Proč je v darování důležitá vlna emocí, jaké tři kroky jsou cestou z krize a proč je pro neziskovky důležitý dlouhodobý dárce, přibližuje ředitel Nadace Via Zdeněk Mihalco.

text Nina Kolářová pro Umění darovat Léto 2022 / foto David Bruner

Česko bylo v posledních dvou letech svědkem hned tří velkých katastrof. Covid, tornádo na Moravě a nyní probíhající válka na Ukrajině. Krize jako příležitost, opakovala média od začátku covidové pandemie ze všech stran, až na to začali být lidé alergičtí. Ovšem příležitost to nakonec skutečně byla. Češi ukázali, že ve vypjatých momentech prokazují až nečekanou empatii, velkorysost a ochotu opakovaně pomáhat. Sami dostali příležitost osahat si, jaké je být pohostinný, nabídnout svůj domov, svůj čas, své prostředky někomu, kdo je skutečně v nouzi. „Situace se ještě bude vyvíjet a bude těžká. Ale už dnes můžeme říci, že jsme v první fázi obstáli,“ podotýká Zdeněk Mihalco, výkonný ředitel Nadace Via, organizace, která tu už čtvrtstoletí učí Česko filantropii a stojí mimo jiné za založením nejúspěšnější české dárcovské platformy Darujme.cz.

Poslední dva roky a tři krize byly pro filantropii v Česku za mnoho let mimořádná výzva. Jak se to na dárcovství projevilo?

Tyto tři krize si byly podobné v tom, že na počátku každé z nich se objevila obrovská emoce u dárců ze všech koutů republiky. Lišily se v délce a intenzitě. Zatímco v případě covidu byla situace pro mnohé úplný šok, podivný stav, kterému zpočátku lidé moc nerozuměli, a dárcovská vlna se zvedala pomaleji a trvala asi dva týdny, v případě tornáda na Moravě byla reakce okamžitá a intenzivní. Jeden den se tornádo prohnalo vesnicemi, druhý den byli všichni v šoku a darovali. Samotná dárcovská vlna trvala zhruba 4 dny. U Ukrajiny přišel nejdříve šok, poté se vzedmula největší dárcovská vlna v novodobé historii a trvala týden. Emoce je při darování tohoto typu zásadní.

Jak ty emoční vlny sledujete?

Nejsou to naše dojmy, sledujeme čísla na Darujme.cz. Vidíme, jaká je intenzita vlny i jak dlouho trvá. První den se objeví, následující dny vystřelí o stovky procent a po několika dnech začne velmi rychle opadat. Pak už je příliv darů stabilnější.

Čím je darování v Česku specifické?

U nás začalo humanitární dárcovství v 90. letech, jednou z prvních velkých sbírek bylo např. SOS Sarajevo. Sbírky po tornádu či teď na pomoc Ukrajině patří k největším v Evropě a možná i na světě. Takové celospolečenské vzedmutí vůbec není v jiných zemích běžné. Výtěžek u nás měsíc po tornádu byl víceméně srovnatelný s výtěžkem ze sbírky v Německu, ovšem Německo je osmkrát větší. Ukazuje se také, že i když emoce opadne, darování se už nevrátí na původní stav, ale zůstane na vyšší hladině. Obzvlášť online. Na druhou stranu nejsme tak daleko v pravidelné podpoře, vlastně skutečné odpovědné filantropii. Pravidelných dárců postupně přibývá, ovšem radikálně pomaleji než těch humanitárních, emočních. Přibývá také velkých filantropů a firem, kteří chtějí měnit systémové věci, ale jejich počet také neroste závratně rychle.

Předpokládám, že dárcovství napomáhají výhody online. Čím méně překážek člověk má, tím spíše daruje, není to tak?

Online má výhodu, že onu první emoci člověka hned zachytí a dokáže mu nabídnout cestu. Svět se zrychlil díky online i v darování a na každé hodině záleží. Viděno očima neziskovky, je zásadní být rychlý. Postupně ubývá dárcovství převodem na účet a přibývají platby kartou nebo přes mobil v řádu vteřin. S darováním online získá dárce i více informací, kdo přesně je na druhé straně a kam jeho peníze okamžitě jdou, protože ho organizace mohou napřímo informovat o využití darů.

Jak vypadají první kroky neziskovky, když se objeví ať už přírodní, nebo humanitární katastrofa?

Na základě svých zkušeností z minulosti teď tvoříme stručný manuál, jak postupovat. Nadace je instituce, která by měla stabilně vydržet i sto let, ale jednou z jejích vlastností v ideálním případě je, že má takové zázemí a stabilitu, že když přijde krize, nemusí se o svoji existenci bát, ale naopak se může aktivizovat a začít pomáhat. Doba je tak neurčitá, že jediné, co víme, je, že pravděpodobně přijdou další krize, jen nevíme, odkud přijdou a jakého rázu budou. Bude to blackout nebo jiná válka? Budeme tedy jednoduchým procesem připraveni na nečekanou událost. Když se něco stane, musíme být schopni se během hodiny rozhodnout, jestli chceme pomáhat, a připravit si rámcový plán. Tak to bylo i v případě tornáda. Připravili jsme si tři kroky, které jsme dodržovali a dodržujeme dodneška.

Jaké tři kroky to jsou?

Nejdřív si opečovat sbírku a začít ji komunikovat. Darujme.cz umožňuje organizacím dárce kontaktovat. Takže hned druhý či třetí den je lze informovat a říci, že ačkoliv ještě neznáme úplný rozsah katastrofy, víme zhruba, jak chceme dary rozdělovat, aby se třeba co nejdříve dostaly na účty zasažených. Díky digitalizaci, možnosti podepisovat smlouvy online a také neuvěřitelné energii a práci mých kolegů měly od nás obce zasažené tornádem a následně i lidé cash k dispozici během několika dní. Poté jsme se zkoordinovali s ostatními neziskovkami, abychom si práci rozdělili, vše bylo spravedlivé a aby nevznikal nepřiměřený chaos. Začali jsme peníze rozdělovat systematicky lidem. A třetí krok je taková poslední tečka. Když z místa katastrofy většina ostatních neziskovek odejde, pokračujeme v podpoře například komunitních aktivit, aby se do zasažených obcí vracel dobrý život. V případě války na Ukrajině to je obdobné, naše role je kromě samotné podpory sbírek organizací na Darujme.cz na konci řetězu událostí. Zřejmě zhruba polovina lidí, kteří sem dorazili, tu už zůstane žít, taková je zkušenost. Takže jsme díky štědrosti našich dárců začali rozdělovat menší granty, aby tam noví sousedé našli vazby. A také aby místní obyvatelé, kteří pomáhají nově příchozím, měli podporu a věděli, jak na to.

Jak si se státem rozdělujete role v případě takových krizí?

Myslím, že se to obě strany učíme. Učíme se spolupracovat mezisektorově, mezi nevládkami, státem a obcemi a podnikateli, vnímám to jako další krok ve vývoji demokracie. Před dvaceti lety tu fungovalo jen pár nevládních organizací. Dnes je nevládek spousta, profesionalizují se. A v těchto letech se snažíme organizovat, spolupracovat, je to další stupeň. V Česku je obecně problémem vysoká míra nedůvěry v neziskovky a instituce. Občas ještě narazím na klišé, že spolu nevládky, byznys a vláda nemohou spolupracovat. U komplexních problémů a krizí jako té ukrajinské se to ale alespoň částečně začíná dařit a nevládky dobře doplňují stát tam, kam už nedosáhne.

Pojďme se vrátit k našemu českému drobnému dárci, který teď tak skvěle zareagoval. Kdo to je?

Myslím, že tu panuje relativně velká společenská sounáležitost. Jsme kompaktní společnost, všichni jsme, obrazně řečeno, chodili do stejné školní jídelny. Také jsme poměrně homogenní, nejsou tu regiony, které by se významně lišily od ostatních. Což vede k tomu, že když se něco v Česku stane, společnost má tendenci se semknout, pomáhá tomu i velikost země a geografie. Navíc těch krizí bylo teď víc, takže jsme se to už naučili. Lidé, kteří už darovali v minulosti, většinou darují dál. Když jsem poslal tisícovku, pošlu zase. Také se změnilo naše postavení v Evropě. Pořád jsme se srovnávali nejen v dárcovství se západní Evropou, Německo a Rakousko byly jakási áčka, pak Španělsko a Itálie a někde za nimi my, taková céčka. Dnes už to tak není. Co se darování týče, nedosahujeme ještě úrovně jako třeba v Anglii, kde je nízká role státu, ale začínáme být pro Evropu inspirativní.

Jak byste popsal reakci Čechů na poslední krizi, tedy válku na Ukrajině? Řekla bych, že se naši lidé až překonali, je zřetelná pohostinnost, rychlá a praktická pomoc.

Samotný fakt, že sem během dvou týdnů přišlo na tři sta tisíc lidí a nikdo nezůstal na ulici, je pro mě úctyhodný. Dá se říct, že jsme první fázi zvládli. Jak je ale vidět z posledních událostí, přichází velice těžké období. První emoce je pryč, další fáze bude dlouhá a únavná. Těch možných budoucích rizik je hrozně moc, uvidíme, do jaké míry na nás dopadne ekonomická krize. Je riziko, že se v době voleb může emoce úplně obrátit, nepochybně tu budou jednotky případů, kdy mohou uprchlíci zvýšit kriminalitu v nějakém místě, a jde o to, jak o tom budou referovat média a jak to bude vnímat společnost. Ideální by bylo, aby se uprchlíci rozprostřeli co nejvíc po České republice. Je důležité je zapojit do běžného života. Oni uvažují teď sice tak, že se zítra budou vracet, ale zkušenosti jsou jiné, většinou to tak není. Může přijít i další uprchlická vlna, to dnes nikdo neumí říct. Jak jsem už zmínil, v naší nadaci podporujeme drobné, každodenní začleňování v komunitách, aby se cítily dobře obě strany. Pomáhají tomu zdánlivě běžné věci, setkávání v obecních knihovnách, akce pro děti, společné vaření. Vypadá to jednoduše, přitom je to strašně důležité.

Na pomoc Ukrajině posílají peníze i lidé, kteří dosud nedarovali.

Je to zajímavý fenomén. Spousta lidí, kteří nikdy nedarovali, se vcítili do situace Ukrajinců, protože znají mnoho lidí z ukrajinské minority ještě před válkou ze svého života, pracovali vedle sebe na stavbách, v obchodech. Najednou se stalo, že u stolu, kam chlapi spolu chodí na pivo, řekli Ukrajinci, že zítra odjíždějí na frontu bránit vlast. Když se pak Češi ptají svých ukrajinských kamarádů, jak jim můžou pomoci, ti jim řeknou postarejte se o naše ženy a děti a pošlete nám peníze na zbraně. Proto je myslím u nás i tak úspěšná sbírka na zbraně. Je tedy otázka, jestli to je filantropie. Nikdy by mě nenapadlo, že budu řešit crowdfunding na zbraně. Ale nějaký fenomén to je. Česká sbírka na zbraně patří k největším na světě, darovalo přes sto tisíc lidí. To už je nějaké procento populace, žádná bublina. Sbírka na zbraně je specifická v tom, že tam darují i lidé, kteří by jinak nikdy žádné neziskovce nic nedarovali. Ale možná cítí, že je třeba bránit takto i svoji zem.

Co by měl dárce dělat teď?

Doporučil bych především nedívat se jen na Ukrajinu. Spousta dárců se může darováním na Ukrajinu vyčerpat, ovšem život jde dál a je tu spousta nevládek, které podporu také potřebují, a těm teď klesají příjmy. Jiná závažná společenská témata tu přitom zůstávají. Proto bych doporučil dárci vybrat si třeba dvě organizace, nevládky, místní sportovní kluby, nemusí to být žádná velká slovutná neziskovka, zkrátka podle vlastního gusta, a zadat jim trvalý příkaz k daru. Takhle pak může ta organizace plánovat dopředu, může mezi jí a dárcem vzniknout vztah. Také by se mohli aktivně zajímat o to, co se děje v jejich komunitě, tedy v místě, kde žijí. Tam, kde dokážou lidé v komunitě spolupracovat za normálních časů, zvládají totiž krize mnohem lépe. Znají se, protože spolu chodí do knihovny na filmy, znají se se starostou, s místním farářem, takže třeba za covidu hned dokážou rozvážet obědy seniorům nebo se teď úplně přirozeně a bez vnější intervence začnou společně starat o uprchlíky. Lidé se na téhle krizi ovšem naučili spoustu věcí. Říká se, že krize ukazují kromě toho nejhoršího v lidech i to nejlepší. Můžeme zjistit, že máme v sobě mnohem větší filantropický potenciál, než si uvědomujeme. Je tu spousta příležitostí pro zlepšení, ale naše společnost už v demokracii dospěla daleko. Byť dárcovství nesouvisí tolik s politickým systémem. Je univerzální. Většina světových filozofických a náboženských směrů říká, že darování je dobrá věc, že je to opak sobeckosti. Nezištnou pomocí jinému říkáme, že věříme v lidskost.