Komunitní život tak, jak jej známe, se zastavil. Co mohou tedy v dnešní době dělat aktivní lidé, kteří se nezajímají jen o sebe, ale i o život ve svém sousedství, své čtvrti nebo místní komunitě?

Naše společnost se potýká se situací, která se vymyká běžným zkušenostem všech žijících generací. Život je osekán úzkými mantinely protiepidemických opatření a vyhlídky na čas, který přijde po nich, nejsou nijak růžové. Činnosti, které prostřednictvím grantových programů Nadace Via podporujeme, jsou v současné době ve velké míře nemyslitelné. Tedy setkávání lidí, kteří se neznají, sousedské oslavy, kulturní a společenské akce, jejichž cílem je propojit neznámé, obrousit hrany neporozumění, řešit společné problémy. To všechno se odsouvá na neurčito nebo ruší, protože možnosti fyzického setkávání lidí jsou omezené. Krizi lze ale vnímat i jako příležitost, například k vybudování větší odolnosti místních komunit pro podobné situace v budoucnu.

Reagujte hned, uvažujte do budoucna

Je zcela přirozené reagovat na krizi v prvé řadě zaměřením se na zdroj nejpalčivějších problémů, tedy rozhlédnout se kolem sebe a zjistit, kdo se ocitá v krizi a kdo potřebuje naši pomoc. Rozhodně je dobré začít tím, že vytvoříme mechanismy pomyslné „záchranné sítě“, kterou nenecháme propadnout blízké i vzdálenější lidi, se kterými sdílíme sousedství a kteří se mohou nacházet v psychické krizi plynoucí z dlouhé izolace nebo ze zadlužení v důsledku poklesu příjmů.

Aktivní lidé v komunitách ale nemusejí zůstat u této reaktivní fáze, kterou je navíc možné řešit ve spolupráci s dalšími aktéry, především místními samosprávami. Říká se, že kam posíláme svou pozornost, tam směrujeme energii. Hybatelé v komunitách se proto mohou zaměřit i do vzdálenější budoucnosti a nasměrovat pozornost dalších aktivních sousedů a lokálních dobrovolníků tak, aby celá současná krize byla nejen zatěžkávací zkouškou, ale také podnětem pro rozvoj a odolnost komunity, jejíž existence se dosud nemusela zdát tak důležitá. Komunitní lídři mohou hledat skrytou sílu, příležitosti a posilovat to, co funguje nebo by mohlo fungovat lépe, až se současná opatření uvolní.

Tvoříme odolnou komunitu

Už více než deset let se mezi odborníky tvořícími bezpečnostní politiky států rozšířil teoretický koncept tzv. „community resilience“, tedy komunitní odolnosti. Jde o strategické zaměření se na takové rysy, které komunitám umožňují odolávat katastrofám a výzvám způsobeným člověkem nebo přírodou a které urychlují následnou obnovu. Tyto koncepty vycházejí z pozorování, že na jednu stranu sice celosvětově dochází ke zploštění využití zdrojů (např. tím, že je běžné zajišťovat zásobování potravinami z druhé strany zeměkoule, nebo tím, že všichni nosí džíny), na druhé straně ale čelíme většímu ohrožení (např. tím, že se mění globální klima, takže i v dříve klidných oblastech se střídá sucho s povodněmi nebo přicházejí hurikány apod.).

Odolná komunita je schopna absorbovat události, které narušují dosavadní zajeté zvyklosti, a následně  se změnit tak, aby důležité prvky jejího fungování byly zachovány, stejně tak jako její struktura, identita a zpětné vazby mezi jejími členy, tedy takové toky informací mezi jednotlivými aktéry, které jim nastavují zrcadlo a tím pomáhají vztahy uvnitř komunity regulovat. Tato definice odolnosti je platná pro jedince, malé skupiny, organizace, sítě, regiony, národy i ekosystémy. Ukazuje se však, že tou nejslibnější úrovní, na které je možné odolnost budovat, je úroveň místní komunity.

Úkolem každé komunity je najít balanc mezi předvídáním a přizpůsobením, řádem a chaosem, tj. resistencí a resiliencí. Přitom tento úkol nejde splnit jednorázově, je možné jej dosáhnout spíše neustálým hledáním, učením se a přetvářením, než snahou o kontrolu a předvídání všech scénářů. Odolná komunita sice bude po narušení vypadat jinak než před ním, ale  zachová si přitom své důležité funkce. Strategie odolnosti nepřináší krátkodobou stabilitu, ale spíše enormní vitalitu nejdůležitějších funkcí komunity v dlouhodobém měřítku. Bohužel neexistuje jednoduchý návod, kam je potřeba zaměřit zdroje a pozornost, aby byla společnost připravená na všechno.

Na rozdíl od opatření, která přicházejí shora a jsou uplatňována politiky a státní správou plošně bez přihlédnutí k lokálnímu kontextu, odolnost budovaná zespoda má za výsledek větší místní participaci, pocit vlivu a větší přizpůsobivost. Přitom platí, že pokud se odolnost šíří zdola, posiluje se tím i odolnost na regionální a státní úrovni. Tím, že posilují samy sebe, snižují komunity svou závislost na státních institucích.

Umět se přizpůsobit je stejně důležité jako předvídat

Odolnost přitom neznamená jen schopnost předvídat rizika a připravit se na ně (třeba včasným zajištěním dostatku ochranných prostředků nebo naplněním spižírny pro případ, že budou zavřené obchody, nebo vyčleněním prázdných ubytovacích kapacit pro nakažené pacienty, které je třeba izolovat). Obnáší také schopnost účinně reagovat na to, co se předvídat nedá. Obecně platí, že čím větší panuje nejistota, tím potřebnější je flexibilita. Strategie předvídání (resistence) není vždy účinná, často je nepřiměřeně nákladná a může být v rozporu se společenskými normami (např. požadavek omezení mezilidských kontaktů a navštěvování rodiny je v rozporu s tím, co vnímáme jako společenskou normu péče o své bližní) nebo individuálními svobodami (například práva volného pohybu osob nebo shromažďování jsou při lockdownu silně omezena). Bohužel existuje i obecné ponaučení, že pokud strategie resistence selžou, selhávají fatálně (příkladem budiž investice 42 mld Kč do tunelu Blanka, který měl snížit intenzitu automobilového provozu v Praze, a pět let od jeho otevření naopak narostla doprava o 11 %).

Zaměřte se na zdroje

Autoři teorie o budování odolnosti považují za užitečné zaměřit se na zdroje v komunitách, které umožňují fungování pěti podsystémů: ekologie, ekonomiky, fyzické infrastruktury, občanské společnosti a vládnutí. Tento výčet vznikl díky nesčetnému množství diskusí a kompromisů mnoha odborníků. Každá komunita si k němu může přidat to, co je pro ni specificky důležité s ohledem na místní podmínky (například pro Český Krumlov bude možná důležité téma turismu, pro Šumavu komunikace s příhraniční oblastí Německa a Rakouska, pro sudetskou obec její historie, pro obec v blízkosti hlavního města zase třeba dopravní napojení na Prahu).

Každou komunitu můžeme nahlížet z hlediska robustnosti jejích zdrojů a z hlediska přizpůsobivosti. Má-li komunita více zdrojů, ale není moc přizpůsobivá, může na tom být stejně dobře jako komunita, která má zdrojů málo, ale je schopná se rychle adaptovat. Samozřejmě však platí, že čím více obojího, tím lépe. Naopak komunita, která má zdrojů málo a nedokáže se rychle přizpůsobit, odolná není.

Na zdroje se dále teorie komunitní odolnosti dívá ze šesti odlišných pohledů (které si pro názornost můžeme představit na příkladu zdrojů, ze kterých může komunita čerpat při zvládání koronavirové pandemie):

1. Účinnost zdroje, tj. nakolik daný zdroj plní svoji funkci (například jaká je chybovost testů na Covid-19, jak rychle se testovaný dozví výsledek apod.)
2. Různorodost zdroje, tj. množství konkrétních zdrojů, které dokáží zajistit tuto funkci (například vedle testů dokáží nemocnou osobu identifikovat vycvičení psi, existuje škála možných technologií testů s různou čekací dobou, nemocný může sám sebe diagnostikovat podle charakteristických příznaků apod.)
3. Sílu zdroje, tj. bezchybnost, odolnost, dostupnost či početnost zdroje (například kapacity odběrových pracovišť provádět testy a doba čekání na ně, dopravní dostupnost těchto pracovišť apod.)
4. Institucionální paměť, tj. schopnost zaznamenávat a pamatovat si zkušenosti (leckdo při druhé vlně pandemie již tolik netápal, jak si ušít roušku, protože tato zkušenost byla učiněna při jarní vlně a všude jsou dostupné návody, jsou k dispozici filtry z nanotextilií, lékárny jsou dostatečně zásobené respirátory apod.)
5. Inovativní učení, tj. dovednost využít paměť a zkušenosti k učení a inovacím, k přeskupení zdrojů tak, aby došlo k přizpůsobení se nové situaci. V atmosféře učení a inovace mohou lidé činit pokusy a omyly a posouvat se tím k lepším řešením. Společnost, která podporuje prototypy a inovace, navíc mnohem lépe využívá místní zdroje, které by jinak dřímaly nevyužité (řada domovů s pečovatelskou službou zavedla oddělené směny nebo ubytovala zaměstnance v areálu, nemocnice reorganizovaly personál, aby minimalizovaly riziko zavlečení nákazy zvenčí).
6. Propojenost, tj. schopnost propojit se s ostatními uvnitř a vně komunity, aby bylo možné sdílet zkušenosti a ponaučení, samo-organizovat, změnit směr nebo získat zdroje zvenku (například na sociálních sítích proběhla řada úspěšných sbírek notebooků pro děti, které by se jinak nemohly distančně vzdělávat, sesíťovali se lidé s 3D tiskárnami a tiskli ochranné štíty, vznikla řada perfektně zorganizovaných lokálních sítí, které vyráběly a distribuovaly roušky, platforma mediků se účinně propojila s nemocnicemi a rozmístila účelně svoje dobrovolníky).

Co se dá dělat teď, abychom příště byli odolnější?

Komunitní lídři a aktivní lidé v komunitách se mohou s pomocí spolupracovníků a dobrovolníků a využitím on-line technologií v době omezeného pohybu pustit do zmapování stavu, ve kterém se jejich komunita nachází, a využít přitom jako vodítko k formulování otázek i k jejich následnému vyhodnocení právě rozdělení na výše uvedených 5 základních oblastí. Pokud by měly české komunity například za půl roku před sebou zprávu o tom, kde jsou jejich slabiny a které oblasti by se vyplatilo posílit, aby je příští ohrožení nezastihlo se stejnou silou, mohly by do nich nasměrovat své zdroje a investovat tím do budoucnosti. Taková zpráva z mapování totiž může dobře posloužit i při jednání s těmi, kdo poskytují dotace a granty, s firemními i individuálními dárci, kteří možná budou unavení z pouhé krizové pomoci a uvítají možnost investovat do něčeho pozitivního, co má smysl nejen pro současnost, ale i pro budoucnost.

Zmapujte si komunitu

Komunitní mapování může mít různé podoby, vesměs ale jde vždycky o strukturovanou snahu posbírat od co nejširšího spektra obyvatel informace a názory na to, jak se jim v dané komunitě žije, co vnímají jako příležitost, co naopak jako riziko, v čem je komunita silná a v čem by se naopak mohla vylepšit. Lze využít pomoc externích tazatelů, ale mapování je možné provést i vlastními silami, přičemž se vždy někdo musí ujmout organizační role. Externí odborník může celý proces pomoci připravit, v jeho průběhu usměrňovat a v závěrečné fázi pomoci vyhodnotit získaná data. V jakých oblastech by dotazování mělo proběhnout, zaměříme-li se v něm na odolnost komunit? Teorie nabízí následující dělení na pět oblastí.

• Ekologický subsystém

Neboli životní prostředí, v němž komunita funguje a které tvoří biologické a fyzické součásti. Zaměřit se můžeme na otázky typu: Jak je naše komunita zásobována vodou? Využívá dostatečně dešťovou vodu? Jaká je kvalita místní zemědělské půdy? Jaká místa jsou v daném území vnímána jako důležitá? Jaká místa jsou lidmi navštěvovaná? Jaká místa vnímají lidé jako zanedbaná? Nakolik je komunita schopná zajistit si vlastní potraviny pěstováním a chovem? Jaká je diversita pěstovaných plodin? Jak rychle je komunita schopná přizpůsobit skladbu pěstovaných plodin aktuálním změnám počasí? Nakolik místo trpí znečištěním, dopravou atp.?

•  Ekonomický subsystém

Tím myslíme společenství lidí, firem a institucí, která vzájemně spolupracují či jsou provázaná, aby zajistila všechno zboží a služby, které daná komunita potřebuje. Odolná ekonomika je zásadní pro obnovu komunit po katastrofách. Proto se nyní můžeme ptát, jaká je schopnost místních podniků dodávat zboží a služby ve změněných podmínkách. Jaká je podpora zakládání a udržení místních malých podniků? Jaké je bezpečí nakupujících? Nakolik jsou v bezpečí úspory místních obyvatel? Jak vypadá pracovní trh? Jak jsou využívány místní přírodní zdroje? Jaká je v místě nezaměstnanost? Jaké jsou u místních lidí zákaznické preference? Jaký je objem investic? Jaká je míra svobody podnikání a jaké jsou mezi podnikateli, dodavateli a odběrateli vztahy? Nakolik jsou místní lidé schopni a ochotni změnit zaměstnání, nakolik jsou majitelé místních provozů schopni nové zaměstnance zaučit?

• Fyzická infrastruktura

Jaký je stav komunikací, rozvodů, kanalizace, komunikačních zařízení, chodníků, kabelů? Jak je místo vybavené školami, školkami, poštou, dopravním spojením? Jak bezpečné je připojení na dodavatele elektrické energie a komunikační sítě?

• Občanská společnost

Patří sem formální i neformální podoby spolků a společné akce mimo oficiální autority, např. neziskové organizace, filantropické organizace, organizace poskytující sociální péči, náboženské organizace, unie, asociace apod. Všechny tyto skupiny přispívají k vytváření a naplňování hodnot v komunitách, představují pole pro občanskou aktivitu a dialog, zvyšují kvalitu života místních obyvatel a úroveň sociální péče. Pro odolnost v této oblasti je důležité vysledovat jak diverzitu (různé typy organizací pro různě zaměřené osoby s různým socio-ekonomickým zázemím, v různých věkových skupinách a s jinými různými charakteristikami), tak jejich početnost, ale i tzv. účinnost, tj. úroveň jejich výsledků v naplňování poslání (pokud například v obci máme Klub seniorů s 50letou tradicí, avšak sdružuje 2 % místní seniorské populace, nedá se hovořit o vysoké účinnosti). Při mapování se zaměřte i na dostatek organizací sdružujících dobrovolníky či obecnou ochotu obyvatel jako dobrovolníci pomáhat. Důležitá je též otázka vtahů mezi těmito subjekty, dlouhodobost jejich fungování, fluktuace jejich členů či zaměstnanců a otázka, zda v místě vznikají organizace nové.

• Vládnutí

Do této oblasti spadá činnost veřejných institucí, které administrují řídící funkce komunity. Patří sem tedy nejen obecní úřady, ale též úřady práce, správy sociálního zabezpečení, veřejné školy, policie atd. Při mapování můžeme sledovat schopnost zvolených politiků jednat jménem místní komunity a upravit opatření a činnost v závislosti na zkušenostech z minulosti a také propojenost úřadů a institucí a míru spolupráce. Můžeme mapovat, jak úřady spolupracují s organizacemi z oblasti, charakterizované výše jako „občanská společnost“ i s jednotlivými občany a skupinami obyvatel, které řeší něco konkrétního. Mapování se může ptát na úroveň ochoty a schopností místních institucí zapojovat občany do rozhodování, například nástroji jako je komunitní plánování nebo participativní rozpočet. Může sledovat, jak tyto instituce reagují na potřeby různých skupin v místní komunitě.

Chcete změnit realitu? Pokládejte ty správné otázky

Mohlo by se zdát, že krize není vhodnou dobou pro akademické dotazování či mudrování. Řada z nás nyní zažívá v komunitách klima pasivity až zamrznutí, kdy čekáme na pokyny shora a bojíme se udělat jakýkoli kolektivní krok, ať už z pocitu, že bychom narušili „zavedené pořádky“ nebo překračovali své kompetence. Máme strach jednat jinak a čekáme, až se věci „vrátí do svých kolejí“.

Co kdybychom ale pouze kladením těch správných otázek probudili zvědavost členů komunity a povzbudili jejich fantazii? Tím, že bychom zaměřili pozornost na vše, co souvisí s odolností komunity, bychom zaseli semínka pro akci, kterou si v tuto chvíli nedokážeme představit. A přesně toho je třeba, abychom docílili zmiňované tvořivosti a chuti pustit se do nápadů, které by současnou situaci o krůček či krok posunuly směrem kupředu. K budoucí realitě našich komunit, které už nejspíš nebudou stejné jako před koronakrizí, ale některé z ní vyjdou s energií a tvořivou silou přizpůsobit se, zatímco jiné budou chřadnout a dalším krizím budou čelit oslabenější, než jsou dnes.

Zdroje:

Building Resilient Communities: A Preliminary Framework for Assessment, Longstaff, Patricia H. , Naval Postgraduate School, Monterey, California, 2010