Aby mohly svůj volný čas trávit aktivně a kreativně, založily sestry Iveta Čermáková a Monika Cihlářová spolu s dalšími přáteli na dvoře nevyužívaného výrobního areálu v Humpolci REKREAtivní zahradu. Od jara do podzimu se zde konají koncerty, výstavy či workshopy, pro děti je tu pískoviště, pro dospělé bar s občerstvením. Vyžít se na zahradě můžete i sportovně, mají tu ping pongové stoly, plánují horolezeckou stěnu pro děti a my si před odjezdem stihli v trávě zacvičit jógu. Během našeho povídání nás navíc obsluhovali zaměstnanci vedle se nacházející kavárny, co-workingového centra fungujícího také jako sociální podnik zaměstnávající hendikepované nebo dlouhodobě nezaměstnané.
Ty jsi, Iveto, rodačka z Humpolce, ale studovala jsi a žila v Praze. Co tě přivedlo vrátit se sem a založit v Humpolci Rekreativní zahradu?
Já ještě pořád žiju v Praze, ale léto většinou trávíme v Humpolci, protože tady máme dům, rodiče a spoustu známých. A jelikož jsme generace, která už má děti, tak se nám nechtělo úplně scházet po hospodách. Uvažovali jsme, že by bylo super najít místo, kde se můžeme potkat venku u jednoho stolu a zároveň mít prostor, kde si budou moct hrát děti a kde se budou dít také další aktivity. My jsme totiž se sestrou už předtím v Humpolci pořádaly kulturní akce, výstavy a koncerty, takže jsme tuhle tradici chtěly nějakým způsobem obnovit. Většina vystupujících či vystavujících byli naši kamarádi ze škol z Prahy, jejichž tvorbu jsme chtěly přenést sem do Humpolce, nějak propojit to lokální s cizím.
Jak jste se dostali k tomuto prostoru?
Ten prostor se vlastně nabízel, protože firma našeho otce, která tu sídlila, se zrovna stěhovala o kousek dál a neměla na dalších několik let s prostorem plán. Je to dobré místo v centru města, tak nám ho nabídli, aby neleželo ladem.
Takže prostor je stále v majetku firmy a tudíž za něj nemusíte platit žádný nájem?
Přesně tak. To byl jeden z hlavních důvodů, proč do toho jít, protože náš projekt rozhodně nebyl plánovaný s vidinou nějakého výdělku. Dobré je, že máme bar, takže peníze, které na něm vyděláme, můžeme zase znovu investovat do rozvoje zahrady. Minulý rok nám hodně pomohl grant od Nadace Via, díky kterému jsme začali třeba vysazovat stromy. Ten prostor byl totiž dost prázdný, vůbec nic tu nebylo. Letos jsme od Nadace Via získali minigrant, ze kterého jsme mohli účinkujícím uhradit například pronájem aparatury nebo cesťáky. Naštěstí nemusíme tolik řešit honoráře právě díky tomu, že u nás většinou hrajou kamarádi.
Na začátku jste tedy získali opravdu jen prázdnou zahradu?
Je to tak, bylo to tu opuštěné a prázdné. Postupně jsme tu zřídili tenhle kontejner, kam jsme zavedli elektřinu, takže slouží nejen jako bar, ale i jako zázemí pro kapely. Zabudovali jsme do něj také tuhle vitrínku, která funguje jako mini galerie. Vybavení zahrady jsme dávali dohromady se ségrou a bráchou, který zdědil šikovnost po tátovi, takže tu udělal dost truhlářských věcí. My se ségrou zase navrhujeme interiéry a nábytek, takže jsme vymýšlely, jak by to tu mohlo vypadat. A skvělé bylo, že nám zahradu od začátku pomáhali budovat také naši kamarádi.
Takže se dá říct, že se na zahradě od začátku tvořila komunita?
Od začátku sem chodí naši přátelé a kamarádi našeho bratra, který je o 10 let mladší, takže s sebou přivede zase jiné lidi. Prostor je hodně propojený i s naší rodinou. Zatím se bohužel povědomí o nás nerozšířilo mimo naše přátele. Úplně noví, nám neznámí lidé přijdou občas na workshopy nebo na jógu. To je ale taky dané tím, že její lektor je z Humpolce a má už kolem sebe nějakou komunitu, kterou si sem přetáhl. Dává nám taky smysl, aby sem přijeli i lidé z blízkého okolí. Například nám přijde škoda, že okolní města nejsou líp kulturně propojená. Že se moc neví, co se děje v Pelhřimově nebo Havlíčkově Brodě. Ale spíš vidíme, že o nás ještě vůbec neví spoustu lidí ani v Humpolci.
Co tedy děláte pro to, aby o vás bylo slyšet?
Komunikujeme prostřednictvím facebookové stránky nebo jsme například vylepovali plakáty po městě. Svízel spočívá v tom, že se lidi pořád bojí sem za námi přijít, protože děláme něco nového, co neznají. Nás hodně inspirovaly venkovní prostory, jako jsou Přístav 18600 nebo Kasárna Karlín v Praze, kam chodí rádi naši přátelé. Ale zjišťujeme, že jak byl tento areál hodně dlouho soukromý a nepřístupný, tak lidé těžko chápu, že se tu najednou děje něco veřejného, čeho se mohou také účastnit.
Zřejmě nějakou dobu potrvá, než si na vás lidé zvyknou. Jste v provozu teprve první sezonu?
Ne, už druhou. Paradoxně nás třeba vůbec nezasáhla koronakrize. Naopak díky tomu, že provozujeme venkovní prostor, k nám v době uvolňování začalo chodit spoustu lidí. Slabší to bylo přes prázdniny, v červenci a srpnu, asi kvůli tomu, že lidé začali odjíždět na dovolené. Stalo se nám například, že jsme tu měli koncert a já jsem loudila u svých přátel, aby přišli, aby tady ta kapela nehrála sama. U workshopů je dobré, že lidi chodí sami, že nemusíme loudit (smích). Sejdeme se tady všichni u toho stolu a společně tvoříme a diskutujeme.
Jak vzniká dramaturgie, podle čeho vybíráte, kdo tu bude mít workshop, koncert nebo výstavu?
Dramaturgii propojujeme s tvorbou našich kamarádů, ať už jsou to hudebníci nebo výtvarníci. Takže program tvoříme tak, že se jich zeptáme, kdy můžou, a napíšeme jim, kdy můžeme my (smích).
Jaké všechny aktivity tady tedy přes léto probíhají?
Jelikož máme děti, nejlépe se nám osvědčilo dělat odpolední tvořivé workshopy. S tím jsme to tady vlastně i zakládali a proto se to tu jmenuje Rekreativní zahrada. Má tady probíhat nejen rekreace, ale i kreativita. My jsme lidi, co neumí jenom odpočívat, musíme při tom i něco dělat. Takže tu proběhly různé tvořivé workshopy, jako je odlévání z betonu, vázání věnců, truhlářský workshop, při kterém jsme vyráběli bedýnky a který jsme s Monikou i samy vedly. Máme zkušenost, že workshopy fungují úplně nejlíp. Přijdou na ně totiž i lidi, které jsme předtím neznali, u kterých zafunguje ta propagace v širším okruhu. A to bychom chtěli, aby se do budoucna zlepšovalo. Ale samozřejmě je to těžký. Třeba tady ta Daniela Baráčková (ukazuje do vitríny na výstavu) je dobrá umělkyně, ale není vůbec mainstreamová. Všechny ty naše věci jsou dost alternativní. Ale my nechceme dělat mainstream, na který sice přijde hodně lidí, ale nám se to nebude líbit. Další typ akcí, na které se dají nalákat lidi, jsou ty sportovní. Bráchovi kamarádi si sem například chodí zahrát pingpong. No a super věc je samozřejmě jídlo, to taky lidi spojuje (smích).
Vedle zahrady se nachází kavárna, která zároveň funguje jako sociální podnik. Nenapadlo vás se s nimi nějak propojit?
Napadlo a také jsme se propojili. Kavárna je formou co-workingové družstvo a zároveň sociální podnik, kde zaměstnávají třeba dlouhodobě nezaměstnané nebo handicapované. Jsme domluveni, že mohou zahradu využívat pro své zákazníky a za odměnu se zaměstnanci kavárny starají o truhlíky, zalévají, plejou a podobně. To nám docela pomáhá, protože jak tady trvale nežijeme, nemůžeme tu každý den být a pečovat o zahradu.
Jak se vám vůbec daří kloubit čas strávený v Praze a v Humpolci?
Tak my jsme obě na mateřské, takže vlastně ještě doma. Býváme tady celé léto, ale pak od září už jen o víkendech. Vždycky se vyšťavíme v období od července do srpna, kdy se snažíme dělat intenzivní program. V září už to tady moc nejede, navíc je to nejisté i co se týče počasí, špatně se plánují akce, když máme jen ten venkovní prostor. Na druhou stranu máme štěstí, že tady v areálu jsou ještě prázdné haly po truhlářích, kam se dají akce případně přesunout. Až půjdou naše děti do školy, tak už se budeme muset rozhodnout, kde zůstaneme. Jestli tady nebo v Praze. Teď máme tu svobodu, takže nám to vyhovuje. My jsme si to tu vlastně vybudovaly i trošku kvůli sobě, protože jsme nechtěly být jenom s dětmi zavřené na zahradě.
Co děláte, když se zrovna nevěnujete Rekreativní zahradě?
Monika: Já jsem se věnovala metropolitnímu plánu v rámci Institutu plánování a rozvoje v Praze. Se sestrou jsme založily ateliér Schwestern a navrhujeme interiéry. Mám vystudovanou klasickou architekturu a ségra nábytek, takže se potkáváme někde mezi tím. Pracujeme při mateřské, která je vlastně docela zrádná. Člověk má pocit, že má spoustu času, ale vlastně nemá. Potřebuji se při mateřské věnovat nějaké kreativní činnosti, takže pořád něco vymýšlím, ale vlastní realizace je pak dost náročná. K tomu totiž ještě většinou někoho potřebujeme, takže musíme přesvědčovat další lidi, aby nám pomohli…
Iveta: Já vystudovala kresbu na AVU a pak jsem šla na UMPRUM do Ateliéru designu nábytku a interiéru. Jsme hodně provázané s tímhle městem a místem i skrze naše rodiče, hlavně tedy tátu. A máme asi nějakou společnou energii a chuť do projektů, kde ten prostor nějakým způsobem figuruje a odehrává se v něm interakce s lidmi. Takže jsme si tady vybudovaly místo k setkávání, jehož estetická stránka pro nás byla od začátku také důležitá. Měla to být taková džungle ve městě, místo pro příjemné zastavení, tak nějak jsme to chtěly koncipovat.
Jaké další plány s prostorem máte?
Chtěli bychom tu vybudovat dětskou lezeckou stěnu. Určitě chceme do budoucna udržovat i zahradu, kde teď máme vysazené ovocné stromy. Bez stromů totiž není zahradě žádný stín. Žadoníme už také dlouho o dostavění tady toho plůtku. Chceme sice být otevření, ale jak je tady hodně často dost dětí, tak tu musíme mít nějakou branku, aby neutíkaly do silnice, nějak to bezpečnostně zajistit. Na druhou stranu nám přijde super, že to místo je otevřené vlastně pořád. Díky kavárně si sem lidi chodí sedat i přes den, třeba ti, co tu pracují v kancelářích. Kavárna funguje jako co-workingové centrum a nabízí konferenční prostor, kam chodí lektorka učit děti angličtinu. Výuka může probíhat vevnitř, ale i tady u nás venku. Nebo na pískoviště sem občas přijdou maminky s dětmi. Jsme prostě rádi, když zahradu využívá co nejvíce lidí.
Zažili jste už nějaké krizové momenty?
Měli jsme krizi loni, když jsme se domluvili, že se budeme střídat na baru. A když tam byl můj manžel, tak to nechával dost na volno a nechtěl po lidech, aby platili. Takže jsme dost prodělali (smích). Také jsme se během jedné akce pohádali s bráchou, což mě štvalo, protože se takhle normálně vůbec nehádáme. Se ségrou jsme zvyklé spolupracovat a víme, jak na sebe reagovat. Ale brácha je o deset let mladší, takže jsme spolu ani tolik nevyrůstali, je to už prostě znát, že má svůj okruh lidí a my taky. Tak jsme se aspoň takhle konfrontovali (smích).
Jak vás poslouchám, mám pocit, že se vám daří a že se opravdu podařilo naplnit to, co jste si předsevzali. Mátě nějaké ohlasy i z řad lidí mimo vaši bublinu?
Naším problémem je, že bydlíme tady za tím plotem a většinu času trávíme na naší zahradě. Takže se potkáváme jen s lidmi, kteří přijdou za námi, a nevíme, co si myslí ostatní. Dojdeme maximálně dolů do Stromovky (letní platforma pro kulturu, pozn. red.) nebo do 8smičky (galerie moderního umění, pozn. red.), to je takový náš trojúhelník. Občas zaslechneme, že lidi ze Stromovky mrzí, že tu děláme akce paralelní k jejich programu. My ale nejsme úplně flexibilní a nemůžeme přizpůsobovat program podle nich. A navíc se nám zdá, že jejich akce jsou pojaté poněkud mainstreamovějším způsobem, my se snažíme o větší alternativu. Takže věříme, že naše platformy mohou klidně fungovat vedle sebe a vzájemně se doplňovat.
gallery image_source= „selected“ ids= „36890,36888,36886“
