Za Jarmilou Janků, učitelkou výtvarné výchovy v místní základní umělecké škole, jsem se vypravila do Nejdku na Karlovarsku. Poněkud ospalé vody městečka Jarmila před rokem rozvířila happeningem, během něhož spolu s přáteli a žáky výtvarného oboru ZUŠ oživila zanedbanou betonovou zeď v centru města skleněnou mozaikou. Přiložit ruku k dílu přišlo na 200 nejdeckých obyvatel, kteří si užili radost z tvoření a společné práce. Jarmila věří, že podobnými akcemi zaměřenými na zkrášlování městského prostředí získají lidé postupně k městu vztah, přestane jim být lhostejné a budou se do něj rádi vracet.

Jste rodačka z Nejdku, žijete tu celý život. Co vás přivedlo k nápadu ztvárnit výtvarně zeď u náměstí?

Učím výtvarnou výchovu v místní ZUŠ. V rámci mezinárodního projektu jsme s dětmi jeli do Barcelony, kde jsme samozřejmě navštívili stavby Antonia Gaudího a kde nás nadchly fasády jeho domů odekorovaných keramikou. Když jsme viděli ty nepravidelné mozaikové obklady krásné i po desítkách let, řekli jsme si, že něco podobného bychom chtěli mít u nás ve městě. A tak vznikl nápad ozdobit takto sto let starou, původně kamennou zeď ve městě, která postupem času začala chátrat, byla opravena betonem a stala se takovou šedivou hrozbou města. I já, když jsem byla malá a jela z jednoho konce města na druhý, jsem měla pocit, že spíš než do města jedu do vězení.

Jak náročná byla cesta od inspirace k realizaci?

Trvalo to hodně dlouho. Nikdo z radních nechtěl projekt podpořit, aby to nevypadalo jako politická záležitost. Až v roce 2018 uzrálo na radnici klima vstřícné k realizaci tohoto projektu. Jsem členkou kulturní komise města Nejdku. S ostatními členy jsme se rozhodli vyzkoušet nejdříve zpracovat menší část té zdi, abychom zjistili, jak to půjde, jestli bude zvolená technologie v pořádku, jestli nám to neopadá a jak dlouho nám to bude trvat. A protože na to město nemělo peníze, hledala jsem jiné možnosti financování a objevila jsem Nadaci Via.

Nadace Via ale primárně nepodporuje realizace výtvarných děl, ale komunitní projekty, které slouží ke zlepšování sousedských vztahů. Jak jste se popasovali s tímto kritériem?

Zdobení zdi jsme pojali jako celoměstský happening v rámci festivalu ZUŠ open, který nastartovala pro celou Českou republiku mezzosopranistka Magdalena Kožená. Ta sama vyšla ze ZUŠky a chtěla základní umělecké školy tímto způsobem zviditelnit. Návrh na zeď jsme vytvořili s mými žáky, dětmi, které učím v základní umělecké škole výtvarku. Děti dostaly za úkol výtvarně ztvárnit řeku Rolavu protékající Nejdkem, a to v různých podobách, zamrzlou, bublající, různě se rozlévající… Z návrhů jsme vybrali ty nejzdařilejší práce a propojili jsme je v jednu dlouhou měnící se řeku. Po zhotovení návrhů jsme se rozhodli do realizace zapojit ještě dospěláky. Abychom prokázali, že půjde o komunitní projekt a získali grant od Nadace Via, udělali jsme z celé akce happening, který si kladl za cíl stmelit lidi dohromady.

Jakým způsobem jste získávali materiál?

Na materiál jsme vyhlásili veřejnou sbírku. Vyšlo nám vstříc i město a sběrný dvůr, takže lidé, kteří pro nás nasbírali střepy a nechtěli je uchovávat u sebe doma, je mohli odvézt do sběrného dvora, kde byly připraveny kontejnery podle barev a kde se střepy separovaly.

Jaké střepy jste vlastně sbírali? Skleněné nebo keramické?

Všechny možné. Přemýšlela jsem nad tím, že člověk občas doma něco rozbije. A když se jedná o vzácnou součást památného servisu nebo oblíbený hrneček třeba po babičce, tak je mu to líto. Takže mě napadlo, že umístěním takového střepu na zeď vlastně uchováme a otiskneme nejen střípek, ale i památku na tu babičku. Můj kamarád herec říkal: „No to by musela být doma pěkná Itálie, abychom těmi střepy vyplnili celou zeď!“ (smích). Zeď má totiž dvě stě metrů na délku. Takže jsme se pak domluvili, že se budeme formou sbírky snažit získat alespoň barevné střepy. A protože jsme chtěli docílit kontrastu pomocí bílé barvy, tak jsme samozřejmě sháněli i porcelán. Vyšla nám vstříc místní porcelánka, která nám věnovala kazové zboží s dekorací modré kobaltové barvy. Z tohoto porcelánu na zdi můžete vidět vykukovat plochy bílé a modré. Ze sklárny Moser jsme zase dostali takové kompaktní střepy v jemných barvách, světlounce oranžové, růžové, modré, zelené, žluté, což se ohromně líbilo dětem, kterým střepy připomínaly drahokamy.

Jakým způsobem jste o akci dali vědět, aby na ni místní lidé přišli a stali se spolutvůrci?

To byla vlastně taková sázka do loterie, sama jsem nedokázala odhadnout, jestli to vyjde nebo ne. Někteří moji žáci mi říkali, že jsem příliš naivní, ať si nemyslím, že nám nejdečtí přijdou pomoct. Ale já jsem už tři čtvrtě roku dopředu vkládala každý měsíc článek do nejdeckých listů, kde jsem vždy zmínila, co se chystá na další měsíc a co potřebujeme od lidí, takže si na to místní zvykli a pak už se mě dokonce i sami dotazovali. Na stránkách města jsme vytvořili formulář, pomocí kterého se mohli zaregistrovat lidé, kteří měli zájem do toho s námi jít. No a na závěr, když už bylo jasné, co se chystá, jsem zájemce o zapojení obeslala pomocí e-mailu, aby věděli, kdy a kam přijít. A oni opravdu přišli, akce se účastnilo na 200 lidí.

Což je vlastně na osmitisícový Nejdek docela úspěch!

No to určitě! Ne všichni lepili, někteří se zúčastnili tím, že nám přinesli materiál nebo že rozbíjeli sklo, někdo přinesl občerstvení… Najednou se ta komunita opravdu sblížila a při práci samotné panovala euforická nálada. Lidé si přišli nalepit střepy a brali to jako obrovskou relaxaci. Několik lidí se mě dokonce přišlo zeptat, zda nám nezbyly nějaké střepy, že by si chtěli podobnou mozaiku vytvořit u sebe na zahradě.

Ve finále šlo o dvoudenní akci, jeden den se střepy připravovaly a druhý se lepily. Jak probíhal proces vzniku mozaiky na místě?

Byla to práce, která neměla být nahodilá. Návrhy od dětí jsme elektronicky zpracovali a rozdělili na metrové pruhy. Každá skupinka lidí dostala zalaminovanou barevnou předlohu ve formátu A3, na které byl vidět jejich pruh a kus pruhů sousedních. Svůj pruh pak přenesli pomocí kresby dřívkem na omítku nebo na lepidlo, které tam předtím připravili zedníci, a pak už se jen dívali do předlohy, kam která barva patří, a vlepovali tam střípky. Dalo práci také zajistit, aby se všichni, kdo chtěli spolupracovat, vešli ke svému pruhu a zároveň vedle sebe měli dost místa. Náročné bylo také vytvořit mezipruhy, lidé se totiž museli strefit tak, aby jeden pruh do druhého plynule přecházel a celá mozaika tvořila tekoucí řeku.

Kolem zdi vede silnice, na které je celkem rušný provoz. Ten tam byl i v době happeningu nebo jste získali zábor silnice?

Díky nejdeckému zpravodaji jsme upozornili lidi na omezený provoz v době, kdy tam budeme pracovat. Městská policie nám vyčlenila půl vozovky, abychom mohli tvořit a nestala se nehoda. Jeden krizový moment ale přece jen nastal. Z pátku na sobotu byla ve městě zábava a někdo se zřejmě opil a převrátil a shodil ze stráně dolů mobilní záchodky toi-toi, které jsme tam měli připravené. Což byl průšvih, protože jsme věděli, že přijde přes 100 lidí a že budou potřebovat si během té doby odskočit. A mozaika se musela vytvořit v kuse na jeden zátah, protože jinak by nám ten základ, lepidlo, do kterého se střípky vtiskují, ztuhlo. Ale naštěstí se poblíž nachází základna záchranné služby, která nám poskytla zázemí.

Jaké byly ohlasy, když poněkud ospalé městečko ozdobila takhle nezvyklá realizace?

Musím říct, že to byla fantastická věc, protože lidí přišlo spoustu a bylo vidět, že mají výtvarného ducha. Když člověk stojí u zdi těsně, tak ty tvary, které tvoří řeku, nevidí, vidí jen barevné fleky. Teprve z dálky se motiv objeví. Takže lidé udělali kus mozaiky a běželi se na druhou stranu vozovky podívat, jak výsledek vlastně ve skutečnosti vypadá.

A zpětná vazba od lidí, kteří se neúčastnili?

Vytvořili jsme facebookovou stránku, kterou jsme nazvali Mozaika na zdi, aby se informace o akci dostala i mezi mladší lidi, kteří jsou na sociálních sítích jako doma. Připojili se lidé, od kterých bychom to třeba nečekali. V Nejdku máme společnost, která provozuje kontejnerovou dopravu, a ti nám řekli, že jsou schopni z města a okolí svézt sklo, které na to budeme potřebovat. Takže jsme udělali takový časový plánek, kudy by tenhle vůz jel a v kolik mají lidé být připraveni tam sklo, porcelán a další střepy dát. Takže i lidé, kteří nechtěli tvořit, ale chtěli, aby to ve městě bylo hezčí, se mohli připojit tímhle způsobem.

Přispěla akce z vašeho pohledu k oživení sousedské komunity nebo je teprve krátká doba to hodnotit?

Myslím, že není krátká doba projekt hodnotit, ale že město je opravdu ospalé. Už před lety jsme tu s dětmi realizovali pár projektů na oživení veřejných míst. Například jsme udělali průzkum, kolik mají lidi rostlinného odpadu, jestli by nestálo za to zřídit městskou kompostárnu. Dále jsme chtěli oživit nevzhledná místa ve městě. Děti dostaly za úkol vytvořit počítačovou koláž, kde ošklivé koutky virtuálně upravili pomocí květin, keřů či kamenů. Děti to samozřejmě ohromně bavilo, protože vytvářely něco na počítači, s čímž jsou srostlí. A taky to najednou vypadalo na tom místě krásně. S projektem jsme šli na úřad, kde nám starosta potvrdil, že to takhle může vypadat i v realitě a i díky městskému zahradníkovi v Nejdku opravdu vzniklo několik koutků oživených květinami. Lidé dostávají k tomu místu vztah, protože sami vidí, že jsou místa s květinami hezčí.

Nejdek ale také nemá jednoduchou historii, lidé jsou tu vykořenění…

Nejdek byl osídlen díky nalezišti cínu, čímž město zbohatlo a začala tu mohutná výstavba. Převažovalo zde německé obyvatelstvo, které mělo k místu vztah a staralo se o něj. Když po válce došlo k vyhnání Němců, měli místní jiné starosti. Museli to tu zabydlet, naučit se pracovat v továrnách a výrobnách. Takže na nic jiného nezbyl čas a stavby chátraly. A když hrozilo třeba zřícení zdi, tak se na její opravu použil beton. Takže to byla taková výzva pro nás, abychom na tento stav nějak reagovali a pokusili se to tu vylepšit.

Když jsem rozjela projekt s kompostárnou, hodně jsme si s dětmi o našem městě povídali. A oni mi říkali, že tady nejsou rádi. Když jim přijede návštěva, vezmou ji radši do Karlových Varů, protože to je reprezentativní město. Tam jsou kolonády, je tam čajovna, ale kam jít v Nejdku? Vlastně se za to město stydí. Ale tím, že jsme situaci rozebrali, víme, co by se dalo udělat, aby jim město přestalo být lhostejné a aby se sem rádi vraceli.

Inspiroval vás úspěch mozaiky k další aktivitě?

Když jsme mozaiku dodělali, telefonovali mi lidé bydlící v domech nad tou zdí a říkali: „Tam chodí procesí! Běž se podívat, tam chodí davy lidí!“ Dřív bylo v ulici pod zdí prázdno, nikdo tudy nechodil, všichni jezdili autem a najednou se tam objevili lidé, kteří se přišli na zeď dívat a měli z ní požitek. Zdí, které dopadly takhle špatně a jsou betonové, je v Nejdku víc. Jedna se nachází ve středu města u zbytku středověkého hradu, kterému zůstala věž sloužící jako hláska. Věž je romantická, na skalním ostrohu a z obou stran k ní vede taky taková ošklivá zeď. Říkali jsme si, že by bylo fajn lidem připomenout, kdo byli naši předkové, kteří Nejdek vlastnili. A objevili jsme, že to byli Konrád Plik, Matyáš Šlik a Heřman Černín z Chudenic. Portréty šlechticů navrhli studenti, kteří si je museli vymyslet, protože skutečné podobizny všech těchto osobností se nám vypátrat nepodařilo. Z nejzdařilejších návrhů jsme vytvořili kachle technikou mozaiky. Chtěla jsem do zdi zakomponovat také současné obyvatele, protože mi přijde důležité propojit minulost se současností. A tak mě napadlo umístit na zeď zrcadlo a nad něj nápis „Já, tady a teď“. A protože se v zrcadle odráží i věž hrádku, mohou lidé vidět sami sebe v přítomnosti a současně si připomenout i svoji minulost.

Podle toho, co říkáte, se zdá, že máte dobré vztahy s městem, že vám vychází hodně vstříc?

Tak město hlavně vidělo, že do těch akcí  jdou lidé bez nároku na honorář, že jsme si sami sehnali peníze a potřebujeme od nich jen tu zeď připravit, což pro nás zařídila technická služba. Takže město se tím teď chlubí (smích). Přihlásilo nás také do výstavy spojené se soutěží Má vlast cestami proměn, kde jsme za stmelení lidí v naší komunitě získali i cenu. Předání cen proběhlo v Praze – byla jsem vyslancem za Nejdek a převzala z rukou herce Karla Rodena ocenění za mimořádně silný příběh domova. 

Vás osobně nikdy nenapadlo stát se třeba zastupitelkou?

Ano oslovili mě, ale já jsem nechtěla. Protože celý život pracuji s dětmi a já to s těma dospělýma prostě neumím (smích). Ale abych to uvedla na pravou míru, jsem členkou občanského sdružení JON, Jde o Nejdek. Takže s dospělými taky pracuji, ale nechci to dělat na té politické rovině. Chci, abych se těmto aktivitám věnovala s radostí a dobrovolně a tak to činím.

Daří se Vám kloubit Vaše aktivity s osobním životem, nehrozilo Vám někdy vyhoření?

Jsem takový tvořivý člověk, takže mě to nevyšťaví. Co ale musím říct a co si myslím, že je chyba, je to, že mnoho nadací dá člověku, který o grant zažádá a projekt vede, možnost, aby zaplatil všechny kolem, ale grantista sám si z toho nemůže vzít odměnu. A to je podle mě chyba. Člověk do toho dá hodně volného času a odměnou je mu jen ta radost, když se to povede (Nadace Via aktuálně umožňuje podpořeným nechat si z grantu proplatit i osobní náklady na koordinaci projektu, ale pouze do výše 10 % z celkové částky, pozn. red.).

Jaké jsou vaše další plány?

Rádi bychom zpracovali další část zdi, pokračovali řekou anebo loukou. Zbývá ozdobit ještě takových 80 metrů. Část té zdi je ale poškozená, prosakuje tam voda. V zimě jsou teploty hodně nízké a kolísají, a kdyby se tam dostala voda, celá zeď by se rozpínala a střepy by popraskaly a opadaly. Proto město projekt stoplo a řeklo, že nemůžeme s mozaikou pokračovat, dokud se jim nepodaří zeď opravit. V důsledku koronaviru ale oprava stojí a realizace je odložena.

Lepit může přijet každý, třeba i já, nebo je to vyhrazeno jen obyvatelům Nejdku?

Může kdokoliv. Umístili jsme výzvu na sociální sítě, na kterou zareagovali a přijeli lidé z Karlovarského kraje, například z Mariánských lázní. Nebo se o tom takto dozvěděli a přijeli moji bývalí žáci, které jsem kdysi učila a kteří jsou už dnes dospělí a žijí v Praze nebo jiném větším městě. Někteří z těch, kteří se happeningu účastnili, po jeho skončení říkali, že by chtěli v tom výtvarnu dál pokračovat, že i za ten pouhý jeden den zjistili, že jim to vlastně v životě chybí.

gallery image_source= „selected“ ids= „37039,37035,37041“