V rozhovoru s filozofkou Annou Hogenovou o tom, jak se dobročinností člověk může znovu setkat se sebou samým, proč je dobré čerpat z vlastního pramene a jak v životě nepřehlédnout záblesky štěstí.

/Text: Naďa Straková pro Umění darovat/

Kdo by se alespoň jednou v životě nepídil po tom, jak být šťastný. Zkoušíme meditovat, cvičit jógu nebo praktikovat mindfulness. Běháme maratony, skáčeme padákem… A při tom hledáme jen jedno, cestu ke spokojenějšímu a naplněnějšímu životu, cestu ke štěstí. Ve světě filantropie se přitom ví, že dobročinnost má, když probíhá zdravě, pravděpodobnost štěstí zvyšuje pro obě strany, darující i obdarovanou. Anna Hogenová je filozofka, spoluautorka knihy Žít z vlastního pramene. Absolvovala FTVS a FF UK. Vede Oddělení filosofie a etiky na Pedagogické fakultě UK a zároveň vede Katedru filozofie na Husitské teologické fakultě UK. Zabývá se tématy jako štěstí, pohyb, tělo a tělesnost a filosofií sportu. Po Praze jezdí na kole. Filozofie starých Řeků péči o duši, kam hledání štěstí spadá, popisovala už před 2 500 lety. Jejich doporučení zkouší Anna Hogenová i na sobě samé. I když je to leckdy zkušenost plná trnitých překážek, záblesky štěstí prý stojí za to, vysvětluje u kuchyňského stolu, na kterém spočívá tlustá filozofická kniha s jejími výpisky hned vedle sušenek a šálku turecké kávy.

K čemu nám vlastně slouží filozofie?

Filozofie nám pomáhá pochopit, co nevidíme očima. K čemu se musíme dobrat každý sám v tzv. napětí bytostného tázání. Filozofie je cesta k sobě samému. Problémem dneška je, že člověk nepotkává tišinu duše. Ani se o to nesnaží.

Proč se o to nesnaží? Nemá na to čas?

Pořád se snaží splňovat nějaké cíle, úkoly, povinnosti, které před ním leží, pořád se snaží růst, někam pospíchá. Neustále se člověk poměřuje, chce být konkurenceschopný, lepší než ten druhý. Nestačí být dobrý, s každým dnem musí být lepší a ještě lepší. To je podmínka dnešní existence. My tomu ve filozofii říkáme přemocňování, což je nedokonalý překlad německého slova die Übermächtigung. To celé vede k tomu, že směřujeme své životy výhradně k budoucnosti, a tak nestíháme prožívat to, co je v přítomnosti. Přítomnost nám pak nepatří a my žijeme v předběhu.

To nezní zrovna příznivě. Jak z toho ven?

Jediná možnost je usebrat se neboli žít z vlastního pramene. Když žijete z vlastního pramene, tak se stáváte odolným vůči okolnímu světu, získáváte šanci být šťastný, naplněný. Když člověk nežije z vlastního pramene, říkáme tomu, že je roztroušen. Netuší, kdo je, kam směřuje. Falešně se domnívá, že ho definují ty představy, které mu o sobě dává najevo jeho okolí. Přirozeně se pak nesetkává se sebou samým. A nastává problém.

Co to ale znamená žít z vlastního pramene?

Člověk musí především zůstat věrný sám sobě. Musí se učit navracet se k sobě samému. Přestat si stále dokazovat, že je uznáván. Nesmí se nechat svádět vlivy, které jsou všude kolem nás a které ho odvádějí od sebe samého. Najít ten pramen je obrovská práce. Musí především k sobě pustit všechny běsy, které v sobě nosíme úplně všichni bez rozdílu. Všichni se toho také bojíme, a tak je úspěšně vytěsňujeme různými zábavnými aktivitami, hledáme různé rauše.

Proč se toho bojíme?

Připustit si konečnost života, mít smrt v blízkosti duše je velice nepříjemné. Dnešní svět nám nabízí sofistikované nástroje, jak toto přehlušit, jak se zabavovat a myslet si, že tohle je ten pravý život. My ty běsy musíme pojmenovat, nebát se jich, mít odvahu jim čelit. Jen tak se dostaneme k vlastnímu prameni. Na konci této cesty, která je hodně náročná a člověk k ní musí mít velkou odvahu, je právě hodně bytí v člověku. Až pak může být člověk opravdově šťastný.

Jak získat to bytí?

Člověk může být málo, víc a nejvíc, říkají staří řečtí filozofové. Člověk ono bytí může získat třeba na procházce v přírodě, nebo při čtení knihy, při poslechu hudby, při pohledu na hvězdnou oblohu, na strom, květinu, cokoliv…  Důležité je, aby v té dané chvíli prodléval. Aby nemyslel na budoucnost. Na to, co musí, co by ještě měl, jaké povinnosti ho ještě čekají. Aby patřil té přítomnosti. To ho přivádí k sobě samému. On se usebírá v myšlení. Existuje pro to řecké slovo – légein. V tu chvíli cítíte vroucnost z toho, že vás svět kolem přijímá, a může to být třeba kytka na zahrádce, stromy v lese, něčí úsměv. Jste otevřený onomu bytí samému, potkáváte tišinu duše. To je pak v člověku hrozně moc bytí a člověk je šťastný.

Vy toto někdy zažíváte?

Ano, zažívám. Trvalo mi dlouho, než jsem k tomu dospěla. Také to netrvá věčně, jsou to jen záblesky štěstí. Osobně mi v tom pomáhá jízda na kole, nejlépe v přírodě. Šlapu si v jednotném tempu a položím se do té chvíle, která ke mně přichází, jak ona sama chce. Ne, jak já chci. To je ten rozhovor s bytím, který současnému člověku dneska chybí. Kdyby se to člověk naučil dělat, nemuselo by tolik lidí chodit k psychiatrům, psychologům, psychoteraupetům atd. Nechat na sebe působit krásu přírody okolo sebe, ať je to ševelení stromů, nebe nade mnou, rostliny kolem mě. Docela hezky to umí děti. Zastaví se a ponoří do toho okamžiku, který právě prožívají, a nemyslí na nic jiného než na to, co je právě teď.

Spousta lidí dnes tuto nenaplněnost cítí, ačkoliv v životě dosáhli mnohých úspěchů, a nejčastěji hledají odpovědi ve východní filozofii. Meditace, jóga, mindfulness…

Ano, východ je pro západní civilizaci velmi přitažlivý. Péči o duši však popisovali už řečtí filozofové před 2 500 lety a máte tam úplně všechno. Evropa je na péči o duši, křesťanské lásce a osvícenském rozumu postavena. Péčí o duši se v Evropě myslí péče o smrt. Smrt je neskrytostí, s kterou se člověk během svého života musí nechat potkávat. Člověk žije v pravdě, až když se přestává bát smrti. Tohle je ta pravá svoboda. Patočka, Heidegger i Platon ji milovali.

Může být pomáhání, darování druhému zdrojem naplnění?

Slovo filantropie – opět staré řecké slovo – vychází ze slova láska k druhému, k lidem. Pokud máme rádi toho druhého, stane se to, že člověk se v tom druhém znovu potkává. A protože je jednou v sobě a podruhé v tom druhém, tak má bytí hned dvakrát. A čím víc bytí v sobě člověk má, tím je šťastnější. Ten, kdo umí darovat, získává víc bytí, a tím je i naplněnější. Lidé, kteří neumí dávat, se koncentrují jen na sebe, na to své sum – tedy jsem.  Když už tento člověk dává nějaký dar, tak za to něco chce. Ale to není dar. To je tržní smýšlení. Dar musí být charismatem, bez očekávání, že za to něco získáte.

Mnoha studií naznačuje, že i obdarovaní získávají pocit vděčnosti. Ten pak vede k pocitu štěstí, lepšímu zdraví a většímu sebevědomí. Souhlasila byste?

Ano, i Řekové už to uměli popsat. Lidé, kteří byli obdarováni, prožívají stav vděčnosti. Je to něco, co nečekali, nevěřili v to, něco, co v nich vyvolává pocity dobra, naděje. Když je člověk obdarován, vyhání to z něj ty staré jistoty, které byly naplněny. Zažívá pokoru, a pokud máte takových lidí pohromadě víc – ti, co dávají, a ti, co přijímají jejich dary, posiluje to jejich společenství a všem se lépe žije.

Jak by asi vypadal svět, kdyby všichni žili z vlastního pramene?

Byl by to život, ve kterém by lidé byli vděční těm druhým, že je nechají žít autenticky, že jim nepodsouvají něco, co oni nechtějí, nerozhodují za ně, nemají žádná očekávání, cítili by vroucnost ke svým bližním, ke světu kolem a tím by se vytvořilo jádro společnosti, ve které se dobře žije.

V mnoha rozhovorech mluvíte o tom, že ztráta, otřes, tragická událost v životě člověka mohou být zkratkou k usebrání, cestou k vlastnímu prameni. Způsobil nám Covid dostatečný otřes?

Myslím, že ne. Někteří lidé to, co si tady říkáme, cítí. Ale stejně si myslím, že nebude stačit, aby opravdu přestoupili hranici k tomu ontologickém rozhovoru s tím, co k nim přichází. Aby si lidé uvědomili, že nejsou bozi, že člověk je jen bytost, která je přijímána světem. S tím světem soupatří. Člověk tu není od toho, aby mu poroučel. Pokud nezažije pokoru, nic se nezmění.

/Celé zimní číslo Umění darovat, které vyšlo jako součást Reportér magazínu, najdete ke stažení ZDE./