Manželé Pavla a Pavel se do Chudčic na Brněnsku přestěhovali před 18 lety. Pod hlavičkou neformálního uskupení dobrovolníků Chudčické zvonky pomohli obnovit tradici velikonočního hrkání, uspořádali výstavu historických fotografií či přispěli nápadem k výstavbě altánu v obecním sadu. Spolu s ostatními dobrovolníky z Chudčic dali vzniknout místu k posezení a aktivnímu trávení volného času. Chudčické nezastavila ani první vlna koronakrize, během níž ve velkém šili a distribuovali roušky. Ani v současnosti nezahálejí a už mají vyhlédnuté další místo – plochu za místním fotbalovým hřištěm, kterou by rádi ve spolupráci s ostatními sousedy upravili na místo k setkávání a sportování.

Co pro vás bylo impulsem začít se v Chudčicích občansky angažovat?

Pavel: Moje žena je taková družná. Takže když jsme se přistěhovali a nikoho tu neznali, začala jezdit po obci s kočárkem a seznamovat se s dalšími maminkami na mateřské. Společně přemýšlely, co v obci chybí a začaly to realizovat, ať už to bylo pískoviště nebo dopravní hřiště, které navrhla jedna z maminek a které jsme my chlapi nastříkali na parkoviště před obecním úřadem. Manželka s kamarádkami založily i klub maminek Sluníčko, který pak začal organizovat další akce.

Pavla: Člověk se stydí oslovit někoho cizího na ulici, jen tak k němu přijít a říct, vidím, že máte taky mimino, pojďte si s ním společně hrát! Ale já mám takové životní heslo, že jeden trapas denně přispívá k růstu osobnosti. Když si to člověk řekne, dodá mu to sebevědomí. Při mé výšce už těch trapasů muselo být opravdu hodně (smích).

Uskupení Chudčické zvonky je tedy také výsledkem jednoho z vašich „trapasů“?

Pavla: To vzniklo tak, že nám skončila mateřská, šly jsme do práce a Sluníčko po nás převzaly zase jiné, mladší maminky. Od roku 2015 se v Chudčicích setkáváme v rámci celosvětové aktivity s názvem Modlitby matek, kdy se maminky po celém světě modlí za svoje děti. Začaly jsme se scházet v místním kulturáku, pomodlily jsme se a zase nás hned začalo napadat, co všechno by šlo udělat, prostě jsme si nedaly pokoj (smích). S tím, jak jsme začaly plánovat další akce, přišla i potřeba nějak se pojmenovat. Nechtěly jsme se nazývat „Modlitby matek“, na to by nikdo asi nepřišel, místní obec není úplně celá věřící… Nakonec jsme vymyslely název „Zvonky“, který má spojitost s hudbou, často jsme totiž organizovaly různá hudební vystoupení. Zvonek má hezký zvuk, také dokáže lidi probudit, což byl i náš cíl, a v neposlední řadě máme zvon ve znaku obce. Časem jsme se sice dozvěděly, že slovo může mít i hanlivý význam, zvonci jsou prý ti, co něco vyslepičí, ale už jsme to tak nechaly.

O podporu Nadace Via jste se přihlásili s projektem Čtvero ročních období v obecním sadu. Ten upoutal vaši pozornost už v době, kdy jste se do Chudčic přestěhovali?

Pavla: To jsem ani nevěděla, že tady nějaký sad je. Myslela jsem si, že sad nebo jednotlivé stromy někomu patří. Vůbec jsem netušila, že tam mohu přijít a natrhat si třešně či jablka.

Pavel: Sad byl původně rozdělený podle čísel a sousedé si do něj mohli chodit sklízet ovoce a sekat trávu. Naše iniciativa se sadem vznikla až předloni (tedy 2018, rozhovor vznikal v srpnu 2020, pozn. red.), kdy jsme žádali o grant v programu Živá komunita. V té době jsme seznámili s Janou Deutscherovou, která je duší celého toho nápadu. Sad je pro ni srdeční záležitost, za prvé je místní rodačka a za druhé zpracovávala v rámci své diplomové práce návrh altánku, který dnes v sadu najdete. Ten je zajímavý mimo jiné tvarem střechy, která vychází z podoby stříšek kapliček křížové cesty z 19. století stojících nedaleko.

Pavla: O grant z Nadace Via jsme ale nejprve vůbec nežádali se záměrem oživovat sad. Původní nápad byl zakoupit stroje na vyšívání krojů a hrkače na obnovení tradice hrkání. Jenže to úplně nezapadlo do podmínek grantu. Volala jsem do Nadace Via a bylo mi řečeno, že jenom na samotné stroje a hrkače peníze použít nemůžeme, leda že bychom to k něčemu přidali – ať se třeba zamyslíme nad oživením nějakého místečka v obci. A protože jsem hrozně moc chtěla obnovit tradici tady toho hrkání, tak jsme přemýšleli, co by šlo udělat.

V čem vlastně spočívá velikonoční hrkání?

Pavla: Někdo říkal, že v Chudčicích hrkání nikdy nebylo. Co jsem si tak zjišťovala, tak se hrkalo dřív zřejmě všude, protože hrkání vlastně nahrazovalo zvuk zvonů na Velikonoce. Začalo se ve čtvrtek večer a skončilo se v sobotu v poledne. Každý den se hrkalo dvakrát nebo třikrát. Napojili jsme se na několik lidí, kteří si ještě pamatovali, že chodili hrkat, a pozvali jsme je, aby o chudčickém hrkání povídali.

Pavel: To bylo velice zajímavé, protože přímo samotní pamětníci vyprávěli, jak to tehdy bylo. Vzpomínali například, že za hrkání dostávali peníze, že každá skupinka měla svého vedoucího, kterému se říkalo „pán“. Pánova funkce byla rozdělit to, co dostali, ať už to byly peníze nebo sladkosti, a podělit s nimi ostatní. Nebo jedna paní vzpomínala, jak se přidala mezi kluky, což bylo celkem odvážné, protože hrkat tehdy mohli chodit jen chlapci, a dostala od nich milostivě jednu korunu (smích).

Tradici hrkání jste tedy úspěšně obnovili. Plánujete v ní pokračovat i v dalších letech?

Pavla: Určitě. První rok šlo asi sedm dětí jen s malými hrkači do ruky, další rok už jsme díky Nadaci Via pořídili velké trakače. No a letos to bylo zase jiné, děti hrkaly jen na ulici před domem nebo z okna, protože jsme se kvůli koronaviru nemohli sejít.

Pavel: O tom se dozvěděli i v Českém rozhlase a dokonce přijela redaktorka natočit o hrkání z okna reportáž.

Vraťme se ještě na chvilku do sadu. Předpokládám, že altánek se stal rychle oblíbeným a vyhledávaným místem…

Pavel: Do altánku jsme umístili takový deník, diář, do kterého mohou lidé zaznamenat, že tam byli. Do altánku se chodí randit, můžete tam i přespat – zrovna nedávno tam přespaly dvě holky, které šly na čundr. Překvapilo nás, že na to, kolik tam chodí lidí, tam není nepořádek. Možná je to tím, že jsme záměrně altánek umístili hlouběji do sadu, aby se k němu nedalo jen tak přijet autem a lidé k němu museli dojít pěšky. Což je, si myslím, rozhodující. Když si totiž věci s sebou musíte donést, jste spíš pak schopni je po sobě uklidit. S tím souvisí i velikost altánku. V projektu byla i varianta, že by se altán zvětšil. My se ale nakonec rozhodli ponechat tuto velikost právě proto, aby se tam už nevešlo více lidí a místo nelákalo k pořádání večírků s alkoholem a cigaretami, ze kterých by tam potom zbyl nepořádek. Altánek je tedy spíš taková větší lavička a na přespání se do něj vejdou dva, maximálně tři lidé.

Jaké všechny akce jste dosud v sadu zrealizovali?

Pavla: V podstatě každý, kdo má nějaký nápad, si ho může v rámci Zvonků splnit. Nápady jsou opravdu různé. Přišla třeba paní, že by ráda v sadu cvičila jógu. Tak jsme si řekli proč ne, to tu ještě nebylo, a sešli jsme se v sadu s karimatkami. Protože se cvičení všem líbilo, ještě jednou jsme ho pak zopakovali. A jedno z takových překvapení pro nás bylo, že v sadu dokonce někdo naplánoval uskutečnit svatbu.

Pavla: Další z akcí podpořených Nadací Via byla „Na chleba nejen pažitka“, kde nás jedna místní paní učila, co se dá v přírodě sbírat a jíst, prostě nasypat na chleba. Akce měla opět úspěch, tak jsme pak udělali ještě další setkání, kdy se šlo na sběr čajových bylinek.

Pavel: V lednu jsme ve škole s žáky místní ZŠ vyráběli ptačí budky. Z peněz od nadace jsme koupili takové stavebnice a s dětmi jsme je složili. Ten rok se také v sadu na základě Janina podnětu uskutečnila velká výsadba, při níž se budky nainstalovaly. Vysázelo se asi 60 nebo 70 stromů a opět přišlo spoustu lidí, výsadby patří obecně mezi takové vděčné typy akcí.

Pavla: Pak bylo sečení v sadu. Tam nás bylo málo, protože se lidem nechtělo vstávat. Ale naopak letos už podruhé proběhlo oblíbené spaní v sadu, což vypadá tak, že rodiče s dětmi v sadu stanují nebo spí pod širákem. Uspořádali jsme také setkání s pomologem, autorské čtení nebo adventní andělský průvod.

Akce v sadu se dají pořádat jen za dobrého počasí. Máte k dispozici i nějaké vnitřní prostory?

Pavel: Ano, místní kulturák, což je obecní budova. Jsem členem zastupitelstva, takže jsme kolem toho měli celkem velkou hádku, jak vlastně kulturní dům používat. Nicméně po celou dobu, co jsem v zastupitelstvu, se snažíme všechny místní spolky podporovat, například tím, že jim prostory poskytujeme za velmi nízké nebo nulové nájemné.

Jaké další aktivity jste se Zvonky realizovali mimo obecní sad?

Pavla: Uspořádali jsme například benefiční koncert pro Sýrii. Místní koncertovali a výtěžek jsme potom poslali na sbírku Člověka v tísni. Také proběhla akce Uchování chudčické historie pro další generace, což byl vlastně sběr fotek, které jsme naskenovali. Akci tehdy doprovázelo jedno velké zklamání. Aby šlo opravdu o uchování historie, chtěli jsme, aby u každé fotky bylo napsáno, kdo na ní je. Ale narazili jsme na problém s GDPR. Zjišťovali jsme u právníka, za jakých podmínek se dají fotky zveřejnit, a bylo nám řečeno, že to v podstatě nejde. Že se zveřejněním musí souhlasit ten, kdo je na fotce vyobrazen, nebo jeho potomci. Navíc portrétovaní mohou kdykoliv říct, že s vystavením nesouhlasí, a všechny fotky se musí stáhnout. V muzeu nám zase řekli, že fotografie můžeme vystavit a popsat jmény, ale že výstava musí být prezentována jako odborná práce. Takže kolem toho byla celkem složitá administrativa, nicméně i tak jsme výstavu prezentovali. Měli jsme více než 700 naskenovaných fotek, které jsme představili během odpoledního posezení u cimbálu společně s Mladou chasou. Místní rodáci byli nadšeni, mají fotky stažené na disku a navzájem si je půjčují a promítají. A my přistěhovalci zase díky tomu zjišťujeme, jak to tady kdysi vypadalo.

Letos jste se jako obec přihlásili také do dalšího programu Nadace Via, Místo, kde žijeme…

Pavel: To už byla víc moje aktivita. O podporu v programu Místo, kde žijeme nemohly žádat Zvonky, protože nejsou spolek, je to jenom neformální sdružení lidí. Takže jsme měli dvě možnosti, buď požádá nějaký z místních spolků, které mají IČO, nebo obec. A protože jsem v zastupitelstvu, zkusil jsem napsat projekt přes obec. Chybí nám tu ještě dvě věci – je tady málo procházkových tras a chybí tu vyžití pro mládež, nějaké hřiště se zajímavými prvky. Měli jsme štěstí a jako obec Chudčice jsme dostali grant, v rámci kterého budeme obnovovat prostor za fotbalovým hřištěm, kde je obecní pozemek za brankou a část bývalé trati Kuřim-Veverská Bítýška. Prostor je zarostlý náletovými dřevinami, dříve tam býval rybník. Do programu jsme se hlásili s projektem, který jsme nazvali „Sportovní park aneb spojeni hrou“, ale pak jsme název změnili na „Na rybníce“, aby to více odpovídalo principu programu Místo, kde žijeme – aby si sami lidé v průběhu realizace projektu řekli, co na místě chtějí. Takže uvidíme, co tam vznikne, jestli parčík, hřiště nebo třeba znovu rybníček.

Máte už za sebou celou řádku zdárně zrealizovaných akcí. Jak vaše aktivity vnímají lidé v obci?

Pavla: Jsou přijímány pozitivně. Jediná výjimka nastala při hrkání. První rok jsme totiž hrkali v 6 ráno a ne všichni sousedé to dobře nesli. Další rok jsme to už proto dali na sedmou hodinu, přestože tradičně se opravdu chodilo hrkat v těch 6 hodin, a už se nikdo neozval (smích).

Neměli jste za celou tu dobu pocit vyhoření? Máte čtyři děti, skloubit profesní, rodinný a spolkový život musí být už celkem náročné…

Pavla: Já to neberu ani jako dobrovolnictví, ale jako relaxaci. Líbí se mi myšlenka Marka Orko Váchy, kterou jsem nedávno četla v jedné z jeho knížek: „Když považujete něco za důležité, tak to udělejte, protože když to dosud nikdo jiný neudělal, tak to musíte udělat vy.“ Takže my si tím vlastně plníme naše sny.

Pavel: A já k tomu ještě dodám jednu věc, kterou mě moje žena naučila. Když pořádáme nějakou akci, děláme ji tak, aby bavila hlavně nás. Děláme to primárně pro sebe, ne pro lidi. A když se lidé přidají, tak je to plus. Takhle jsem si třeba užil sečení v sadu, i když jsme na něj přišli jen tři. Když si to totiž postavíte tak, že to děláte pro lidi, a oni pak nepřijdou, tak jste z toho nešťastní, vytváříte si tím prostor pro zklamání. Na druhou stranu mě pak potěší, když do diáře v altánu někdo napíše, že tam rád pobyl. To je pro mě taková zpětná vazba, že se nám to povedlo. Zároveň je třeba říct, že v Chudčicích je spolků hodně a většina z nich je schopná zorganizovat velké akce. Není to o tom, že tady jsou Koneční a bez nich by to nešlo. Je tady spousta dalších aktivních lidí. My jsme se vlastně jenom přidali k tomu, co už tady funguje.

Pavla: Mně se líbí, že se všechno děje ve svobodě. Kdo se chce přidat, tak se přidá, nejsme žádný spolek, na jehož akce musíme všichni chodit, protože jsme pořadatelé. Stačí, když se tři lidé shodnou, že mají čas a chuť do toho jít. Moc jsme si třeba užili šití roušek. Hned na začátku koronakrize jsme si na zvonkovém whatsappu napsali, že bychom měli začít něco dělat. Byla to až taková euforie. Chlapi stříhali látky, ženy šily roušky, další je vyvařily, jiné vyžehlily, další balily do fólií a ráno byly roušky nachystané k použití v místní samoobsluze. Zapojily se i děti, které sloužily jako kurýři polotovarů roušek. Velice nás pak těšilo, když jsme někoho s naší rouškou potkali ve městě. Hodně nás také povzbudilo, když se v naší roušce vyfotil a fotku s poděkováním nám poslal řidič z dopravního podniku města Brna, který také pochází z Chudčic. Měli jsme totiž ještě jeden takový vynález, kterým byly naše roušky originální – šňůrky ze silonek. Inspirovala mě k tomu moje babička, která vlastnila vinohrad a na uvazování vinné révy si sama vyráběla právě takové šňůrky, které byly pevné, ale přitom pružné. Takže když jsme někde viděli někoho s rouškou s takovou šňůrkou, věděli jsme, že je z Chudčic (smích).

gallery image_source= „selected“ ids= „37583,37574,37579“