Aktivní lidé ze spolku MY Litvínov otevřeli komunitní centrum a plánují vybudovat komunitní zahradu v prostorách chátrající historické vily v sociálně vyloučené lokalitě na sídlišti Janov. Místo se potýká s mnoha problémy, žijí zde lidé zatížení exekucemi, mezi romským a neromským obyvatelstvem panují neshody. Přesto nebo právě proto se spolek rozhodl vybudovat zde místo otevřené pro všechny, s cílem zlepšit sousedské vztahy a obraz lokality v očích veřejnosti i médií. O aktivitách spolku jsme si povídali s jeho zakladatelem Petrem Globočníkem.

Jste litvínovský rodák. Kdy Vás napadlo začít se ve městě občansky angažovat?

My jsme byli taková partička patriotů, co se scházeli u piva a nechtěli se smířit se stavem věcí ve městě, protože to tam máme rádi a ta žlutočerná krev v nás prostě nějak byla. Zároveň jsme si říkali, že to nemusí být jen o sportu. Všichni samozřejmě vidí v Litvínově hlavně hokej, ale my jsme viděli třeba ty úžasné Krušné hory, které máme prakticky za barákem. Jinak se tady toho ale moc nedělo, kultura byla v úpadku… Litvínov byl kdysi pulzujícím městem o 30 tisíci obyvatelích, ekonomicky prosperoval, a když jste šla po náměstí, tak to tam vypadalo jak někde na Václaváku. Bohužel během posledních let se z Litvínova stala ospalá díra, kde potkáte v neděli na náměstí tak maximálně tři lidi.

Čím si to vysvětlujete?

Lidé odchází za prací a perspektivou, město jim nemá v tuhle chvíli moc co nabídnout. Myslím, že se tomu jevu dokonce říká „prokletí nerostného bohatství“. Týká se většinou lokalit, které byly navázané na těžbu. Vláda si s tím bohužel neumí dosud dost dobře poradit. K vyřešení této situace je potřeba celá řada rozhodnutí, decentralizovat úřady či nabízet dobře placená místa, aby vám dávalo smysl tu žít i za cenu zhoršeného životního prostředí. I jiné podobné regiony zápasí s odlivem obyvatel, například Ostravsko má úbytek zhruba dva tisíce lidí ročně, ale z osobní zkušenosti mám pocit, že Ostrava žije, oproti tomu, jak to vypadá tady v Litvínově.

Takže jste z nespokojenosti založili spolek.

Spolek MY Litvínov jsme zakládali v roce 2014. Ještě před jeho založením jsem měl to štěstí zapojit se do projektu Člověka v tísni s názvem Inspirace Saskem, což byl týdenní pobyt pro sociální pracovníky, který mě hodně ovlivnil. V sociálních službách jsem tou dobou pracoval velmi krátce a na pobyt jsem byl nominován hlavně proto, že nikomu jinému se do Německa jet nechtělo. Já jsem byl ale nadšený jako malé dítě a jako houba jsem do sebe všechno nasával.

Co vás během pobytu nejvíc inspirovalo?

Ve většině nízkoprahů a komunitních center v Česku vypadá začleňování tak, že se do těchto zařízení nakoupí fotbálek nebo stolní tenis. A hlavně je všechno rozškatulkováno, existují zvláštní skupiny pro děti od 5 do 8 let, pak pro děti od 8 do 15 let a pak pro dospívající od 15 do 26 let. Takže jakmile je vám 27 let, máte smůlu. Mně samotnému to přišlo nepřirozené a divné a v Německu jsem zažil, že to může vypadat úplně jinak. Přišla máma s dítětem, sedla si vedle mladého kluka a normálně se spolu bavili. I svět sociální práce tam byl jiný, nikdo ze sociálních pracovníků tam například nemusel vyplňovat obsáhlé detailní výkazy práce. A tohle bylo něco, co jsem chtěl přenést sem, pomáhat lidem bez toho, aniž bych musel vyplňovat papíry. Další nešvar vidím v tom, že se u nás buď na lidi úplně kašle anebo se jim všechno dává zadarmo. Obojí je podle mě špatně. Ani my jsme nedostali nic zadarmo od Nadace Via, museli jsme napsat projekt, splnit nějaké podmínky. A takhle je to správně, protože nás to posouvá. Myslím, že podobně by se měli posouvat lidi i v rámci těch sociálních služeb.

S čím jste jako nově vzniklý spolek začali?

Začínali jsme menšími věcmi, třeba jsme zmobilizovali veřejnost, aby nám pomohla najít ztracenou hlavu jedné sochy, nebo jsme vytvořili knihobudku. Další akce se týkala chátrajícího souboru budov bývalé polikliniky, kulturně technické památky. Inspirováni Saskem jsme požádali město, aby nám objekt pronajalo a my ho mohli svépomocí opravit. Dopadlo to bohužel nevalně, zástupce města se nám nepodařilo k pronájmu přesvědčit. To pro nás bylo obrovské zklamání a já si v tu chvíli řekl, že vedení města se nechová jako důvěryhodný partner, a proto na něm nechci být závislý. Velká byla realizace parku na Osadě, což je taková specifická část Litvínova. Vznikla během protektorátu a stejně jako chtěli dřív všichni bydlet v Janově, tak teď chtějí všichni bydlet na Osadě. Vznikl tam supermarket Billa, což doprovázely velké občanské protesty. Billa proto slíbila, že na střeše supermarketu bude park, aby tak nahradili plochu, kterou obchodem zastavěli. Nicméně dali tam jen travnatý koberec a nic jiného. Chtěli jsme tuto křivdu napravit, a proto jsme na střechu umístili sochu z proutí. Park poté dostal název MY Park. Podíleli jsme se také na spoluorganizaci sousedských slavností ve stylu Zažij město jinak a ještě před Libuší jsme ve spolupráci se spolkem Moře klidu zrealizovali lavičkoloď Šalupu. Přivezli jsme z Prahy loď, ukotvili jsme ji a přetvořili na místo k posezení.

Proč jste se začali soustředit právě na Janov, sociálně vyloučenou lokalitu s mnoha problémy?

Já přímo z Janova pocházím. Pro Janov jsem musel spoustu lidí, včetně mé ženy Aničky, přesvědčovat. Že to má smysl, že nervy, které tam občas zažíváme, za to stojí a někdy se nám to vrátí v nějaké energii zpátky. Teď Janov a jeho prázdné domy spíše připomínají ukrajinskou Pripjať, ale mně se na něj vážou nostalgické vzpomínky, procházím se jím a vidím místa, kde jsme si jako malí hráli. Takže jsem nějakým způsobem schopný prohlídnout přes ten marast a vidět tam to hezké. Myslím, že lokalita má velký potenciál, což je jeden z důvodů, proč odtud neutíkám.

Jak se z Janova stala vyloučená lokalita? Zmiňoval jste, že dříve naopak býval místem, kam se lidé stěhovali…

Litvínov statisticky opustilo něco kolem 6 tisíc lidí. Po roce 1989 se lidé mohli ze sídliště odstěhovat, takže ti ekonomicky silní utekli jako první. Spousta lidí poté přišla, ale byli to ekonomicky chudí s velkými problémy, například Romové ze Slovenska, které tam někdo přivezl velmi cíleně. Částí toho totiž byl i obchod s chudobou, který probíhal například v pražských čtvrtích Žižkov nebo Karlín. Lidé měli dluhy, ale zároveň vlastnili byty. Takže za nimi přišli obchodníci, kteří jim nabídli, že za ně byt koupí od města, vyplatí jejich dluhy a zároveň jim poskytnou skvěle vybavené bydlení jinde. Tak se tito „dravci“ dostali k celým bytovým domům v atraktivních lokalitách a ekonomicky slabí lidé se začali koncentrovat na jedno místo. Takoví lidé bez návyků sousedského soužití pak pochopitelně začnou vytvářet enormní tlak na původní obyvatele, ti se odstěhují a tím uvolní prostor pro další. A tím se rozjede lavina…

Jak jste se dostali k vile Libuši?

Došli jsme k názoru, že jestli chceme rozvíjet své aktivity dlouhodobě a nezávisle, musíme mít vlastní objekt. Chtěli jsme koupit hrázděný dům v centru Litvínova, nejstarší dům ve městě. Bohužel jsme se s majitelem nedohodli na ceně a ten nakonec nechal dům zbourat. Ústrky od města nás nicméně motivovaly k tomu, že jsme kandidovali do zastupitelstva a dnes v něm sedíme. A jelikož vnímáme Janov jako takovou velkou jizvu na tváři Litvínova, veřejně jsem slíbil, že jestli uspějeme a dostaneme se do zastupitelstva, tak se tam přestěhuju. Stalo se tak a my jsme začali hledat vhodný objekt. K pronájmu nám tam nabízeli byty za 14 tisíc měsíčně, což je absurdní, za tuhle částku si pronajmete byt v Praze a ne ve vyloučené lokalitě. A to jsem bílý a mohu si vybírat, jako Rom bych to měl samozřejmě ještě mnohem těžší. Takže jsme si řekli, že obchod s chudobou podporovat nebudeme a shodou okolností přišla na zastupitelstvo nabídka, aby město odkoupilo vilu Libuši. Zastupitelstvo to odmítlo, protože má svoje objekty, které neumí využívat. Sami jsme proto kontaktovali majitelku domu, dohodli jsme se na velmi příznivé ceně a v roce 2019 jsme vilu získali. A pak se začaly dít věci (smích).

Dovedu si představit, že začátky asi nebyly úplně jednoduché…

Libuše je takový dům duchů. Ze začátku jsme bojovali s lidmi, kteří do vily byli zvyklí předtím chodit, jako byli narkomani, hledači kovů nebo mládež za zábavou… Souboje s nimi trvaly do té doby, než jsme koupili kamery a alarm. Takže to je takový paradox, že jsme odtud ty lidi museli nejdřív vyhodit, abychom je tam mohli dostat zpátky.

Nepřipadalo vám to někdy jako marný boj?

Je pravda, že ve škole vás tyhle věci nenaučí. Já mám štěstí, že mám za sebou poměrně dlouhou praxi, byl jsem se například podívat v romských osadách na Slovensku a když jsem pobýval jako student v Itálii, tak jsem si zažil obrácený rasismus vůči mně. Takže jsem konečně začal chápat Romy, kteří v tom žijí celý život. Na druhou stranu také chápu starousedlíky, kterým někdo znepříjemňuje život. Co se týče sousedských vztahů, tak ta důvěra je něco velice křehkého, co se dlouho tvoří. Co se týče Romů z lokality, jsme zatím v kontaktu s jednotlivci. Starousedlíci z majority si sice klepou na čelo, ale začínají nás už vnímat pozitivně. Libuše je totiž v centru Janova a jim se dost ulevilo, že dům už nepředstavuje potenciální zdroj problémů. Reakce veřejnosti jsou obecně trojího typu: první jsou od lidí, kteří nás mají rádi, ale říkají, že jsme se zbláznili, že to nikdy nemůžeme dát dohromady, nikdy na to neseženeme peníze a vztahy se nikdy neposunou. Druhý typ reakcí pochází od závistivců nebo vyhořelých lidí, kteří nás třeba obviňovali, že jsme Libuši pořídili proto, abychom zbohatli. Je pravda, že vila je v mém soukromém vlastnictví, ale na 20 let jsem ji pronajal spolku. Kdybychom chtěli zbohatnout, tak to asi uděláme jinak (smích). Na naše aktivity ve vile je hodně vidět a i my chceme, abychom byli vidět, aby bylo všechno čisté a transparentní. Pak je ale ještě naštěstí velká spousta lidí, kteří nás podporují. Blbá je jenom situace s covidem, kvůli které se nemůžeme potkávat. Léto bylo ještě rozvolněné a dost se nám toho povedlo. Takže doufáme, že to brzy skončí a naše aktivity zase brzy rozproudíme.

Jaké aktivity v Libuši dosud proběhly?

Jedna z prvních aktivit, které v Libuši proběhly, byly kluby Magic. Uvědomil jsem si, že pokud chceme lidem ukázat, že to opravdu jde, musíme začít hned, nejde vilu několik let rekonstruovat a pak ji teprve slavnostně otevřít. To by bylo i proti naší myšlence, my totiž chceme, aby se na obnově lidé od začátku podíleli. Takže jsme objednali kontejner, ve spolupráci s místními vyklidili suť a pár dní na to tam už fantasy šílenci hráli turnaj. Po okolí se poflakovaly skupinky dětí, které neměly moc co na práci, tak ty nám v začátcích také pomohly a zjistily, že i takové natírání plotu může být super věc. Pomohly nám vysekat džungli, která barák obklopovala, udělat tam ohniště, lavičky z palet. Na to se začali nabalovat drobní podporovatelé, někdo nám například přispěl tisícovkou na dětský den, někdo přivezl palety. Aktuálně pořádáme dva typy akcí, jeden je víc pro majoritu, lidi, kteří nás znají, a druhý typ pro místní, většinou tedy pro Romy. Možná vás napadne, proč tohle dělení, když celou dobu mluvím o tom, jak chceme lidi spojovat. Má to svůj smysl. Kdybychom dali obě skupiny rovnou dohromady, pravděpodobně by jedni nebo druzí utekli nebo by tam vznikl nějaký konflikt. Když ale začnete pořádat tenhle dvojí typ akcí, lidé si postupně zvyknou na ně chodit bez ohledu na to, pro koho jsou určeny, a začnou se tak mezi sebou potkávat.

V rámci grantu od Nadace Via jste žádali také podporu na vznik komunitní zahrady. Tu plánujete budovat během letošního léta?

Mělo by to tak být. Máme už nějaké zájemce i z majority z města, ozvala se nám například jedna seniorka, že měla kdysi zahradu a že by uvítala, kdyby se mohla starat o jeden záhonek. Ozvali se nám také lidi z Vykvetla, rodinného květinářství z Mostu, že jim zbyly nějaké jednoletky, ať si pro ně přijedeme. Zájem o to být prvními komunitními zahradnicemi projevily zájem holky z minority. Kluci o tom taky mluví, ale nejsem si jistý, zda jim to vydrží. Ale mohly by je bavit záhony, budou dělat s vrtačkou, pilou, necháme je štípat dříví…

Jak se vám tahle děcka daří oslovovat? Jak se dozví, že pro ně vůbec nějaké aktivity máte?

Zkoušeli jsme roznášet letáčky, ale ty neměly moc velkou odezvu, lidé zapomenou, že nějaká akce je a do diáře si to nenapíšou. Funguje šuškanda, dneska už jsme s mnohými kamarádi na facebooku. Když se chystala zahradní slavnost, tak zafungoval úplně skvěle nápad mého kamaráda Pepy Čonky, který tam začal zpívat. Ty romské písně zní jako nějaké indické mantry. Pepa začal vyvolávat své soukmenovce a najednou se tam objevilo asi padesát lidí, které jsme nikdy předtím neviděli. Lidé začali tančit mezi panelákama, bylo to kouzelný. Co se týče komunikace, tak chceme plot u hlavního vchodu natřít tabulovou barvou a na něj psát, co se u nás bude dít. Jinak myslím, že díky těmhle akcím už jsme se stali na sídlišti známými. A taky se nám podařilo vyvrátit jeden mýtus o tom, že Romové nechtějí pracovat. Nejčastěji slýcháme dvě otázky – co z toho bude a jestli na Libuši nemáme pro lidi nějakou práci. Přitom dost z těch lidí, co se nás takhle ptají, pobírá sociální dávky. A to je špatně. Tihle lidé mají přece pracovat a ne pobírat dávky. Ale musí mít důstojnou práci, aby neměli zapotřebí téhle systémové pomoci využívat. Naším cílem je ukázat jim, že to jde i jinak, že mají spoustu vlastních kompetencí, ve kterých je chceme podporovat a rozvíjet, aby dokázali měnit nejenom své okolí, ale i svoje životy.

Takže se svými aktivitami snažíte přispět k odstranění předsudků a opětovnému budování dobrých sousedských vztahů?

Samozřejmě. Já tedy vycházím ze svého dětství, kdy sousedské vztahy fungovaly, lidé se znali. Kdežto dnes lidé nadávají obecně. „Ty cigáni tady dělají bordel, ty gádžové tohle…“. Když ale víte, že jdete za Pepíkem Novákem, tak se s ním chcete domluvit, protože je to v první řadě váš soused. A zároveň máte nějaký vztah k místu, kde jste a chcete dál být, tak to řešíte pokud možno mírově. Kdežto lidé, kteří v Janově dnes žijí, jsou vytržení z vlastního kontextu a celé je to takové nemocné. Víme, že nespasíme celý Janov. Ale chceme alespoň dílčím způsobem přispět, vytvořit nějaké bezpečné prostředí, aby mohlo vzniknout to podhoubí. Chceme dát lidem prostor, aby mohla vzniknout nějaká iniciační skupina a objevili se další tahouni, kteří si to vezmou za své. Setkáváme se také s tím, že lidé mají pocit jakéhosi zmaru, že už nic fungovat nebude, že se zkusilo všechno. Ale u té komunitní práce je potřeba vědět, že je to běh na dlouhou trať, že dosáhnout cíle trvá, je to minimálně pětiletka.

Co byste tedy na základě svých zkušeností doporučil lidem, kteří se chtějí pustit do podobného projektu?

Umět se radovat z maličkostí. Největší úspěch pro mě dosud bylo, že jsme z dvorku dokázali odvézt hnusnou starou popelnici naplněnou odpadky. Každý, kdo do vily přišel, šel kolem páchnoucího humusu, a ten tam už není, je tam uklizený dvorek. Je samozřejmě super, že jsme uspěli u Nadace Via, že se podařila sbírka na Darujme.cz, ale pro mě osobně má největší váhu tohle, protože to vzniklo komunitně. Přijeli siláci, kteří to dokázali zvednout, já jsem dva dny předtím ukecal popeláře, aby mi tam zajeli a tu popelnici vyvezli a pak přijel kamarád s vozíkem a odvezlo se to. A to je pro mě úplně nejvíc, protože se muselo spojit hodně elementů dohromady. A zároveň je potřeba mít velký cíl, aby se člověk neutopil v maličkostech, protože kdybychom dělali jen akce a zároveň neopravovali barák, tak bychom se taky dál neposunuli. Důležité je taky mít tým lidí, protože my kromě toho, že se s Aničkou hádáme, se taky doplňujeme a podporujeme. Já bych třeba nikdy nenapsal žádost o grant. Nebo přijeli kamarádi, kteří nám pomohli vymlátit stará okna, odvézt tuny nepořádku, posekat zahradu a v neposlední řadě poslali nějaké peníze. Takže to všechno je pro nás důležité a hodně nás to nabíjí. Je fajn nebýt na to sám. Kdybych se do toho pustil sám, tak vyhořím velmi rychle.

Angažujete se i v komunální politice. Pomáhá Vám to, nebo spíš škodí?

Část pozemku kolem Libuše patří městu. Jako spolek jsme ho chtěli od města odkoupit nebo získat do pronájmu za korunu. A přesto, že už jsme předtím jako spolek jiný pozemek pronajatý měli a nevadilo to, tak teď, když už jsme byli v politice, to začal být obrovský problém. Takže ve vyjednávání s městem se to poměrně hodně zaseklo. Ale já se cítím být člověkem, který vzešel z občanské společnosti a vše co dělám, chci dělat zase pro ty lidi, chci je tam zapojovat. Nedokážu si představit, že bych politiku zabalil, i když vidím, že se tam jedou megalomanské projekty, politici si rozdávají odměny a třeba spolky vůbec nepodporují. O finanční podpoře od města už nemůžeme mluvit vůbec, byť už existujeme 6 let a máme za sebou mnoho projektů ve veřejném prostoru.

Jak se vám daří kloubit osobní život s péčí o Libuši? Dokážete ještě oddělit volný čas od občanských aktivit, když dokonce ve vile plánujete i bydlet?

Tak já jsem asi workoholik, takže se tam vždycky těším. Samozřejmě někdy je to těžké, po práci se občas člověku nechce, fyzická práce bolí a teď je tam navíc strašná zima. Ale jinak myslím, že se mi i daří nakazit tím nadšením pro Libuši další lidi. Vždyť ten dům je o lidech, bez nich by to byla jenom nějaká střecha o ničem. Takže srdečně zveme všechny, přijeďte se k nám podívat!