Lucie, Míša a Olga nebyly spokojené se stavem dětských hřišť a parku v ústecké čtvrti Klíše, kde žijí. Rozhodly se proto podat návrh na jejich rekonstrukci. Ačkoliv během procesu zažily mnoho zklamání, ověřily si také, že i z pozice občana se mohou podílet na proměně svého okolí. Začaly proto na Klíši organizovat kulturní a společenské akce, jejichž cílem je nejen oživit prostor a vztahy v něm, ale také vrátit obyvatelům Ústí nad Labem hrdost na svoje město.

Vaše první aktivita na Klíši se týkala rekonstrukce dětského hřiště. Co vás k tomu přivedlo?

Lucie: S Míšou se znám už 15 let. Věděla, že mám zkušenosti se psaním a podáváním projektů, a tak mne oslovila, zda bych s ní nenapsala projekt v rámci výzvy Participace občanů 2018 na rekonstrukci dětského hřiště ve Vrchlického sadech. Během rodičovské jsme na hřiště chodily se svými dětmi a všímaly jsme si jeho nedostatků a nebezpečných použitých prvků, proto jsme zahájily malý průzkum u přítomných rodičů a učitelek z MŠ, abychom zjistily, co změnit, a poté jsme napsaly a podaly žádost na jeho rekonstrukci. V tomto čase jsme se také spojily s Olinkou, která již připravovala žádost na renovaci parku ve Vrchlického sadech, a tyto dva projekty propojily. A tak vznikla naše parta, kterou jsme pojmenovaly Promyky.

Olga: Já jsem se o veřejný prostor a možnost ve městě něco změnit začala zajímat díky tomu, že jsem se účastnila společných úklidů, například pod hlavičkou celorepublikové akce Ukliďme Česko. Tím jsem získala hlubší vztah k místu, kde žiju, a touhu zlepšovat to tu i po jiných stránkách. Když totiž začnete pro svoje okolí něco dělat, uvědomíte si, že máte ještě vyšší ambice, touhu realizovat i další aktivity pro místo, kde žijete. Že chcete žít nejenom v čistším a hezčím prostředí, ale také funkčním. Klíše je fajn čtvrť, máme tu hodně zeleně a vznikla tady komunita lidí, se kterými se navzájem známe a potkáváme. Tím, že se nemůžeme spolehnout na to, že naše město někam posune naše politická reprezentace, máme potřebu posouvat to tu sami. Naštěstí zde aktuálně žije dost lidí, kteří to cítí podobně. A myslím, že za poslední dva roky se tady opravdu spousta věcí pohnula k lepšímu a že to inspiruje zase další Ústečáky, i ty nerodilé.

Lucie: Je to rozjetý vlak, ze kterého nejde pořádně vystoupit. Aktivity se kumulují, lidi z jiných čtvrtí i měst nás oslovují a chtějí poradit. Zajímá je, jak jsme s našimi aktivitami začaly, co jsme napsaly do žádostí apod. Takže veškeré zkušenosti s nimi sdílíme a má to své výsledky. Podpoříme tím další, co hledají odvahu jít dobrovolně s kůží na trh. Člověk má pak velkou radost jak z dalšího parťáka v komunitě, tak z jeho nápadů realizovaných v praxi.

Míša: Snažíme se zároveň propojovat lidi, některé spolky a navzájem si vypomoci. Umíme požádat o pomoc a rády ji vracíme. Stejně jako někdo inspiruje nás, tak i my se snažíme inspirovat druhé. I přes to, že jsme neformální uskupení, dokážeme sehnat celkem slušné peníze, například ve formě grantu od Nadace Via, ale i od soukromých firem či podporujících jedinců. Máme radost, že díky našim aktivitám řada lidí vidí, že z pozice občana toho člověk může celkem dost změnit, že nemusí být politikem, úředníkem nebo bohatým člověkem, aby dokázal s něčím pohnout.

Zaujal mě název vašeho uskupení, Promyky. Přiznám se, že jsem si to slovo musela vygooglit…

Míša: Promyky jsou neuvěřitelná zvířata. Živí se nejjedovatějšími hady na světě, takže si je v Asii pořizují do domácnosti jako mazlíčka a ochránce svých dětí před hady. Nás na tom zvířeti obzvláště fascinuje jedna v přírodě výjimečná vlastnost – pokud promyka hada neošálí svou obratností a rychlostí, nechá se hadem kousnout, na chvilku „umře“ a pak vstane a zase pokračuje v cestě. Není vůči jedu zcela imunní, ale určité množství ho zvládne a jde dál. My si právě jako promyky připadáme: milujeme děti, občas nás někdo kousne, nám to ublíží, ale my se pak probereme a jdeme dál.

Stále tedy děláte akce ve třech nebo už se kolem vás vytvořila komunita přátel a dobrovolníků?

Olga: Máme za sebou tři větší kulturní akce, například předloňské spontánní adventní setkání v parku, které sice proběhlo velmi improvizovaně, ale díky němu jsme se rozjely. Další byl festival Nádhera, který se uskutečnil v září 2020. To byla velká akce orientačně pro 600 návštěvníků, takže jsme si daly záležet, aby proběhla na profesionální úrovni. Naštěstí jsme kolem sebe měly spoustu přátel, kteří pomohli a současně se i účastnili se svým bezobalovým obchodem, sekáčem nebo stánkem s burgery. V závěru minulého roku jsme opět uskutečnily vánoční setkání, které se letos proměnilo v již organizovaný Adventní dobrotrh na podporu lokálních podniků, tvůrců, ale i zvířecího útočiště, na jehož služby jsme vybraly 10 tisíc. No a pak máme drobné aktivity kolem, například jsme díky zapojeným občanům připravily přes 130 vánočních dárků pro seniory ve formě zarámovaného obrázku a vzkazu. Také se nám podařilo dokončit pergolu, na kterou jsme získaly peníze od společnosti CIF, dále od jejího autora a zhotovitele Aleše Morvaye z firmy Morales Aussig a darů od občanů.

Zastavme se ještě na chvíli u festivalu Nádhera…

Míša: Festival Nádhera na Klíši se narodil v roce 2011 díky Alešovi Morvayovi, což je místní rodák a člověk se skvělou energií. Chtěl pobavit nejenom sebe, ale i své sousedy, zkrátka si přál prostor oživit, a tak začal dělat festival za pomoci svých přátel. V rámci festivalu probíhalo vždycky všechno otevřeně, uvolněně, na dobrovolné bázi, a návštěvníci si tak zdarma užili celý den s hudbou, dobrým jídlem, ve společnosti těch, které mají rádi. No prostě Nádhera. Jelikož byl Aleš na celou akci spíše sám, oslovily jsme ho, zda bychom se festivalu nemohly chopit, navázat na tuto tradici a dál prostor oživovat i pečovat o vztahy. I když se určitě bál, přeci jen předával své dítě třem specifickým matkám, byl zároveň i rád a fungoval po celou dobu příprav jako takový náš guru. Snažily jsme se dodržet základní pravidla otevřenosti a bezprahovosti, dohodly jsme několik kapel a DJe, divadlo a workshop pro děti, bazar s oblečením a spoustu místních malých podniků s občerstvením či handmade produkty. Navíc proběhla sbírka pro hospic, z čehož jsme byly úplně nadšené, protože se vybralo skoro 12 tisíc korun.

Olga: Rády bychom, aby každá akce, kterou budeme pořádat, měla nějaký přesah v podobě sbírky na konkrétní dobrou věc. Už na zmiňovaných adventních setkáních jsme vybíraly na domov pro opuštěná zvířata. Teď máme kromě hospicu vybrané další instituce a cílové skupiny, které bychom chtěly podporovat, jako je třeba místní zařízení Klokánek nebo děti ohrožené sociálním vyloučením. Přály bychom si, aby se lidé, kteří na naše akce přijdou, nejen pobavili, ale měli i dobrý pocit, že mohou přispět na něco smysluplného či odcházet s vědomím o existenci těchto zařízení a sociálních problémů s tím spojených.

Míša: V souvislosti s festivalem nás napadla takříkajíc za pět minut dvanáct další věc. Každá kulturní akce je spojená s neuvěřitelným čurbesem. Prostřednictvím Facebooku jsme návštěvníky festivalu požádaly, aby si vzali svou nádobu na pití a minimalizovali užívání jednorázového plastu. Orientačně 10 procent lidí nás podpořilo, což pro někoho nemusí být dobrý výsledek, ale pro nás je to skvělý začátek. A přestože většina tuto myšlenku nenásledovala, ať už z neinformovanosti nebo neochoty, stejně jsme po festivalu nemusely téměř nic uklízet. To se přece na festivalech nestává. Životní prostředí je pro nás prostě dost důležité téma.

Lidé tedy vaše aktivity očividně kvitují. Jak k nim přistupuje město, nehází vám klacky pod nohy?

Olga: Když jsme se účastnily rekonstrukce parku, seznámily jsme se s úředníky a paní starostkou, která nám byla velmi nápomocná a vyšla nám ve všem vstříc. Ani s pořádáním festivalu jsme neměly sebemenší problém, nezaznamenaly jsme ze strany sousedů žádné stížnosti ohledně hluku a podobně. Děláme maximum pro to, aby k žádným konfliktům nedocházelo.

Já jsem ale četla jeden rozhovor s Míšou, kde přiznává, že není s politickou reprezentací města úplně spokojená…

Míša: Právě jsem teď to pozitivum chtěla trošku zkazit (smích). Pokud se budeme bavit o realizaci sousedských aktivit, máme jenom dobré zkušenosti. Tomu samozřejmě předcházelo několik let tvrdých dohadů s městským obvodem kvůli rekonstrukci dětských hřišť a parku, které jsem já osobně omarodila. Psychosomatika funguje v těchto případech opravdu báječně. První roky s Participací byla pro mě osobně taková vysoká škola života (smích). Byly jsme několikrát na nejrůznějších schůzkách na městském obvodu, abychom řešily vizuál mobiliáře. Poznaly jsme na vlastní kůži, co je arogance politické či úřední moci. Dostaly jsme se do pozice otravného hmyzu, který si dovolil bzučet příliš nahlas. Žádná z nás nikdy nezapomene na větu zastupitelů „Vy matky se z toho dobra zvencnete…“ nebo „nás nechaj postřílet kvůli lavičkám“. Absolutním „vítězem“ ale byla (nyní už bývalá) místostarostka obvodu, která spravovala profil tohoto úřadu na Facebooku. Na něm po nocích informovala veřejnost o otevření hřiště, kde pochválila sebe i své příznivce. Každého z občanů, kdo nesouhlasně reagoval, nebo si ji dovolil opravit, vymazala, anebo rovnou zablokovala. Mezi nimi byli i zastupitelé obvodu a města. Mnoho politiků a úředníků dělá z aktivních občanů, kteří nabízejí pomoc a práci zdarma, nepřátele lidu, a soudružsky přistupuje k jejich energii jak za dob okresních výborů. Škoda. My jsme se tedy nakonec z dobra nezvencly a jedeme dál. A dnes už s velkou oporou jak občanů, tak i kooperujících spolků, firem a zástupců veřejné správy v mnoha úrovních.

Olga: Ono nejde jenom o politiky, ale také o úředníky. Když chce člověk něčeho dosáhnout, zjistí, že větší moc mají úředníci, a s nimi bojovat je někdy opravdu boj s větrnými mlýny. Po 20 letech strávených v jedné kanceláři mají zažité stereotypní postupy a nedokáží z nich nijak slevit. Opravdu jsme se potkaly s úplně absurdními situacemi, kdy vám někdo něco slíbí, domluvíte se na postupu, pak se vám delší dobu nikdo neozývá a vy pak zjistíte, že už je všechno rozhodnuté a vybrané a vám je jen oznámen výsledek, úplně jiný, než na kterém jste se domluvili. Když začala rekonstrukce parku, měla jsem naivní představy o tom, jak to tam bude krásné. Chtěly jsme, aby to byla opravdu pozitivní a smysluplná změna, když už se do toho investuje tolik peněz. Výsledek je sice fajn, ale je to opět průměr. Máme ale čisté svědomí, že jsme pro to udělaly maximum, a utěšujeme se tím, že jsme aspoň pomohly zabránit větším hrůzám, které v parku měly vzniknout.

Ústí nad Labem se většinou umisťuje na posledních příčkách anket týkajících se kvality života a spokojenosti obyvatel. Jak to vnímáte vy? Žijete v Ústí celý život, nebo jste se přistěhovaly?

Míša: Holky jsou rodilé Ústečandy. Já jsem sice naplavenina z nedalekých Trmic, ale nikdy jsem nevnímala hranice těchto dvou měst. Ústí je zóna mé rodiny, přátel, škol, prací, zábavy, takže jsem ho vždycky brala jako „svoje město“. Po všem tom studiu, práci, cestování po naší krásné planetě mi došlo, že Ústí umožňuje jednodušší život s rodinou, a tak jsem se vrátila. Člověk si ty výhody ale musí uvědomit a jít za nimi. Takže z naplaveniny se stala spíše usazenina, protože i přes negativní hodnocení nabízí Ústí to, o čem by se mi například v Praze jenom snilo. Všichni tady víme, že kvalita života v naší krajině není dobrá. Že máme potíže spojené zejména se sociální a vzdělanostní strukturou obyvatel, která deformuje všechny sekce života. Ale se vším se dá pracovat a částečně realitu měnit. To však máme v rukách my voliči a je to ovlivněno naší ochotou zapojovat se nebo reagovat na rozhodnutí volených zástupců. Takže nejsem překvapená, že po bolševikovi přišel novodobý bolševik a jeho „motýle“. Dokud nebude existovat tlak zespoda, tak se nehneme.

Olga: Podle mě spočívá velká nevýhoda Ústí v tom, že tu chybí patrioti. Lidi město nemají rádi a neřeknou o něm nic hezkého. Když ale šíříte slávu města tím způsobem, že na něj jen nadáváte, musí mít pak i ostatní pocit, že je to tu hrozné. Přitom je to tady moc fajn. Jde jen o to, aby si lidé začali všímat těch hezkých věcí. Ono je totiž velice jednoduché všímat si jen toho ošklivého, nepořádku a sociálních problémů.

Lucie: Já v Ústí žiji celý život, tedy kromě pár let, kdy jsem cestovala. Myslím si, že se kvalita života tady zlepšuje, tedy aspoň co se týče přístupu lidí. Před pár lety jsem také jen nadávala a stále bych se někam stěhovala, ale teď vše vidím více pozitivně. Díky našim aktivitám poznávám více pozitivně naladěných lidí, kteří se snaží naše Ústíčko proměnit v krásné město. A hlavně to okolí. Českosaské Švýcarsko, Telnice, Tisá, to nám nikdo nevezme.

Se sociálními problémy máte v rámci svých aktivit také ambice něco dělat, nebo si zatím vystačíte jen s intervencemi zkrášlujícími veřejný prostor?

Míša: Zrovna plánujeme akci, na které budeme vybírat peníze na školní pomůcky pro děti ohrožené sociálním vyloučením. Jedná se o děti, které nemají pokojíček s psacím stolem a ořezanými pastelkami v penále, a jejichž rodiče nemají vzdělání vysoko na žebříčku hodnot. Takže mě zajímá, jak budou návštěvníci akce na náš záměr reagovat. Vnímání nejmladších členů společnosti ze strany některých občanů i politiků bývá totiž hrůzné. Jakoby si ty děti vybraly, do které rodiny se narodí. Tématu se tedy nebojíme a snažíme se s ním pracovat. Například skrze pocitovou mapu Klíše jsme oslovily přes sto návštěvníků festivalu Nádhera, aby označili problematická místa. Nemalý podíl respondentů se vyjadřoval negativně i vůči těmto dětem. Kam by asi nás dovedlo, pokud bychom od útlého věku byli označováni za „špíny“ a „zbytečné životy“, které „nikdy nic nedokážou“?

K zájmu o místo, kde žijí, jste se snažila vést mladé lidi i v rámci svého působení na univerzitě. Se svými studenty jste se zapojila do programu Nadace Via Dobro-druzi pro mladé filantropy…

Míša: Jako pedagožka jsem se vždy snažila přiblížit studentům realitu všedních dní našeho regionu. Tu ve skriptech totiž nenajdou. Proto jsem jim nabídla možnost dát v určitém časovém rozsahu přednost skutečné realizaci dobra před výukou o dobru. Jednalo se o jedince, kteří se zaměřují svým studiem na pomáhající profese. I přes to, že věděli, že budou muset investovat i svůj volný čas, bez mrknutí oka nabídku přijali a po několika návrzích různorodých projektů demokraticky rozhodli pro dobročinnou sbírku pro děti z ústeckého Klokánku. Je to skvělá parta. Aby to nebylo jen o výběru peněz, domluvili jsme si, že vymyslíme program na zvířecí farmě, s aktivitami, jako je opékání buřtů, a za zbylé peníze nakoupíme konkrétní potřeby – od školních pomůcek po drogerii. S projektem jsme byli Nadací Via vybráni mezi 15 podpořených týmů v programu Dobro-druzi, za což jsme moc vděční, studenty to velmi namotivovalo. Jelikož se nacházíme v situaci, kdy pandemii má v rukou naše neuvěřitelné vedení státu a vyšší moc, jsme odkázáni i my na improvizaci a hledáme cesty, jak projekt úspěšně dokončit. Proto jsme založili sbírku na Darujme.cz, oslovili řadu osobností a v současné době se připravuji s hercem Jiřím Hánou do Českého rozhlasu na rozhovor, abychom sbírce napomohli.

Máte pocit, že vám občanská angažovanost a zviditelnění ve veřejném prostoru může i škodit?

Míša: No jistě. Občanská angažovanost má dvě odvrácené strany. Buď někomu lezete na nervy, protože máte odvahu, čas, energii a chuť něco kolem sebe měnit nebo vás lidi pochválí na ulici i po SMS. Jsou vděční, že to někdo udělal za ně, že mohou přijít na kapelu a pokecat s přáteli, které dlouho neviděli, že stráví společně den s rodinou na opraveném hřišti, odnesou si domů krmítko pro ptáky z workshopu nebo vidí, jak balíme obrázky seniorům. Ti, co mě nebo kohokoliv aktivního haní, mají smutný životy. Ale nelámu hůl a třeba jim taktéž někdy dojde, že nápady, čas a energii mají taky, ale musí nejdříve být ochotní dojít k vlastní proměně. Málokdo z nich si uvědomuje, co za tím vším je. Ty měsíce studia materiálů, pravidel, zákonů, možností, příkladů dobré praxe, uskutečněných telefonátů, sepsaných emailů, miliarda schůzek, dohadování, přesvědčování, toho fyzického náporu, dopad jak na duševní zdraví, tak i vztahy. Hlavně ta vlastní vnitřní proměna nejvíc bolí. Jen kupříkladu proto, aby si děti hrály na hezčím hřišti. Tímhle vším si člověk, který něco dělá zdarma, dobrovolně a rád, ve svém volnu, na úkor mnoha oblastí jeho života, musí projít. Neuměla jsem mluvit na kameru, napsat projektovou žádost, zaklepat na dveře primátora, říct si o peníze, omluvit se. Dneska raději zvednu svůj velký zadek a začnu něco dělat s tím, co mi vadí. Na brečení už nemám dávno čas.

Lucie: Někteří lidé vás chválí, jiní zase kritizují, nebo vás už pro jistotu ani nepozdraví (smích). Každý má možnost volby zapojit se do různých aktivit, takže buď člověk chce a pomůže, nebo se na to vykašle a bude jenom remcat. Jsem si jistá, že nic špatného neděláme, ba naopak.

Energii překonat frustraci vám tedy dávají hlavně pozitivní zpětné vazby od lidí?

Míša: Je skvělé, když druzí mají radost z toho, co děláme. To nejsou jenom komentáře na Facebooku, ale i ten dětský smích na novém kolotoči, uvítací objetí přátel na festivalu, zkrátka radost z toho společenského cvrkotu. Frustraci překonávám i díky výzvám, třeba když mi někdo řekne „ne“, „nejde“, „to u nás nikdo nedělá“ a ono to pak jde. Značnou část svého života jsem byla totiž vychovávaná hláškou „jako jedinec neuděláš nic“ a s touhle větou jsem odmala zásadně nesouhlasila. Protože u jedince to začíná. A dneska jsem vděčná, že se my takoví jedinci na sebe nabalujeme a tvoříme takovou milou malou sektu třeba matek, které se z toho dobra zvencnou.

Olga: Navíc ty negativní věci se dají lépe snášet, když pracujete v týmu. Společně všechno probereme, postěžujeme si… Nejsme v tom samy, navzájem se podpoříme. Třeba já bych si nikdy nemyslela, že bych se mohla občansky angažovat. Vždycky se mi to líbilo a obdivovala jsem lidi, kteří do toho jdou, ale sama bych k tomu nikdy nenašla odvahu. Ale tím, že jsem potkala lidi, kteří tu odvahu měli a kteří mě nakopli a pošťouchli, jsem si uvědomila, že na tom vlastně nic není. Že nic nezkazím, maximálně nedokážu to, co jsem si předsevzala. A zjistila jsem, že když se vám pak naopak něco povede, tak vám to dodá chuť dělat další a další věci.

Lucie: Je pravda, že po větší akci jsme K.O., ale ty pozitivní reakce nás nakopnou a za pár dní si zase voláme a vymýšlíme další věci. Pro mě je největší radost, když si při akci na chvíli sednu a pozoruji rodiče s dětmi kolem sebe, jak se baví, smějí, užívají pohody, je to pohlazení po duši.

Jaké jsou vaše další plány?

Olga: Po adventním dobrotrhu a dostavbě pergoly máme v plánu přípravu bazaru a Restaurant Day. Pracujeme také na projektové žádosti na podporu divadelního dne nebo na organizaci další Nádhery. Chceme oživit ještě jedno zanedbané prostranství v rámci parku a popostrčit město, aby tam více pečovalo o zeleň. Podávaly jsme také návrhy do dalšího kola Participace občanů města, ale ta se kvůli současné situaci s Covid-19 pozdržela. Pořád nás napadají další a další aktivity. Ústí je prostě typ města, kde je pořád co dělat (smích).

Míšo, vy se paralelně věnujete ještě dalším aktivitám na zvelebení veřejného prostoru v Ústí, je to tak?

Míša: Jak říká můj muž: „byl bych radši, kdybys přinášela domů víc peněz než zážitků“ (smích). Ale vážně. Vyrůstala jsem v Ústí v době, která nabízela mnoho subkulturních možností a tedy pravidelnou dávku punku, techna, rapu, kytar i etna, breakovalo se po sklepech… Už dlouho mě trápí, že v Ústí vymřela grafitti komunita. A jelikož městský veřejný prostor nabízí mnoho „pláten“, oslovila jsem několik kamarádů, kteří se mnou vytvořili tým a pustili jsme se do projektu Malá místa ve velkém městě pod Dobrovolnickým centrem, z. s. Nakonec se nám povedlo zrealizovat tři velké věci se studenty a absolventy Fakulty umění a desingu UJEP. A jak jsme si už řekly, v Ústí chybí patriotismus, hrdost, znalost města a jeho historie. Chtěla jsem s tímhle deficitem pracovat, a proto vznikl druhý projekt pod názvem Ne/známí hrdinové v Ústí nad Labem. Vytvořila jsem další tým, spojila jsem se s lidmi z archivu města a muzea a společně jsme objevili 15 fantastických příběhů lidí, kteří se v Ústí narodili nebo tu část svého života žili a něco dokázali. Některé z nich jsme vybrali a jejich portréty v různém provedení umístili do veřejného prostoru, ať už to byla velkoformátová fotografie atomové vědkyně Lilly Hornig, malba připomínající práci Heinze Edellmana, vrchního ilustrátora Beatles, nebo příběh Ruth Hálové, kterou jako dítě zachránil Nicolas Winton a která se posléze vrátila zpět do republiky a část své životní cesty věnovala našemu městu. No upřímně, je to jízda.

Promyky tvoří:

• Olga Jarolímková  – pracuje jako právnička v ČSOB. Má dvě děti.
• Lucie Melničáková – pracuje na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně na Fakultě strojního inženýrství na pozici PR, dále jako projektová manažerka a koordinátorka Erasmus+. Má dvě děti.
• Michaela Valášková – pracuje na pozici koordinátorky vzdělávacích aktivit a PR pro Agenturu pro sociální začleňování pod Ministerstvem pro místní rozvoj ČR. Zároveň jako koordinátorka kampaně a regionu pod Dobrovolnickým centrem, z.s. a P3 – People, Planet, Profit. Má syna.