Hroby v zapomnění

Drahá paní Hergetová,
v novinách z vlasti jsem četla, že s Vaší pomocí byl někdejší hřbitov ve Všemilech uveden do stavu, v němž může být opět nazýván hřbitovem. Velmi mne potěšilo, že mí zemřelí příbuzní jsou vysvobozeni z plevele dusícího jejich hroby. Jako malý dárek Vám přikládám 50 eur. S přátelským pozdravem, Marta Weise, Rostock.

Začátek devadesátých let byl zlatý čas. Německým rodinám se otevřela exotika za hranicí, s levnou kachnou a smažákem s hranolky. Marka měla svou váhu. Jetřichovice se staly turistickým centrem Českého Švýcarska, uprostřed malebné krajiny. Chátrající domy lidé začali opravovat a ves ožívala víkendovým ruchem. Renata Hergetová přišla z města a s manželem si tu pořídili pension s restaurací.

Pracovala od rána do noci, o víkendech, nezažila, co je letní volno. Když byla vyčerpaná, říkala si, že jednou… jednou to prodá a vyhrabe ty hroby ze zapomnění. Hřbitov, o kterém už moc místních nevědělo, Der Friedhof in Schemmel, zarostlý na kraji lesa nad nedalekou osadou Všemily, kam chodívala na vycházky se psem. Z listí tam trčelo už jen pár rozpadlých náhrobků.

A ono jednou, které je pro většinu lidí nedostižnou nadějí kdesi za obzorem, skutečně přišlo. Před sedmi lety pension prodali. Dva roky poté Renata začala vytrhávat kopřivy, hledala pod tlejícím listím kusy rozbitých náhrobků, střepy s vybledlým písmem. Místní kroutili hlavou, že se ta ženská snad zbláznila. „Říkali, že to nemá cenu, že už to nejde dát dohromady, že to pak stejně někdo zničí,“ vzpomíná.

Dnes je jich patnáct, kteří chodí pravidelně, a přidávají se další. Jezdí z okolních vesnic, ale také z Ústí, Varnsdorfu nebo Děčína.

Říkají si funebráci, scházejí se tu obvykle o sobotách. Za pět let vysekali plevel, porazili ztrouchnivělé stromy, obnovili starou hřbitovní cestu, uprostřed hřbitova vztyčili kříž, řadu hrobů opravili. Ti, kteří před pěti lety nevěřili, se dnes chtějí přidat také.

Funebráci si tu oddřeli stovky hodin. Pracují často do tmy, dokud byť jen trochu vidět. „Bez nich už bych už bych to dávno vzdala,“ říká Renata. Když nevěděli, kde získat peníze na opravu, rozhodli se jednotlivé hroby nabízet k záštitě, virtuální adopci. Ty menší stojí okolo 2000 korun, za ty zaplatí nejnutnější odborné opravy, které by sami nezvládli. Když nabídli k adopci prvních pět hrobů, odezva byla rychlá. Zjistili totiž, že všechny hroby chtějí adoptovat oni sami, funebráci.

Mají další plány. Společně s obcí Jetřichovice chtějí zvelebit skalní převis za vsí zvaný Holder Stein, v Česku prý větší není. Dříve se pod ním lidé scházeli, pořádali tu slavnosti, a dnes z něj zase chtějí stvořit místo pro kulturu a odpočinek. I na hřbitově je práce ještě hodně. Plánují opravit další hroby a rozpadlou márnici. Zatím se jim podařilo vyhrabat 96 náhrobků, ale zdejší kniha zemřelých uvádí 700 jmen. Řada náhrobků tak čeká na své objevení.

O hřbitově se psalo v krajanském německém tisku. Právě díky tomuto článku se ozvala paní Weise z Rostocku s děkovným dopisem. A funebráci dál hledají potomky těch, kteří na hřbitově leží. Ptají se pamětníků, hledají v archivech, ve starých dokumentech. Na srazu sudetských Němců v Srbské Kamenici našli.

Když odcházela, bylo jí 12 let. Pamatuje si jen útržky. Rychlé balení tašek, jejich všemilský dům s číslem popisným 67, úzkost v tváři rodičů. Věděla, že na hřbitově leží Familie Laube, její prarodiče. O šedesát let později tam krom hrobu, který hledala, našla i dva náhrobky, o nichž netušila. Rodina Urchs, větev ze strany matky, o které jí nikdo nikdy neřekl, nebo snad zapomněla.

Hřbitov stojí na svahu, pár set metrů nad osadou. Je odsud krásný výhled do kraje, na táhlou louku, polní cestu a na pár statků v údolí. Tráva je pečlivě posekaná. Na hrobech rostou květiny a hoří svíčky, které sem chodí zapalovat i lidé ze vsi.

Familie Laube

Projekt jsme podpořili grantem na výstavbu centrálního kříže.

 

Čtěte další příběhy projektů, které Nadace Via podpořila:

Na jaře rozkvetou blatenské růže

Zchátralý zámek spojil lidi a ožívá