Jiřina Vávrová se do Oldřichova v Hájích přestěhovala z Liberce s manželem a malým synem před dvanácti lety. Přibližně v té samé době se do této malebné vesnice obklopené Jizerskými horami začali stěhovat podobně smýšlející lidé, kteří založili spolek „Živo v Hájích“. Pod hlavičkou spolku se jim podařilo zrealizovat mimo jiné proměnu obecní návsi a po celý rok pořádají nejrůznější sousedské a kulturní akce. Aktuálně nejvýznamnějším počinem spolku je rekonstrukce německé hrobky na místním hřbitově. Její obnovou chtějí přispět nejenom k záchraně drobné památky, ale především k vyrovnání se s poválečnou historií této sudetské obce, propojení starousedlíků a nově příchozích a k dalšímu utužení sousedských vztahů.
Spolek Živo v Hájích existuje již sedm let. Co se vám za tu dobu povedlo?
Jako první akci hned po vzniku spolku v roce 2013 jsme uspořádali „Besedění“, veřejnou debatu o budoucnosti obce. Šlo o víkendové setkání občanů, kdy se ve skupinách i společně diskutovalo a plánovalo, co naše obec potřebuje a jakým směrem by se mohla ubírat. Měli jsme totiž pocit, že tady chybí strategické plánování. V obci se navíc v posledních letech dost změnily poměry tím, že se přistěhovalo hodně rodin s dětmi. Jedním z výstupů Besedění například bylo, že v obci chybí kroužky pro děti, které jsme na to konto začali organizovat. Společně jsme také vymalovali společenský sál v Besedě a postavili terásku před hospodou.
Už před vznikem občanského sdružení jsme pořádali trhy, blešáky nebo divadla, ale se vznikem Živa to začalo být organizovanější. Živo zastřešilo naše jednotlivé aktivity. Jedním z důvodů k založení Živa bylo to, že občanské sdružení mělo možnost vyjadřovat se k některým otázkám v obci. Jevilo se navíc jako dobrý formát, protože fungovalo jako právnická osoba, takže mohlo například přijímat dotace. Dnes je Živo v Hájích zapsaným spolkem. Organizujeme nejrůznější akce a setkání – každoročně například na jaře uklízíme obec, nový rok začínáme společným během, hodně akcí máme na podzim a před Vánoci. Za těch sedm let jsme už ledacos v obci podnikli: vymalovali vlakovou zastávku, vydali knížku, upravili volejbalové hřiště a nově vytvořili cvičnou horolezeckou stěnu.
Dařilo se Vám od začátku do aktivit zapojovat místní obyvatele?
Abychom na Besedění přilákali co nejvíce obyvatel obce, sesbírali jsme desítky starých a historických fotografií i pohlednic a jako jeden z doprovodných bodů programu jsme staré fotky promítali a vystavili. A lidi z toho byli nadšení, komentovali fotografie a vyprávěli příběhy, až vznikla myšlenka, že by bylo fajn oldřichovské příběhy nějak zaznamenat. Pro mě to byla příležitost se o obci dozvědět něco, co se nikde nedočtu. Já příběhy v podstatě sbírám. Navíc jsem místní kronikářka, převzala jsem kroniku v roce 2013 a zpětně jsem musela zrekonstruovat nějakých šest sedm let, které nikdo nezaznamenal. Takže jsme začali obcházet chalupy, ukazovali jsme lidem fotky, co už jsme měli naskenované, a oni na fotkách poznávali sebe i své sousedy a vyprávěli nám příběhy. A z toho setkávání a povídání vznikla knížka, kterou podpořila Nadace Via. Nahráli jsme desítky hodin rozhovorů, takže bylo náročné je všechny přepsat a pak vybrat, co použít a co ne. Příprava knihy spolkla rok času, ale byla to moc hezká práce. A myslím, že lidi mají tu knížku rádi. Můžu říct, že je to opravdu způsob, jak lidi propojit. Sbírám příběhy dál a pomalu už bych měla materiál na další knížku.
Jak jste se dostali k projektu hrobky?
O hrobku jsme se začali zajímat v roce 2016. Na hřbitově, vedle nově opravené hrobky Josefa Matouška, významného kartografa regionu, stála totálně zchátralá barabizna na spadnutí a dělala na hřbitově ostudu. Jako spolek jsme se tehdy rozhodli, že ji opravíme. To jsme ještě nevěděli, do čeho jdeme. Jsme totiž parta intelektuálů, která tedy leccos zvládne, házet do míchačky umíme obstojně (smích). Nejdříve ale bylo potřeba sundat shnilý krov, celkově objekt zabezpečit, přikrýt a vyklidit, protože hrobka byla tehdy spíše skladištěm odpadků.
Kdo si nechal hrobku postavit?
Franz Neuhäuser, významný oldřichovský podnikatel, mecenáš a první velitel hasičů.
Komu hrobka patřila, když jste se o ni začali zajímat? Nemuseli jste obnovu konzultovat s památkáři?
Hrobka naštěstí není památkově chráněný objekt. Je v majetku obce, takže jsme si ji pronajali od obce za korunu na 10 let. Myslím, že obec byla ráda, že to nemusí řešit. Zřejmě se čekalo, že buď jednoho dne spadne, nebo ji někdo opraví. Takže jsme se jí ujali a domluvili se s hasiči. Šli do toho s námi, protože v hrobce je pochovaný první velitel místních hasičů. Jsou mezi nimi i tesaři a pokrývači, takže v roce 2017 dostala hrobka novou střechu. V letošním roce jsme pracovali na vnitřních a vnějších omítkách, vnitřních štucích a úklidu okolí hrobky. Každý, kdo přijde na hřbitov, je nadšený, jak místo prokouklo.
Co ještě chybí k tomu, aby hrobka byla hotová?
V tuhle chvíli máme hotové vnitřní a vnější omítky. Ještě je potřeba dokončit omítky kolem dveří a oken, což zabere dost času, protože to je taková pečlivá, časově náročnější práce. A pak je ještě třeba nějakým způsobem zrekonstruovat ozdobnou římsu v horní části a „cimbuří“. Na to máme docela velký rozpočet, asi 50 tisíc, ale zatím si s tím nevíme rady. Dále máme v plánu osadit krásnou kovanou mříž, kterou vyrobil místní kovář podle návrhu studentky architektury z Technické univerzity v Liberci. A podle toho, kolik peněz se nám podaří vybrat na Darujme.cz, bychom chtěli pořídit i boční okna. Po těch původních zbyl rám, takže nová okna můžeme nechat vyrobit podle něj. Hrobka taky měla krásný modrý strop s hvězdami, který máme v plánu časem nahodit a vymalovat. I když v tom nemáme ještě úplně jasno, jak strop pojmout.
Na portálu Darujme.cz jste založili sbírku, v níž vyzýváte k příspěvku na obnovu hrobky. Jak se vám daří naplnit stanovený cíl?
Od Nadace Via jsme nedostali grant jako takový, ale byl nám umožněn vstup na Darujme.cz s tím, že částku, kterou vybereme, nadace zdvojnásobí až do výše dvaceti tisíc. Myslím, že už tam v tuto chvíli dvacet tisíc máme (rozhovor vznikal v srpnu 2020, ve sbírce se nakonec vybralo 26 900 Kč, pozn. red.). Za vybrané peníze pořídíme kovanou vchodovou mříž a boční okna. Část samozřejmě budeme financovat ze spolkových peněz.
Zapojují se do sbírky i místní?
Zatím nevíme, jména dárců budeme znát až po skončení sbírky. Ale máme tam pár komentářů od místních. Jinak jsou to tedy spíš kamarádi a známí, třeba kolegové v práci mi říkali, že o sbírce ví a že na ni přispěli. Posílala jsem informaci i do Německa, odsunutým obyvatelům Oldřichova a jejich potomkům, takže je možné, že ještě nějaké peníze přijdou. Ale samozřejmě bychom pak chtěli vědět, kdo nám přispěl, abychom mu mohli poděkovat a abychom měli představu, koho to vůbec zajímá. Teď budeme dávat výzvu také do místního občasníku, Oldřichovských listů. Na konci září sbírka končí, takže pak budeme řešit, co za vybrané peníze pořídíme.
Opravou hrobky se snažíte propojovat české a německé obyvatelstvo. Jak se vám to daří?
Je to komplikované, protože Sudety mají historickou kontinuitu úplně přetrženou. Nové obyvatelstvo, které do pohraničí přišlo po roce 1945, se muselo vyrovnat s válečnými traumaty, vytvořit nové vztahy a novou komunitu. Je zvláštní, že málokdo z dosídlenců přijímá, že obec do roku 1945 byla německá. I když si třeba ještě z dětství pamatují, že bydleli s Němci v baráku. A že když tam přišli, tak ještě našli teplé peřiny a polévku na plotně. K tomu přijetí podle mě nedošlo, přijde mi, že se to snaží spíš vytěsnit. No a hrobka a pár německých hrobů, co zbyly na zdejším hřbitově, jsou v podstatě jediná připomínka původního obyvatelstva. Osobně si myslím, že je nesmysl nad tím zavírat oči a tvářit se, že to nebylo. Nechat hrobku zchátrat a spadnout, protože to je hrobka po Němcích, koho to zajímá. Nejde jen o to, že zchátralá hrobka dělá na hřbitově ostudu, ale jde o odkaz lidí, kteří tady prostě byli před námi. Což je obecně poselství všech drobných památek, které po člověku zůstávají v krajině. Je to způsob, jakým člověk komunikuje s krajinou okolo sebe. Takže za mě je celé naše snažení o tom, že se nějakým způsobem postavíme k německé historii obce. A myslím, že to pak dojde i ostatním.
Vy jste tedy na to konto začala kontaktovat německou stranu?
To začalo ještě předtím, než jsme se ujali hrobky. Chyběly tady některé zásadní knihy, kroniky obce, které se buď úplně ztratily, nebo si je původní obyvatelé odvezli s sebou do Německa. Navázala jsme kontakt s paní Christou Schlöer, která žije v Mnichově. Začaly jsme si dopisovat, vyměňovat si informace a už jsme se několikrát setkaly. Christa má předky v Oldřichově a stará se o odsunuté Němce ze sousedního Mníšku. Přes Christu jsme se snažili spojit přímo s odsunutými Oldřichováky. Bohužel na osobní setkání nedošlo, protože mnozí z nich už nežijí nebo jsou staří a nemocní. Začali do Čech jezdit hned po revoluci, ale část z nich je prostě zatrpklá. Taky někteří neměli dobrou zkušenost s Čechy – když se přijeli podívat na dům, kde se narodili, tak je jeho současní majitelé třeba ani nepustili dovnitř. Nicméně když se dozvěděli, že opravujeme hrobku, tak byli moc rádi.
Bavíme se o vyrovnání se s německou minulostí, ale další důležitou rovinou je propojení lidí, kteří v Oldřichově žijí teď. Jak se místní dívají na to, že opravujete německou hrobku? Vnímáte po letech aktivit nějaký posun nebo jste pořád ti „intelektuálové z Liberce“?
No, to je docela zajímavé. Hodně se to mění a vyvíjí. Myslím, že místní už si zvykli, že je mikulášská, trhy, každou chvíli nějaké divadlo, Oldřichovský festival, Strašidelný les, Živý Betlém a další akce. Část obyvatel se účastní všech aktivit v obci, část lidí se neúčastní, protože to organizuje Živo v Hájích a část prostě trčí doma. Ale takhle to prostě je. Ze začátku jsme jim byli určitě hodně podezřelí. Co tím jako sledujeme, proč to děláme, co z toho máme… A proč jsme se nerozpustili ve stávajících strukturách, proč jsme se nezapojili do hasičů nebo do sokolů, proč jsme si založili nový spolek a ještě se takhle blbě jmenujeme (smích)? To jim asi bylo trnem v oku, ale jinak si myslím, že už jsme se tady jako spolek etablovali. Ve spolku panuje shoda, že primárně děláme věci, které baví nás, a samozřejmě zveme celou vesnici, kdo chce, ten se prostě připojí.
Nicméně členem spolku se zatím nestal nikdo místní, je to tak?
Je to tak. Tady se pořád řeší takzvané náplavy a starousedlíci, což je v Sudetech samo o sobě absurdní. Opravdového starousedlíka tu znám jednoho. Ale řeší se to tady pořád a veškeré pranice se točí kolem toho. Žabomyší spory budou na vesnici vždycky. Kdyby nebylo Živo v Hájích, tak se mezi sebou hádají hasiči a sokolové. Takže my jsme takový hromosvod, který třeba hasiče se sokoly spojí (smích).
gallery image_source= „selected“ ids= „36698,36700,36696“
Vy v Oldřichově působíte také jako zastupitelka…
Ano, jsem první volební období zastupitelkou a myslím, že už mi to stačilo (smích). Jediná politika, do které má podle mě smysl se zapojovat, je právě ta komunální. A tady to přijde tak nějak přirozeně. Třeba si pronajmete sál a zjistíte, že je tam pořád přetopeno. Tak se ptáte proč. Jenže váš hlas není slyšet. Když začnete dělat komunitní aktivity, zapojíte se zcela přirozeně i do řízení obce, nedá se tomu v podstatě vyhnout. Na druhou stranu, za dva roky mi bude padesát a cítím, že už nemám energii dohadovat se, jestli budou nebo nebudou vyndavací tyče na volejbalovém hřišti a kdo dostane povolenku na vjezd. Radši budu energii směrovat do komunitních aktivit, kde vidím okamžitý dopad. Ve spolku jsme si řekli, že nebudeme suplovat obec. Tady chybí spousta věcí, kanalizace, škola, školka, služby pro důchodce atd. Je potřeba udělat veliké změny, ale do toho musí jít někdo mladý, obětavý a s velkým elánem.
Jaký moment ze všech vašich dosavadních občanských aktivit byl pro vás nejpozitivnější?
Mě třeba potěšilo, že na akci Ukliďme Oldřichov přišla spousta lidí, nejen z našeho spolku. Že taková akce přitáhne lidi, kteří jinak nevystrčí nos. Velkou radost mi dělalo setkávání a sbírání oldřichovských příběhů. Samotný vznik a přijetí knížky. Jinak na vesnici se komunita tvoří tak nějak přirozeně. Nedokážu si představit, že bych se snažila vytvořit komunitu třeba na nějakém anonymním sídlišti v Praze. Tady se projdu po vesnici, potkám 20 lidí a všechno s nimi vykomunikuji. Taky jsme samozřejmě začínali tak, že jsme roznášeli letáčky do schránek, ale to naštěstí už dělat nemusíme. Prostě dáme informaci o akcích do občasníku, pošleme pár mailů a lidé přijdou. A musím říct, že povedená akce mi dodává energii překonávat žabomyší spory, které mě jinak dost unavují.
Jak se vám daří propojovat osobní život, profesi a spolkové aktivity?
Mám celkem dost volného času, takže se mohu věnovat i aktivitám ve spolku a v obci. Když se přestěhujete na vesnici, musíte si oblíbené aktivity přisunout blíž k domovu. Zcela přirozeně začnete akcemi pro vaše děti. Mám podporu i v manželovi, který tady například založil volejbalový klub. Jinak bychom na volejbal museli jezdit do Liberce, ale je jednodušší ho zorganizovat tady.
Máte v rámci svého spolkového působení ještě nějaký sen?
Mě by nejvíc potěšilo, kdyby akce, které teď organizujeme, po nás měl kdo převzít. Kdyby zůstala zachovaná kontinuita. Můj sen je, aby to tu pořád fungovalo i poté, co se rozhodneme s tím skončit.
