Takřka na vlastní pěst se začal starat o „trosečníky“, jak říká lidem, kteří se ocitli na ulici. Ve františkánském klášteře jim poskytl zázemí, aby se mohli dát trochu do kupy, pomáhal jim zařizovat úřední dokumenty a lékařskou péči. Předloni se Pavel Šebestián Smrčina vrátil z mnohaletého působiště v Moravské Třebové do farnosti uprostřed největšího sídliště v Plzni. Aby zůstal se svými přáteli z Moravské Třebové ve spojení, začal nahrávat každodenní krátká kázání. Dnes jich visí na YouTube přes šest stovek.

text Marek Šálek / foto Michal Bareš

Snad můžeme prozradit, že jsme vyrůstali na stejném pražském sídlišti. Jak na svoje dětství vzpomínáš?

Asi si vybavíš, že jsme byli na tehdejší poměry trochu zvláštní rodina: naši měli čtyři děti, všichni jsme žili namačkaný v tři plus jedna… Možná i proto jsem utíkal co nejvíc ven. Chodil jsem do Sokola, což byl vlastně tajný skauting, čutal do mičudy, lezl po stromech a později po skalách.

Vím, že jste chodili do kostela, ale chodit s rodiči na nedělní mši asi ještě nestačí k tomu, aby se člověk rozhodl, že se například neožení…

Už na gymplu jsem měl potřebu dostávat se věcem na kloub a dělat věci jinak, než jsem viděl kolem sebe. Chtěl jsem něco opravdovějšího, jít na dřeň. Nic mi nestačilo. Třeba za ten turistický oddíl jsem moc vděčný, ale táhlo mě to ještě jinam.

Kam?

Přitahovaly mě extrémy. Hory, skály, jeskyně… Dnes by se řeklo adrenalin, ale tehdy jsme to slovo neznali. Zpětně viděno jsem u ničeho nevydržel. Vždycky jsem tu věc vyždímal do mrtě a řekl si: Hele, ono to tam není! A odběhl zase jinam. Až mi došlo, že takhle to nenajdu. Jako ten filmovej Forrest Gump, jsem si řekl: Proč vlastně pořád takhle lítám jak splašenej? Vždyť za vším, co hledám, je pořád to samý. V mém případě to byl Bůh.

Jak jsi s takovým prozřením naložil? Připomeňme, že mluvíme o době totality.

Od šestnácti jsem věděl, že chci být kněz. A dokonce jsem našemu faráři řekl, že chci být františkán. Což tehdy nešlo, takže se jen usmíval. Když se začínalo řešit, na kterou kdo půjde vejšku, mlžil jsem. A rodiče se zachovali skvěle: tušili, co se ve mně děje, ale byli taktní a nedotírali. Tvářili se jakoby nic. Nanejvýš se doma hrála hra, že to teda zkusím na nějakou ekonomku, a víc se to nerozebíralo.

A když přišlo na lámání chleba?

Ve čtvrťáku jsem se objednal na audienci ke kardinálu Tomáškovi, což byla tehdy pro režim persona non grata. Přišel jsem do Arcibiskupského paláce na Hradčanech, on se mě zeptal „Co bys chtěl, mládenče?“ a zapnul rádio – kvůli odposlechům. Vysvětlil jsem mu, že mám před maturitou a chtěl bych být františkán. Poradil mi, ať si nejdřív odkroutím vojnu.

Což tehdy znamenalo zmizet na dva roky někde v pohraničí…

Jo. Nepodal jsem si přihlášku na vejšku, což na gymplu způsobilo údiv. Co blbneš, vždyť máš dobrý známky, vyslechl jsem si z mnoha stran. Po maturitě jsem dělal dva měsíce lapiducha v nemocnici a v září jsem odjel k tankistům do Humenného na východní Slovensko.

Po návratu z vojny jsi začal studovat teologii v Litoměřicích. Nezklamaly tě tehdejší poměry v semináři? Mnozí duchovní to kouleli s režimem všelijak.

Jasně, museli být opatrní. Někteří z nich byli hodní pánové a mysleli to dobře, přesto jsme většinu z nich brali s rezervou. My bohoslovci jsme měli dobrou partu, ale taky jsme tušili, že i mezi námi je někdo nasazenej. Prostě to bylo celý divný. Ve třetím ročníku se chválabohu ten systém zhroutil.

Dělat to po svém

Sešli jsme se na farnosti v bývalé mateřské školce uprostřed největšího sídliště v Plzni. Jak jste se tady vy františkáni ocitli?

Po listopadu 1989 nám stát vrátil klášter v centru Plzně, ale nechtěli jsme tam jít. Oprava by stála nejmíň dvě stě milionů, které jsme neměli. Taky se nám nelíbila představa, že zbytek života strávíme jako políři na stavbě. Naše poslání je jiné, chceme být co nejblíž lidem. Tak jsme ten areál nechali plzeňské diecézi a šli do bytu v paneláku tady na Lochotíně. Jenže jsme se tam brzy nevešli, na chodbě před dveřmi bývalo třeba dvacet párů bot. Naštěstí jsem narazil na inzerát, že Škoda Plzeň prodává zrušenou mateřskou školku.

Váš web uvádí, že stálou posádku tvoří tři františkáni. Jak tu budovu využíváte?

Vznikla tady hodně živá komunita, pořád sem někdo chodí – ať už přímo na mše, ke zpovědi, nebo i pomáhat s provozem a údržbou. Odehrává se tady řada setkání, funguje tu velký skautský oddíl ve dvou klubovnách. Je to fajn místo, které využívají Plzeňáci ze širokého okolí. Hodně toho farníci podnikají společně – hlídají si děti, jezdí spolu na výlety a na dovolenou, prostě taková velká rodina.

Jsou mezi nimi i lidé ze zdejšího sídliště?

V tomhle se naše očekávání příliš nenaplnila. Ukázalo se, že lidi na takhle velkých sídlištích nemají větší potřebu se družit, víc si hledí soukromí.

Předtím jsi sedmnáct let působil v Moravské Třebové, která má necelých deset tisíc obyvatel. Čekal jsi, že i ve městě této velikosti narazíš na bezdomovectví?

Už ani nevím. Ale na rozdíl od větších měst tam tehdy příliš nefungovaly charitativní a sociální služby. A kdo jiný by měl začít s pomocí takhle zuboženým lidem než františkán, že jo?

Co bylo nejnaléhavější, čím jsi začal?

První je umožnit, aby se dotyčný umyl, čistě oblékl, najedl a dostal postel. A dát mu najevo, že ho vnímáš jako člověka, protože lidé bez domova obvykle nejvíc trpí ztrátou sebeúcty – připadají si provinile, stydí se. Akutní bývá i nutnost lékařské péče.

Někteří lidé v tvojí péči zůstávali i dlouhé měsíce.

Bylo to různé. Když se aspoň trochu zmátořili, bylo potřeba začít vyřizovat úřední záležitosti. Většinou u sebe nemají žádné doklady, takže nemohou dosáhnout na řadu vymožeností, které my ostatní považujeme za samozřejmé, včetně sociálních a zdravotních příspěvků.

Jak reagovalo na tuhle tvoji iniciativu okolí, například vedení města?

Zkraje nic moc. Postupně ale bylo vidět, že se ti lidi, který každý znal jako věčně ožralé pobudy z místního parku, začínají měnit. Najednou byli střízliví, chodili slušně oblečení… První otočili policajti měšťáci.

Jak si to vysvětluješ?

Začaly jim odpadávat noční výjezdy kvůli výtržnostem. Jenže co s bezdomovcem, o kterého nikdo nestojí? Jasně, je tady radnice, nemocnice, policie… Ve finále se ale o takového člověka nepostaral nikdo. Zato když zavolali v deset večer faráři, uslyšeli: Ale jo, přivezte ho, my se postaráme. A najednou mě páni policajti začali zdravit, protože věděli, že jsem jedinej, kterej si toho potácejícího se promrzlýho dědu, kterej nemá občanku, k sobě vezme.

Dostal jsi také cenu Laskavec od Nadace Karla Janečka.

To taky hodně pomohlo. Představuju si ty domácí debaty: Mámo/táto, ten divnej černoprdelník, kterej se tahá s bezdomovcema, byl v televizi! Takže i úředníci, kteří na mě koukali skrz prsty, že jim tam tahám smraďochy, a ještě jsem na ně nepříjemnej, byli najednou milejší.

Neuvažoval jsi o spolupráci s nějakou zavedenou institucí nebo neziskovkou?

Z katolické charity, která v té době ve Třebové začala rozšiřovat svoji činnost, mi vzkázali: Pojď pod nás! Jít do sociálních služeb ale znamená mít tisíc papírů a razítek, desetkrát větší rozpočet, tři klienty na dva zaměstnance… Zcvoknul bych se z toho. Nepohrdám tím, že to někdo dělá jinak. Ale já jsem františkán, a když si vezmu, že jsem to dělal takhle na koleni, účinnost nebyla vůbec špatná. Míval jsem tam i šedesát lidí najednou, celkem se jich tam za ty roky protočilo přes dvě stě.

Takhle to v Moravské Třebové funguje pořád?

Dneska už ti lidé bydlí nejen v klášteře, ale i na dalších dvou farách, mají nájemní smlouvy. Spolupracujeme s podpůrnými organizacemi, jsme napojeni na potravinovou banku, úřady nás berou jako partnery. Ale pořád si nechceme nechat vzít svobodu dělat to po svém, víc podomácku. Když občas někdo přišel a říkal „To ale nesmíte, to musíte tohle a takhle“, odpovídal jsem, částečně s nadsázkou: Ne. Tohle je republika klášter, tady platěj jiný zákony. Můžu u sebe nechat člověka přespat zadarmo a hotovo, nikdo mi do toho nebude kecat.

Poznal jsi příběhy lidí z okraje dost zblízka. Mohl bys porovnat, čím se jejich trápení liší od toho, co sužuje většinovou, hmotně zabezpečenou společnost?

Situace těch trosečníků bývá opravdu bezvýchodná a je za tím prstenec souvislostí, který začíná deprivacemi z dětství a vede přes různé typy závislostí až k dluhům a exekucím. Ale pak je tam ještě něco, co se vyskytuje i v naší kultivované společnosti, jen to dokážeme šikovněji schovávat.

Co to je?

Každý chceme být milovaný, nebo aspoň přijímaný, mít své místo na slunci a možnost prosadit si svou. A jsme podobně nešťastní, když se to nedaří.

Čili i my, kdo máme kde bydlet a materiálně nám skoro nic nechybí?

Když má člověk komfort, může snadněji propadnout bezpodstatnosti. Neváží si své situace, usiluje o nesmysly, jeho hodnotový systém je beztvarý, až srandovní. Popravdě řečeno, mě s těmi mými Třebovskými bylo svým způsobem příjemněji, protože jsem víc věděl, na čem jsem. Všechno bylo čitelnější. V běžné společnosti musím pořád něco dešifrovat. Když se třeba někdo usmívá a říká „rád tě vidím“, jak to tak doopravdy myslí.

Chvála střední cesty

Před časem jsi začal natáčet videa, dnes už jich na YouTube visí přes šest stovek. Jak tě to napadlo?

Když jsem odcházel z Třebové do Plzně, říkali mladí farníci: Šébo, ty si odjedeš do Plzně, ale co my tady? A vymysleli tohle, abychom zůstali aspoň nějak v kontaktu. Nejdřív mi bylo proti srsti natáčet sám sebe, ale pak jsem zjistil, že stačí si v hlavě odfiltrovat, že tam je kamera. Prostě to natočím, odkliknu a dál už se nestarám.

První videa jsi natáčel během jízdy autem.

Rád řídím, je to pro mě relax. Proto mi vyhovovalo dělat ty promluvy rovnou za volantem –hezky se mi za jízdy přemýšlí, navíc jsem efektivně využíval čas. Pak mi ale někdo vyprášil kožich, že bych mohl dostat pokutu, tak jsem toho nechal. Někdy mě to mrzí. Nedávno mi kamarád na cestu do Francie půjčil auto s adaptivním tempomatem, mohl jsem těch kázáníček namluvit třeba dvacet.

Všiml jsem si, že aktuálním a politicky zabarveným tématům, jako je válka na Ukrajině nebo ekonomická krize, se věnuješ jen zřídka.

Má to svůj důvod. Nemám úplně jasno v tom, kde leží hrana, za kterou už se nechci pouštět. Myslím, že moje role není stavět se na nějakou stranu. Občas mám potřebu s lidmi zatřást, aby se probrali, ale to se týká spíš naší každodennosti. Navíc mi přijde, že často sledujeme v médiích hrozné věci, a přitom nemáme možnost s tím cokoliv dělat. Zvykáme si být svědky příšerností, ale bez možnosti je ovlivnit. A být pouhými pozorovateli nic dobrého nepřináší.

Co navrhuješ místo toho?

Zajímat se víc jeden o druhého. A koneckonců i o sebe. Zrovna dneska jsem navštívil známého, který do mě pořád něco hučel o prezidentských volbách, o Putinovi… Až jsem ho přerušil: „A co ty? Jak se máš? Co doma?“ Přijde mi, že často utíkáme k všelijakým tématům, abychom nemuseli mluvit o sobě a o svých vztazích. Ty jsou přitom základem úplně všeho.

Hodně se teď skloňuje sousloví „rozdělená společnost“. Jak to vnímáš ty?

Vidím, že lidem dost hrabe z různých dezinformací. Staré moudro zní: kde ubývá víry, přibývá pověry. Jinak řečeno: kde ubývá vyvážených postojů, přibývá těch opačných. Takže pokud nabírají vrch extrémní proudy, usvědčuje nás to v tom, že chybí zdravá střední cesta.

Co si pod zdravou střední cestou představit?

Asi se budu opakovat, ale já ji vidím tak, že se budeme víc starat o všechno to, co máme na dosah – ať už jsou to naše vztahy, nebo to, jak to vypadá kolem našeho baráku.

Daří se ti to naplňovat, jít vlastním příkladem?

Hele, já se nezastavím. Pořád s někým vedu hovory, zpovídám, organizuju. Teď mám na sobě ten náš hábit, ale jinak mě najdeš spíš v montérkách, jak vezu písek, míchám maltu, kácím stromy, štípu dříví. Dostali jsme do správy tři kostely v okolí a dvě fary, nedávno jsme potřebovali ubytovat ukrajinskou rodinu, tak jsme dělali koupelnu, kuchyň, topení… V Třebové jsem dostal od farníků na rozloučenou bicykl, prý abych v té Plzni neshnil. Za dva roky jsem na něj pořádně nesednul!

Pavel Šebestián Smrčina

Římskokatolický kněz, toho času vede farnost Plzeň – Severní předměstí. V letech 2003–2020 působil v Moravské Třebové, kde otevřel františkánský klášter lidem ve složitých životních situacích. „Nejdřív musíš něco začít dělat. Ono se pak ukáže, jestli je to životaschopné,“ říká a dodává: „Jsme rozmlsaná společnost. Zvykli jsme si, že na všechno je nějaká instituce, dotace, granty… Přitom se stačí rozhlídnout a vidíš, do čeho je potřeba se pustit.“