Vedle lásky k hudbě spojuje čtveřici spolužaček z blovického gymnázia také chuť pomáhat. Během studií založily skupinu Railtale, s níž se zapojily do programu Dobro-druzi pro mladé filantropy. V jeho rámci odehrály sérii čtyř benefičních koncertů, během nichž na dobrovolném vstupném vybraly neuvěřitelných 118 tisíc korun, které věnovaly plzeňskému hospicu Domov. O tom, jak se jim tento úžasný výtěžek podařil, jsme si za holkami a jejich třídním učitelem Ivem přijeli povídat do Nepomuku, kde koncertovaly u příležitosti 130. výročí založení místního dětského domova. Během rozhovoru jsme se ale také zároveň dozvěděli, že to byl koncert poslední…*

Právě jsem se od pana učitele dozvěděla, že jako kapela končíte, jak je to možné?

Railtale: My už jsme s tím bohužel počítaly tak nějak dopředu, protože jsme věděly, že se po maturitě každá rozutečeme jinam. Na gymplu byl prostor se scházet, protože jsme měly stejné rozvrhy a mohly jsme ve škole i zkoušet, což bylo fajn. Teď už bychom se ale špatně sjížděly, jsme každá z jiného města a také vysoké školy jdeme studovat každá jinam. Dvě z nás zůstávají v Plzni, jedna jde do Českých Budějovic a jedna do Prahy.

Tak to chápu, že je těžké najít nějaký geografický průsečík. Neuvažovaly jste o tom, že byste se scházely třeba o víkendech?

Railtale: My už bychom to bohužel nezvládly asi ani o těch víkendech. Já například už od pátku zkouším v divadle představení Psohlavci, takže nemám volné už ani ty víkendy.

Vraťme se tedy na začátek. Nejprve jste založily kapelu a s ní jste se pak přihlásily do programu Dobro-druzi, je to tak?

Railtale: Je to tak. Všechny jsme předtím chodily do ZUŠky a uměly jsme tudíž hrát na hudební nástroje. Také jsme měly zkušenosti s veřejným vystupováním, protože na základní umělecké škole musí člověk koncertovat. No a tak jsme si řekly, že bychom mohly zkusit založit kapelu. První koncert jsme měly 22. prosince 2018 v kavárně v Blovicích, tam jsme pak vystupovaly opakovaně. Pak jsme jednou hrály taky na nádraží v Plzni. To byl takový pokus omyl, protože ty klavíry na nádražích nejsou zrovna v nejlepším stavu (smích). Ale jsme rády, že jsme si mohly prostě jen zkusit takový busking (hraní na ulici, pozn. red.).

A zafungovalo to, měly jste publikum?

Railtale: Určitě, zastavilo se pár lidí a jedna paní nám přinesla vdolky, prý za ty krásné písničky (smích). Hrály jsme také tematické koncerty, třeba takzvané sametové k výročí revoluce a pak vánoční. Jinak hrajeme mix písniček, co se nám líbí. To byl také jeden z důvodů, proč jsme se shodly, že by bylo fajn založit kapelu. Ačkoliv jsme byla každá v ZUŠce nebo nějakém souboru, nemohly jsme zpívat a hrát to, co bychom chtěly. Takže tohle byla cesta, jak hrát a zpívat to, co máme rádi. Naštěstí jsme se shodly i co se týče hudebního vkusu, takže nebyl problém vybírat konkrétní písně. No a pak jsme většinou tak dvakrát týdně zkoušely přímo ve škole.

Hrajete tedy převzaté písně?

Railtale: Ano. Musíme si je proto vybírat tak, aby šly zahrát na naše nástroje, pro které často neexistují ani notové záznamy. Takže třeba Adéla si všechny zápisy musela vytvořit sama, protože pro příčnou flétnu noty samozřejmě nebyly. Ale pak vlastně hrála to, co by v originále hrály housle. Ty jsou v těch popových skladbách časté a myslím, že příčná flétna místo nich sedla krásně.

Jak vznikl název kapely?

Bára: To jsem vymyslela já (smích). Je to složenina slov „rail“ a „tale“ a znamená to tedy „železniční příběh“. Do školy jsme se sjížděly z různých míst vlakem, takže nás spojovaly železniční koleje, které se setkávaly Blovicích.

To jsme tedy zpátky v roce 2017. Kdy jste se přihlásily do Dobro-druhů?

Raitale: V roce 2018 jsme hrály ve Zdemyslicích na výročí sta let od založení Československa, kde nám jedna posluchačka, která se hodně angažuje v charitativních akcích a zná různé neziskové organizace, doporučila, že bychom se mohly tohoto programu zúčastnit.

Předtím vás nikdy nenapadlo, že byste mohly hudbou pomáhat?

Railtale: Nás asi nikdy nenapadlo, že bychom mohly naší hudbou vybrat tolik peněz, že nám někdo může tolik zaplatit na dobrovolném vstupném! Nejprve jsme chtěly vybírat na onkologicky nemocné děti, ale tam nám řekli, že ty peníze nejsou tolik potřeba a doporučili nám plzeňský hospic Domov.

Předpokládám, že jste i v hospici museli nejprve ověřit, že o vaši pomoc vůbec stojí…

Railtale: Hospic má velice milou paní ředitelku, se kterou se výborně na všem domlouvá. Byla velmi ráda, vděčná a překvapená, že jsme do toho šly. Spolupráce s nimi byla perfektní, paní ředitelka sama dokonce jezdila na naše koncerty a vždycky na úvod řekla lidem něco o tom hospicu, aby věděli, na co vlastně přispívají. My jsme pak hráli i u nich na dnu otevřených dveří.

Jakým způsobem jste si vybírali místa ke koncertování?

Railtale: V podstatě jsme hráli tam, kde jsme situované, takže Nepomuk, Blovice či Plzenec. Pak už se to řetězilo, lidé za námi sami chodili a ptali se, zda si nechceme u nich zahrát. První koncert v rámci Dobro-druhů jsme odehráli v kostele v Nepomuku. Ten byl pro mě asi nejkrásnější, protože to je nádherný prostor. Obecně ráda zpívám v kostele, je tam vždycky krásná atmosféra.

Kolik jste nakonec pro hospic vybrali?

Railtale: I s příspěvkem od Nadace Via to bylo 118 tisíc, což byl i nejvyšší výtěžek v celém ročníku Dobro-druhů.

Celé to zní jako jedna velká idylka: jste kamarádky, ve všem si rozumíte, na všem se shodnete. Měly jste někdy nějaký krizový moment?

Railtale: Tak krizovka určitě byla pro každou z nás to, jak skloubit hraní s učením. To je asi jako se vším zájmovým, že do učení to leze hodně. A každá máme víc toho, čemu se věnujeme, takže to bylo někdy těžké takhle skloubit. Ale jinak myslím, že jsme si úkoly rozdělily spravedlivě, nikdo nemusel mít pocit, že toho dělá víc nebo míň. Holky komunikovaly víc s nadací, zařizovaly to papírování, já zase dělala playlisty. Prostě aby v tom byl balanc.

A nejlepší moment?

Railtale: Peníze, které jsme vybraly, jsou hezké, ale mně většinou dělá radost hlavně to, když nás někdo pochválí, jak jsme hrály. A samozřejmě mě potěšilo, když měla radost paní ředitelka hospicu. Jinak osobně mám největší radost z toho, jak hezky jsme někdy schopné hrát, i když to někdy na zkouškách tak nevypadá (smích).

Ivo: Je skvělé, že na koncerty chodili lidé opakovaně, třeba nějakých 20-30 lidí se tam objevovalo pravidelně. Takže kromě těch vybraných peněz bylo pro holky velké zadostiučinění i to, že se posluchači vraceli.

Jak byste shrnuly svoji účast v programu Dobro-druzi, co vám to dalo?

Railtale: Určitě jsme získaly spoustu tipů, jak na to. Možná ani samotná myšlenka pořádat benefiční koncerty by nás bez účasti v programu nenapadla. Pomohlo i to množství koncertů, které jsme ve výsledku odehrály, nevím, zda bychom se do tolika vystoupení hecly bez popostrčení v rámci projektu. A také díky nim přišly nabídky na další hraní. Třeba nabídku koncertovat v kostele v Neurazech na výročí sametové revoluce jsme dostaly díky tomu, že nás tamější paní starostka slyšela hrát v Nepomuku.

Co byste na základě vaší zkušenosti doporučily těm, kdo také uvažují o zorganizování podobné charitativní akce?

Railtale: Aby si vybrali něco, co jim bude milé, aby se do toho nemuseli nutit. My jsme projektem trávily opravdu hrozně moc času, takže si nedokážu představit, že bychom dělaly něco, co nás nebaví, byť by se jednalo o dobročinnou věc. Pro nás to bylo jednoduché právě tím, že jsme v rámci projektu dělaly to, co nás naplňuje. Určitě je také fajn nejít do toho úplně na vlastní pěst, ale mít někoho, kdo s projektem pomůže, s kým si rozdělíte úkoly.

Ivo, jaká byla vaše role v celém projektu?

Ivo: Já jsem fungoval v podstatě jenom jako dospělý dohled, protože podmínkou programu Dobro-druzi je, aby každý tým byl veden dospělým patronem. V té době nebyla ani jedna z holek plnoletá a já jsem byl jejich třídní učitel, takže mě potěšilo, že si mě vybraly. Jinak si holky téměř veškerou agendu zařizovaly samy. Ať už přišly s tím, jak bude projekt vypadat nebo komu budou pomáhat. Já pomáhal s věcmi týkajícími se financí, ale veškeré záležitosti, které se týkaly provozu a chodu projektu, si holky zařizovaly samy.

Snažíte se vést studenty blovického gymnázia k filantropii nebo byla účast holek v programu Dobro-druzi ojedinělou záležitostí?

Ivo: Jednorázová záležitost to určitě není. Spolupracujeme například s buňkou dětského domova v Nepomuku, občas zorganizujeme koncert pro domov důchodců v Blovicích. V rámci programu Červeného kříže Adopce na dálku máme dokonce adoptovanou holčičku v Africe, přispíváme jako škola na sbírky Světlušky, Bílé pastelky… Takže to není tak, že by holky byly nepolíbené a nevěděly, co to obnáší, nějaká tradice tam je. Ale programu Dobro-druzi se tým z blovického gymnázia zúčastnil poprvé.

Víte o tom, že by se po úspěchu Railtale pro dobročinnou akci nadchnul a do programu přihlásil další tým z gymnázia Blovice?

Ivo: Jestli se pro to někdo nadchnul, to zatím nevím, ale určitě by stálo za to v tom nějakým způsobem pokračovat. Když to vezmu jenom z pohledu školy, tak úspěch Railtale je pro ni obrovská reklama. Samozřejmě holkám to přineslo také nějaký pocit zadostiučinění, že jsou schopné dokázat takovou obrovskou věc jenom tím, co umí. Opravdu byly ve všem zajedno, věděly přesně, co chtějí. Všechno šlo hladce, nemusely nic lámat přes koleno. Já jsem si ty tři roky neskutečně užil. Jezdil jsem s holkami po koncertech, zase jsem přičichl k něčemu jinému než učení a zažil zase jiný stres, než člověk zažívá ve škole. Naučilo mě to taky spoustu věcí, obohatily mě workshopy od nadace a také to, že jsem se mohl podívat, jak to dělá někdo jiný jinde. Je škoda, že to končí, ačkoliv jsme tak nějak všichni věděli, že po střední už holky nebudou moct pokračovat.

Chtěly byste ještě na závěr něco vzkázat?

Bára: Já bych hrozně ráda poděkovala mému taťkovi, který většinu našich koncertů zvučil. Naučil se to sám úplně od nuly, třeba pomocí videí na youtube. Zvučení je navíc taková práce, která na pódiu není vidět. Přinesl tím kapele obrovskou oběť a měli jsme od něj po celou dobu velkou podporu. Za to jsem mu moc vděčná, bez něj by to prostě nefungovalo.

*Rozhovor vznikal v září 2020. Členkami skupiny Railtale v té době byly: Adéla, příčná flétna; Anežka, klavír; Barbora, zpěv; Markéta, kytara.