Dřív tu bývaly umývárny a šatny pro dělnice, dnes už zašlou slávu bývalé textilní továrny v Hranicích na Olomoucku připomíná jen stěna pokrytá modrými kachličkami v prostoru, který slouží jako zázemí pro bar a kavárnu. Manželé Marka a Honza Vařekovi se před třemi lety rozhodli nevyužívaný prostor bývalé textilky přeměnit v komunitní a kulturní centrum Karnola. Uprostřed léta jsem si s nimi povídala o radostech a strastech, které přináší budování komunity na malém městě, a vzpomínali jsme na jarní vlnu koronavirové pandemie, která navzdory těm nejhorším vyhlídkám nakonec přinesla příležitost pro restart a znovunastartování celého konceptu.
Marko, Honzo, co v Hranicích děláte, když se zrovna nevěnujete Karnole?
Marka: Já jsem na mateřské, předtím jsem dělala komunikaci, pak jsem pracovala v neziskovce.
Jan: Já se věnuji obrazové postprodukci ve filmu a reklamě, dělám speciální efekty týkající se obrazu.
Jak jste se tedy dostali ke Karnole?
Jan: Měl jsem docela dlouho v hlavě myšlenku zkusit vytvořit typ prostoru, který znám z velkoměsta, na malém městě. To byla hlavní motivace. Mám taky kamarády kolem AVU, kteří se svými profesory dost řešili, jak dostat umění právě mimo hlavní město. Dělali jsme si rešerši, ptali jsme se lidí, kteří podobné prostory zakládali. Třeba ještě v Praze jsme se potkali se Zdeňkou Morávkovou, co pracuje pro Tančírnu v Rychlebských horách. Pocházím z Hranic a původně jsme se rozhodovali asi mezi třemi místy. Nakonec zvítězily Hranice. Mysleli jsme si, že to bude jednodušší, přece jen tady máme ještě nějaké zázemí.
Všichni nám říkali, ať hlavně neřešíme všechno dohromady, tedy věci jako je stěhování, budování komunitního prostoru, děti… Takže jsme to samozřejmě tak udělali a stěhovali jsme se, když už byla Marka v devátém měsíci (smích). Nejprve jsme začli svépomocí s rozsáhlou rekonstrukcí, což byla zpětně trochu chyba. Pořád jsem si říkal, že Karnola nesmí být jenom služba, že sama komunita by měla prostor spoluvytvářet.
Proč jste si vybrali právě tento prostor?
Jan: Měli jsme od začátku nějaká kritéria, jak by to místo mělo vypadat. Říkali jsme si, že by bylo skvělé mít nějakou zahrádku, že bychom neměli být daleko od centra, protože tady lidé nejsou zvyklí nikam daleko chodit. A tohle místo je dobré v tom, že se nachází stranou, ale zároveň dvě minuty od centra.
Marka: Byla to vlastně taková náhoda. O Karnole jako o objektu jsme věděli, Honza si na ni trochu myslel. Zaujala nás její historická část, byl nám ale nabídnutý tenhle prostor. Zrovna totiž zemřel místní umělec, grafik a fotograf, který tady měl ateliér, takže jsme se s ním jednoduše vystřídali. Zajímavé bylo, že i on se věnoval kultuře, chtěl tady pořádat výstavy, inicioval sametovou revoluci tady v Hranicích. Takže vnímáme, že to byl přesně náš člověk, že vlastně navazujeme na něco podobného, co tu bylo před námi. Prostor však nebyl v úplně uživatelském stavu, museli jsme to tu hodně zrekonstruovat.
Jan: Původně se tu nacházely šatny a sprchy k fabrice, kde se vyráběl textil. Od toho jsou tu na stěnách ty modré dlaždičky. Nejprve jsme je chtěli všechny sundat, ale pak nám došlo, že to vlastně vypadá pěkně. Akusticky to sice není úplně ono, ale k tomuto místu to prostě patří.
Teď Vám prostor patří nebo jste tady v nájmu?
Jan: Nakonec jsme v nájmu. Ze začátku jsme se snažili najít prostor za symbolickou cenu, jelikož jsme věděli, že nájem by jinak tvořil podstatnou část našich nákladů a my bychom museli získat o to víc peněz na akce samotné. To se nám sice nepovedlo, narazili jsme však na majitele, s kterým máme dobré vztahy a snaží se nám vycházet vstříc. I díky tomu jsme si vytvořili model financování, který je pro nás udržitelný.
Pro zaštítění svých aktivit jste založili spolek Zvěř, jehož hlavním posláním je dělat osvětu skrz kulturu a posilňovat občanskou společnost. Pozměnil se během tří let Vaší existence nějak koncept?
Jan: Pozměnilo se to trošku v mojí hlavě. Jsme, myslím, mnohem otevřenější široké skupině lidí. Ty akce mají pořád nějaké parametry, za kterými si stojíme, ale probíhají tady i aktivity, o kterých bych si na začátku neřekl, že je budeme dělat.
Marka: Zajímá nás alternativní kultura, chceme ji propagovat, nicméně naším cílem bylo založit komunitní prostor pro lidi, kteří tady žijí. S tím se pojí i jiný typ ne tak úzce profilovaných akcí, například Zažij město jinak, což je akce pro všechny, od babiček až po děti.
Co všechno se tedy teď v Karnole děje?
Jan: Prostor mimo jiné pronajímáme pro aktivity, se kterými nějak souzníme. Probíhají tu kurzy angličtiny, jóga, výtvarka, fotografický kurz. Mimo to má Karnola svojí vlastní dramaturgii, v jejímž rámci se snažíme dělat dvě hudební akce za měsíc. Hranice nemají celoroční kino, pouze letní. Provozujeme proto filmový klub, na filmy chodí v průměru už takových 20 lidí. Pak se snažíme dělat různé debaty, přednášky, workshopy, nedávno proběhl kurz první pomoci. Pro nás je důležité, aby se propojily subkultury, které nás zajímají a jsou kolem nás, ať už jsou to lidé z DIY (do it yourself tedy „udělej si sám“, pozn. red.), pankáči nebo lidé, co dělají elektroniku, jazz… Snažíme se je tak nějak spojit, což bývá často diplomatická práce. Pořádáme tady i výstavy, umělci k nám mohou přijet na rezidenční pobyt. Musí tedy vytvářet specifický typ umění, protože Karnola není v pravém slova smyslu galerie, je tu například dost špatné světlo… Ale vyhovuje nám, jak se i díky instalacím tento prostor vždy jednou za tři měsíce změní.
Marka: Kromě kultury pro nás bylo důležité, aby program měl i vzdělávací přesah. Zajímají nás sociální témata, ekologie. Nikdy jsme nechtěli, aby tento prostor nabízel jenom zábavu. Samozřejmě, můžeš přijít na párty, třeba teď během léta tady hrají DJs, ale není to jenom klub. Nabízíme i pravidelné aktivity pro děti či přednášky, na které zase chodí spíš střední či starší generace.
Jan: Máme hodně pozitivních reakcí. Uvědomil jsem si, že když vystoupíš ze své subkultury, tak můžeš svoje myšlenky předat dál většímu počtu lidí. Pro mě znamenal obsah vždycky víc než forma. Třeba na začátku mi bylo jedno, že tu na baru nabízíme lahváče, protože jsem byl zastánce spíš toho punkovějšího prostředí. Ale pak zjistíš, že aby tu lidi chtěli začít trávit čas, tak to tu musí být uživatelsky příjemnější.
gallery image_source= „selected“ ids= „36212,36210,36208“
A jak fungujete provozně? Předpokládám, že už tady všechno neděláte ve dvou nebo ve třech jako na začátku?
Marka: Dlouho jsme spolek táhli sami, až jsme v jedné chvíli měli tolik aktivit, že už to zkrátka nebylo možné. Vtipně tento moment přišel právě ve chvíli, kdy začínala globální pandemie, což byl pro nás další zásadní milník a moment k zastavení. Museli jsme se prostě zamyslet nad tím, jak budeme fungovat dál. Na tomto rozcestí jsme k rozhodování přizvali naše nejbližší okolí, které si rovněž přálo v rozjetém vlaku pokračovat. Rozhodli jsme se společně Karnolu “zrestartovat” a aktivně se k nám připojili další lidé, kterým náš prostor není lhostejný a sami ho dokonce nyní utváří. Součástí týmu se tak stala stážistka Markétka, která manažuje prostor od účetnictví přes komunikaci, dále jednotlivci, kteří se věnují baru, či technice a dramaturgii. Po nuceném uzavření prostoru jsme sáhli po aktivitách, na které běžně nemáme příliš čas. Začali jsme pořádat online akce, ve kterých nadále pokračujeme. Je to sice běh na dlouhou trať, ale i tuto výzvu musíme zvládnout.
Jaké rady byste tedy po svých zkušenostech dali někomu, kdo chce začít pořádat komunitní akce v podobném prostoru?
Jan: Je ideální mít už od začátku aspoň malou skupinku lidí, kteří souzní s vaší myšlenkou a jsou ochotni věnovat jí část svého volného času. Taky je dobré komunikovat s někým, kdo má realizaci podobného projektu už za sebou, a vychytat tak nedostatky už ze startu. Nadace Via nám například poradila, že je dobré dostat na svoji stranu lídry místních komunit, kteří kolem sebe soustředí další skupiny lidí. Pomohly nám samozřejmě i granty. Jinak je určitě důležité síťovat, potkávat se s lidmi a ptát se na zkušenosti… A mít odvahu měnit věci, často ve chvíli, kdy se to zdá nemožné.
