Bartošovice v Orlických horách jsou malou pohraniční obcí v okrese Rychnov nad Kněžnou, kde žijí dvě stovky obyvatel. Před pěti lety se sem přistěhovala i Pavlína Floriánová a s vervou sobě vlastní se hned vrhla do pořádání sousedských akcí.
Vy jste se do Bartošovic přestěhovala z krajského města. Jaké to je, vyměnit město za vesnici?
Je to jiné. Člověk se musí naučit tu žít. A protože já kam přijidu, tam jsem vidět, tak jsem se hned vrhla do komunitní práce, ještě jsme tu ani trvale nebydleli a už jsme měli Spolek Magdalena. Pořádali jsme různé sousedské akce a setkání, za podpory Nadace Via jsme stavěli altán, a pak jsem se stala komunitním pracovníkem obce.
Co byste poradila lidem, kteří chtějí začít s podobnými aktivitami začít?
Určitě je potřeba navnímat atmosféru v obci. Ptát se a probrat, co se už dělá nebo v minulosti dělalo, na co by šlo navázat. Dobré je komunikovat se zastupitelstem a sehnat aktivní sousedy. Vůbec to nemusí být velká množství lidí, stačí dvě tři rodiny. Začít malými akcemi a postupně přidávat. Není potřeba dělat něco složitého, stačí poslouchat lidi.
Někoho může třeba odradit nutnost financování. Jak to řešíte v Bartošovicích?
Je to hodně o komunikaci s obcí. A vše se dá držet hodně nízkonákladově. Snažíme se co nejvíce recyklovat, sbírat věci, které už jiným nejsou k užitku, ale vám se můžou hodit. Někde může být řešením třeba sponsoring od místních podnikatelů. Dobré je také sledovat různé nadace a jejich grantové výzvy. Třeba právě na Nadaci Via je skvělé, že můžete žádat o malé peníze, získáte je velmi rychle a bez zahlcující administrativy. To je skvělé právě pro nováčky, kteří si chtějí osahat, jestli sousedské akce v jejich vesnici nebo městě budou fungovat.
Jaké jsou reakce od místních lidí?
Když přijde rodina z města, tak je naprosto jasné, že je vždycky pod drobnohledem:) Čeká se, co bude. My sem léta jezdili na chalupu, takže jsme obyvatele znali, i tak to po přistěhování bylo jiné. Jsme v sudetech, to je velké specifikum. Nikdo tu vlastně nemá kořeny, historii. S tím se někdy pracuje těžko. Ale je to dobrodružství a to nás baví. Vidíme, že na nás lidé reagují. Zpočátku jsou třeba nedůvěřiví, zvyklí na akce, které se dělaly dřív. Tak se přijdou podívat, nejdřív většinou na dětskou akci, pak děti přivedou rodiče, nakonec na akci dorazí celá rodina. My jsme navíc specifičtí v tom, že tu máme 200 obyvatel, ale k tomu asi 150 chalup. To jsou úplně odlišné skupiny lidí a mě baví je propojovat.
A takhle aktivní jste byla i v Pardubicích?
Ne, tolik ne. Město je velké, víc anonymní. Děti měly kroužky, my s mužem jsme byli pracovně hodně vytížení, a tak jsme spíš využívali akce, které pořádali jiní. Ale když jsme přišli sem, tady tolik vyžití nebylo. Nějaké akce pořádali hasiči, ale jinak se toho moc nedělo. S mužem jsme si řekli, že pokud nám něco chybí, zkusíme si to zařídit a zorganizovat sami. Tak jsme se do toho pustili.
Jaké akce pořádáte? Co má největší úspěch?
Snažíme se udělat nějaký koncept, abychom oslovili děti, dospělé i seniory. Podílíme se s hasiči na stavění májky, teď před dušičkami jsme vyzdobili obecní altán strašidly. Jsou to drobnosti, které tu obec oživují. Rituály na vesnicích jsou strašně důležité. Čtvrtým nebo pátým rokem se nám hodně daří Mikuláš. To se tady sejde třeba 200 lidí. Já jsem čert, dcera anděl a můj muž jako Mikuláš přijede ze tmy na osvíceném koňském povozu. Tady v horách už většinou leží sníh, tak je to monumentální:) Ten večer se také rozsvěcí vánoční strom, který přichystají hasiči, to je jedna z nejoblíbenějších akcí. Velký ohlas měl i příměstský tábor, který jsme v létě pořádali pro děti místních i děti chalupářů. Děláme i komunitní pochody, na ně přijdou zase úplně jiní lidé. Většinou naplánujeme jednoduchou trasu, aby ji mohli jít i starší děti nebo senioři, a poznáváme okolí. Snažíme se, aby se něco dělo každý měsíc. Samozřejmě úplně jiný rozměr do toho vnesla i ukrajinská krize.
V jakém smyslu?
V půlce března přišlo asi 12 rodin. Část z nich později zase odešla, ale ty, co zůstaly, se hned snažily co nejvíce zapojit. Jedna rodina přijela v sobotu v noci a v úterý už byly děti v české škole. Tyhle rodiny už s námi pravděpodobně zůstanou. Situace v jejich městech prostě není dobrá a ty ženy se nemají kam vrátit. Hodně našich aktivit se teď soustředí na jejich co nejlepší začlenění. Většina našla práci v místní šicí dílně, ale stále potřebujeme pracovat třeba na výuce češtiny.
Jak podle vás zafungovala Česká republika v téhle uprchlické krizi? Zvládli jsme ji?
Myslím, že systém zafungoval nejlépe, jak mohl. Někomu se samozřejmě nelíbí, že uprchlíci dostávají finanční podporu, ale jsem si jistá, že by s nimi nikdo neměnil. Na začátku pro mě bylo hodně těžké orientovat se v tom, co všechno musíme zařídit. Jedna rodina třeba přijela se psem, a protože Ukrajina není v EU, platí pro ně jiná pravidla. Psi nejsou čipovaní, nemají pasy, takže jsme rychle řešili třeba očkování proti vzteklině. Zkoumali jsme, jak zřídit bankovní účet, kam posílat dávky… Ano, mě to stálo spoustu práce orientovat se v tom, co zařídit, co je možné, ale to je přece v takové situaci normální. A je také dobře, že se to po pár měsících zpřísnilo, že už musí platit sociální a zdravotní pojištění, že musí být někde zaevidovaní. Podle mého jsme tu situaci jako Češi zvládli. Ani u nás v obci by to bez pomoci ostatních nešlo.
Na většině vašich aktivit se podílí i vaše děti, některé si dokonce samy organizují. Vy jste byla taky taková?
Ne, asi ne. Nejvíc jsem se začala angažovat po narození dětí. Jsem povoláním ekonom a na mateřskou jsem odcházela z docela vysokého postu. Už tehdy jsem přemýšlela nad tím, že práce v korporátu není úplně pro mě. Takže jsem si pak dodělala vzdělání, vystudovala jsem sociální práci a přemýšlela kudy dál. Když byl dvojčatům rok, založila jsem v Pardubicích Klub dvojčat a vícerčat. Pomáhali jsme sociálně slabším rodinám, organizovali jsme burzu oblečení a vytvářeli svépomocnou komunitu. Na to se nabalilo mateřské centrum, které jsem chvíli vedla, a když jsem se pak vracela do práce, šla jsem už rovnou do nezisku. Spojila jsem sociálního pracovníka a ekonoma a píšu projekty pro neziskové organice a veřejnou zprávu. Mám velkou oporu ve svém muži, který naskočil na stejnou vlnu, a většinu věcí děláme víceméně spolu.
Dnešní tvůrčí dílny organizovaly vaše děti. Jak je to napadlo?
Od malička se jim snažím říkat, že život za naším plotem je mnohem barevnější a že je normální starat se o své okolí a pomáhat. A tak do toho logicky tak nějak vpadly. Vlastně už se ani neptají, jestli pomáhat, ale hned přemýšlí jak. Nápad na tvůrčí odpoledne přišel po jednom z pravidelných setkání českých a ukrajinských rodin. Sejdeme se, každý něco uvaří a povídáme si. Jedna z našich nových sousedek vyrábí krásné svíčky, doma na Ukrajině se tím živila a tady jí chyběla možnost výrobu svíček ukázat a předávat tak dalším lidem. V další rodině pečou výborné zákusky a dorty. A moje dcera přišla s tím, že uděláme společnou akci, protože ty holky něco umí, tak ať se o to také můžou podělit. A jsem ráda, že lidi přišli a že se pomalu stírají rozdíly, kdo je místní a kdo z Ukrajiny.
Celý projekt si děti připravily samy?
Eliška s Lukášem mi pravidelně pomáhají. Loni třeba se mnou organizovali příměstský tábor nebo vyrobili skříňku s první pomocí pro cyklisty, která je veřejně dostupná každému, kdo si na výletě potřebuje opravit kolo. Příspěvek na cykloskříňku získali právě z programu Dobro-druzi z Nadace Via. Každý takový projekt je pro ně obrovská zkušenost. Na velmi jednoduché žádosti se naučí projektově myslet. Musí jasně formulovat, co chtějí a proč, spočítat náklady, zformulovat svůj nápad, aby se někomu zalíbil, a celé to zorganizovat, aby to mělo hlavu a patu. Oni samozřejmě vědí, že já projekty píšu a měla bych to hotové mnohem rychleji, ale já do toho nevstupuju. Je to jejich práce. Já jen zpovzdálí pozoruju a jsem dojatá.
Za našeho povídání to působí, že práce je pořád spoustu. Co syndrom vyhoření?
Nejvíc mého času zabere sezení u počítače, takže tohle je vlastně zábava. Samozřejmě se stane, že nějakou akci špatně odhadnu a přijde nám jen pár lidí. Ale z toho se nemůžete hroutit. Vliv hraje počasí, nálada, cokoli. Třeba v květnu jsme dělali besedu o přírodních zahradách, tam se to vůbec nepotkalo:) Já jsem ze začátku chtěla, aby se mi lidé nahlašovali, pak jsem zjistila, že to vůbec není možné. To rozhodnutí jít na nějakou akci je prostě spotánní. Takže někdy mám nervy, jestli bude dost materiálu, občerstvení, ale protože to neberu jako práci, syndrom vyhoření mi nehrozí. Mě tahle činnost nabíjí.
