S Annou Darašenkou jsme si povídali o tom, jak mohou být aktivní komunity nápomocné pro integraci a inkluzi našich nových ukrajinských sousedů.

Anna přišla do České republiky před osmnácti lety z Běloruska. Svou uprchlickou zkušenost zúročila v terénní a komunitní praxi a psycho-sociální práci zaměřené na pomoc migrantům. Působila ve Sdružení pro integraci a migraci, Člověku v tísni nebo spolku Youth Included, nyní je aktivní v organizacích InBáze a Matertera. Také se podílí na přípravách festivalu RefuFest. Potkali jsme se ve vinohradské kavárně Javánka, kde se chystala na svou první dobrovolnickou směnu v peer to peer poradenství ženám prchajícím před válkou na Ukrajině. Dobrá praxe v kavárně zahrnuje kromě podpůrných rozhovorů, bazaru a finanční sbírky také nástěnku, na kterou mohou lidé na lístečcích připíchnout, co nabízejí a poptávají, a nebo sdílet užitečné kontakty.

Jak dlouho vám trvalo, než jste se po svém příchodu do České republiky zapojila do dění? Co pro vás bylo první vstupenkou do komunity?

Se mnou to bylo dost rychlé, ale je třeba říct, že jsem typ člověka, který kontakty sám vyhledává. Jako první mě přijali lidé z organizace Berkat. Tehdy byla jiná doba, ale už v uprchlickém táboře jsem od místní učitelky dostala papírek se jmény a kontakty, a tak jsem zavolala a zeptala se, jestli můžu přijít. A tak jsem se dostala do širší aktivní komunity kolem Berkatu a zapojila do příprav prvního RefuFestu.

Komunity, které Nadace Via podporuje, nestojí v první linii, nevěnují se většinou psycho-sociální podpoře, nezajišťují ubytování nebo materiální pomoc. Jak mohou navázat první kontakt a pozvat lidi mezi sebe?

První kontakt může být přes jakýkoli společný zájem – ať už je to společná práce, jídlo, nějaká ekologická nebo třeba kulturní aktivita, zkrátka cokoli – protože lidé jsou různí a mají různé zájmy. Zároveň je vždy dobré hledat kontakty na lidi, kteří už něco dělají, například přes kamarády, kteří někoho ubytovali nebo někoho znají, a těm tu informaci nabídnout. A potom samozřejmě přes sociální sítě. Existuje spousta skupin, které fungují na chatech jako je Messenger, Telegram, nebo WhatsApp, a lidé, kteří jsou do nich zapojení, ty informace rádi předají dál. Takže stačí najít jeden takový kontakt a tu informaci přes něj poslat. A nemusí to být ani v ukrajinštině, stačí česky, popřípadě anglicky nebo rusky…

Jak vytvořit bezpečné prostředí? Je potřeba podnikat nějaké zvláštní kroky k tomu, aby se cítili dobře a vítaní?

Z vlastní zkušenosti z práce v komunitním centru vím, že nejdůležitější je, aby fungovala energie v té samotné komunitě, aby byla přátelská a otevřená. Nic speciálního není třeba, a ačkoli to může znít ezotericky, tak nejdůležitější je, jak ti lidé spolu vibrují, protože to se přenáší dál a je to cítit navenek.

Musíme být připravení na to, že ta odezva nebude taková, jakou jsme očekávali? Že lidé možná nebudou tak vděční a nadšení, jak bychom si třeba mysleli?

Je důležité nemít v podstatě žádná očekávání, protože velká očekávání mohou přinášet velká zklamání. Není dobré soudit nebo předjímat pocity a reakce druhých lidí, každý máme svoje hodnoty a svoje potřeby. Síla komunity by měla být v tom, že je otevřená a vytvoří příležitost se setkat nad nějakým tím společným zájmem. Musíme pracovat s tím, co děláme, co máme a co umíme. Nepřizpůsobovat se zbytečně. Není to žádná věda, stačí být lidský a reagovat na potřeby druhých. Čím jednodušší přístup, tím lepší.

Co děláte vy sama pro to, aby vás tahle situace neválcovala, abyste ustála ten tlak a stres, který současnost s sebou přináší?

Já jsem pozitivní od přírody, ale důležité je znát sama sebe – svoje limity, a také si najít čas a místo pro sebe. Mně pomáhá společnost jiných lidí, chytit se nějaké komunity a ty věci si s nimi prožít. A zároveň odpočívám třeba v autobuse – při dojíždění do práce. To je takový můj čas pro sebe. Nikdo mě nevidí, sedím v koutku a dobíjím si baterky.

Jaké reakce vnímáte v ruské a běloruské komunitě?

Já možná žiju v bublině, která přemýšlí podobně, ale to, co vnímám, je hodně silná reakce. Samozřejmě jsou lidé naštvaní, stydí se, nebo i omlouvají, ale spoustu z nich se snaží aktivně zapojit. Organizují pomoc, humanitární sbírky, nebo i převozy lidí. Jsou akční.

Jsou nějaká konkrétní místa, kam byste lidi odkázala, když chtějí pomáhat jako dobrovolníci a neznají třeba úplně dobře jazyk?

Z mé vlastní zkušenosti (a je nutné dodat, že nejsme v první linii) jazyk nemusí být tou největší překážkou. Jasně, může to být problém, když potřebujete pomoct vyplnit formulář nebo hledáte bydlení, ale v dětském koutku nebo při nějakých jednoduchých činnostech se obejdeme prakticky beze slov. My třeba teď plánujeme v InBázi společné vaření, u kterého se budeme učit základy češtiny, a budeme používat papírky se slovy, které budeme lepit na různé běžné předměty. Důležité je začínat s těmi jednoduššími věcmi a činnostmi. Nebo se v první fázi zapojit v logistice a velkých centrech, kde je třeba každá ruka. V tuhle chvíli jsou lidi nejvíc potřeba v první linii. Zároveň nás čeká asi poměrně dlouhý proces, takže lidi v komunitách budou mít spoustu příležitostí i později. Přesně tohle je potřeba zdůrazňovat. Teď to může vypadat, že se všechno bláznilo a lidi mohou být zklamaní, že pro svůj entuziasmus nedokážou najít využití, ale to všechno teprve přijde. Ta situace se mění každý týden, je třeba na ni reagovat a být otevřený. Ještě bude velký prostor pomáhat.