Říkal jste, že na začátku jste se bál mluvit s nimi o smrti. Jak to máte teď, jak jim přibližujete tak citlivé a těžké téma? 

Spoustu lidí s dětmi o umírání nemluví, protože si myslí, že je tím chrání.
Myslím, že je to do jisté míry společenský problém. Bolest a smrt máme tendenci vytěsňovat jak na úrovni mentální, tak na úrovni fyzické. Řada z nás neumírá a nebude umírat doma v okruhu svých blízkých. Tím, že žijeme jen v nukleárních rodinách – tedy rodiče a děti, vidíme přirozené stárnutí a umírání spíše z dálky. A tak se snažíme, aby kluci byli nablízku stárnoucím rodičům a prarodičům. Tu a tam před nimi zmíním nějaký příběh, pokud je v daném kontextu relevantní. Před pár dny jeden tatínek z Děčína dal post na Facebook o své dceři, kterou jsem viděl, když jí bylo tak devět let a byla hodně nemocná. A teď tu byla fotka dcery s krásnými dlouhými vlasy a příspěvek o tom, jak se jim dobře daří, jakou má doma krásnou mladou slečnu a že jsou hrdí dobří andělé. Tak to jsem jim doma ukázal.

Máte nějak v Dobrém andělovi vyřešené, jak bude fungovat, když vy jednou třeba nebudete? Převezmou ho kluci?

Máme Dobrého anděla nastaveného tak, aby fungoval, kdyby kdokoli ze zakladatelů zemřel. Není to ale tak, že by do našich bot měli, respektive museli, vklouznout naši kluci. Sami ještě nevědí, čemu se budou chtít věnovat. V tomto směru nemám žádná očekávání. Klidně může nastat scénář, že já budu mrtvý, klukům bude čtyřicet padesát a s Dobrým andělem nebudou mít nic společného.

A ideálně Dobrý anděl bude fungovat dál…

To se díváme hodně daleko, ale myslím si, že když jsme ho – a teď nemyslím nás tady pár v kanceláři – společným úsilím vytvořili, lidé ho znají, funguje, pomáhá, bylo by báječné, aby tady ještě pár let byl. Je to jako rozjetý vlak, který má velkou setrvačnost. I když se pak jen přiměřeně přikládá pod kotel, vlak pořád jede. Dalo to spoustu práce, vlak je vyrobený, jede dobrým směrem, docela rozumnou rychlostí, veze prima náklad – tak by bylo dobré, aby tu Dobrý anděl ještě chvíli byl.

Myslíte, že budou mladší generace víc otevřené pomáhání?

V kontextu České republiky a generace našich dětí si myslím, že možná budou míň materialisticky orientované, než jsme byli my. Když jsme byli malí, chtěli jsme věci, hračky. A když nastala svoboda, žili jsme v určitém historickém kontextu. Ve dvaceti jsem chtěl auto a později jsem chtěl pěkné auto. Myslím, že věci pro tuhle generaci můžou hrát menší roli, mimo jiné proto, že jsou saturovaní. Podle jakéhokoli běžného měřítka je naše společnost bohatá. Žijeme v době nadbytku. To může člověku poskytovat prostor přemýšlet nad jinými věcmi, i nad tím, co by mohl udělat užitečného, konstruktivního pro druhé. Předpokládal bych tedy, že v tomhle směru generace našich dětí půjde přirozeně dál.

Mluvil jste o tom, že pomáhat se dá i jen nasloucháním. Co by mohl dělat rodič podobně starých dětí, jako máte vy, bez velkého množství peněz, který by chtěl své děti vést k filantropii?

Myslím, že by to mělo být hravé a přirozené. A mohla by to být i legrace. Na Novém Zélandu, kde částečně žijeme, jsme bydleli na kopci a chodili do školy pěšky. A tak jsme čas od času po cestě dolů sbírali všechny odpadky, které jsme našli. A našli jsme neuvěřitelné věci… Nebo zrovna před pár dny se stalo něco, čemu jsme se doma smáli. Na Šumavě běhám do vedlejší vesnice a posledních pár týdnů jsem viděl, že asi 500 metrů od té cílové vesničky jsou položené dva velké pytle s odpadky. Asi je tam nechali lesní dělníci. A tak jsem nakonec ty pytle vzal a odnesl je do domu, kde máme kamarády. Jenže ti tam nebyli. A tak jsem jim zablokoval dveře do chalupy. Takový filantropický dárek, dva obří pytle odpadků. Myslím, že neměli jinou možnost než to odvézt. Na tomhle příkladu se snažím jen ukázat, že člověk by měl začít tím, co vidí kolem sebe. Předpoklad je ten, že tak moc nespěcháme a nejsme úplně sebestřední. Obě tyto podmínky musí být splněny, aby člověk vůbec zaregistroval, že je potřeba něco udělat. A někdo pak může dělat zdánlivě větší věci, ale je to relativní. Myslím, že právě ty drobné věci jsou důležité a pěkné. A někdy i veselé.

Jsou i mezi dobrými anděly děti?

Mezi dobrými anděly jsou i děti, máme pro ně i nějaké aktivity a speciální předměty, třeba samolepky „Zde studují dobří andělé“. Děti v tomto směru edukujeme, spolupracujeme se školami. Cílem není, aby děti vybíraly peníze pro rodiny. Spíš si s nimi o pomáhání povídáme. Kladu si otázku, zdali děti, když ještě nevydělávají, mají finančně pomáhat. Mají své povinnosti, které jim s věkem narůstají. Chodí do školy, měly by pomáhat doma, trochu ve svém okolí a hlavně si hrát.