, nashromáždili jsme informace, ale zatím jsme je nikde fyzicky neukázali. Jsou přístupné v digitální formě na Facebooku, publikujeme v časopisech nebo v našem obchodě. Přála bych si skutečné muzeum, kde bychom mohli uvítat návštěvníky. Na jaře začneme budovat muzeum a otevřeme ho turistům, aby to místním přineslo nějaké peníze. To je moc důležité – ukrajinské obce jako je ta naše (s méně než 100 obyvateli) jsou chudé. Většině obyvatel je přes 65 let a budou rádi pracovat jako průvodci, připraví občerstvení nebo nabídnou ubytování. Uvidíme, jak se to podaří.

Chtěla bys ještě něco dodat?
Nevím, jestli jsem dostatečně zdůraznila, že vzdělávací část programu ViabilityNet 3.0 byla velmi důležitá. Měli jsme možnost setkat se s ostatními účastníky a účastnicemi a vidět, že naše příběhy jsou podobné, že řešíme stejné problémy, které se dají vyřešit různými způsoby. Každý z nás má svoji cestu řešení situací. Dalo nám to výraznou podporu, odbornost a flexibilitu. Zjistila jsem, že se dá projekt změnit – nemusíš se nutně řídit jeho strukturou, ale můžeš do něj zahrnout, co se právě okolo děje. To byla silná životní lekce. Bez programu ViabilityNet 3.0 by projekt nikdy nefungoval tímto způsobem, se stejnými pocity nebo účinky. Teď vidím, co mi to přineslo. Jsem opravdu ráda, že jsem mohla být součástí.