„Ten dům připomíná naši historii, díky němu víme, kam patříme. Znalost naší minulosti nás ukotvuje jako kořeny stromu a dovoluje nám růst. A dění okolo Vildy ukazuje, že opravdu rosteme. Uvnitř i množstvím,“ zamýšlí se Bohumila Mrzenová nad hrnkem kávy a domácím koláčem, který si vychutnáváme na dvoře Vildova mlýna v Jistebnici. Spolku Sedlecká se tu letos podařilo vybudovat malé posezení pro návštěvníky, kolemjdoucí či projíždějící cyklisty. Do Vildova mlýna, před 3 lety ruiny odsouzené k demolici, spolek v roce 2019 dočasně umístil infocentrum, kterým prošlo na tisíc návštěvníků. Aktuálně největší výzvou spolku Sedlecká je vybrat prostředky na novou střechu, aby do objektu nezatékalo a mohly se zde bezpečně pořádat kulturní akce a sousedská setkání i v další sezóně.
Bobino, ty jsi jistebnická rodačka?
Ano, já jsem se tady narodila, já tady žiju, já tady umřu (smích). V Praze jsem studovala a pak jsem se sem vrátila. Pracuju jako architektka sama na sebe.
Takže se dá říct, že tě objekt Vildova mlýna přitáhl i na základě tvého profesního zájmu?
To určitě. Na začátku jsem vůbec neznala jeho historii, ale zaujala mě hmota toho baráku od náměstí, která je úplně luxusní. Když jsem se dozvěděla, že domu hrozí zbourání, navíc bez jasného plánu, co se s pozemkem bude dít dál, byla jsem v šoku. Nedovedla jsem si vůbec představit, že tady jednou bude stát třeba parkoviště a my pak budeme slintat nad historickými fotkami Jistebnice a na ten barák jenom vzpomínat.
Takže ses pokusila demolici mlýna zabránit?
Ten dům byl obecní. Týden po smrti posledního obyvatele Vildy Štěpánka jsem šla za tehdejším panem starostou, který mě ubezpečil, že se dům bourat nebude. Já jsem ale po předchozích zkušenostech měla důvod mu úplně nevěřit, takže jsem došla za sousedem Láďou Švestkou, jehož rodina měla k Vildovi velmi blízko a byla mu za jeho života nápomocna, a navrhla jsem mu založit spolek. Pro případ, že by se jednalo o tomhle domě, tak abychom mohli být účastníky řízení. Spolek Sedlecká jsme založili na jaře 2017 ještě s dalším sousedem Mílou Vavříkem a v září téhož roku přišla informace od obce, že se dům má zbourat. Takže jsme šli na veřejnou schůzi zastupitelstva a chtěli jsme znát důvody pro demolici a plány, co se bude s pozemkem dít dál.
A dozvěděli jste se to?
Ne, zastupitelstvo nám to nebylo schopno zodpovědět. Já jsem mluvila hlavně o tom, že tady máme dům, který je historicky i architektonicky zajímavý a že by byla škoda ho zbourat. A myslela jsem, že to každý pochopí, když to takhle řeknu. Že je to přece jasný. A on to nepochopil vůbec nikdo. Takže jsme obec donutili nabídnout dům k pronájmu. Byli jsme jediní zájemci, kteří si chtěli mlýn pronajmout se záměrem opravit mu střechu. S tím, že objekt bude dál obecní a bude sloužit Jistebnici. Bohužel jsme ale nesplnili podmínky pronájmu, takže nám nezbylo, než si dům koupit. Cena byla 150 tisíc korun, na což jsme samozřejmě jako spolek neměli vůbec peníze. A všichni se nás ptali, proč nám to obec neprodá za korunu? Stal se ale zázrak, jeden z těch zázraků, které asi ukazují, že to tak má být. Přišel za námi jeden náš velký mecenáš a podporovatel Sláva Němeček tady z Jistebnice a nabídl nám finanční podporu. Říkali jsme si, že by nám mohl dát tak třicet, čtyřicet tisíc. A on se zeptal, kolik potřebujete? No tak jsem mu řekla, kolik potřebujeme (smích).
A on řekl, pošli mi číslo účtu.
A kdyby se nestal zázrak a nenarazili jste na mecenáše, měli jste jiný záložní plán, jak ty peníze získat?
V červnu 2018 nám zastupitelstvo odsouhlasilo prodej a my jsme během měsíce nechali vytisknout tašky s Vildovo obrázkem a prodávali jsme je během pouti pod heslem „taška na tašku“. Tím jsme vydělali prvních 24 tisíc. Já jsem pak doma ležela v posteli a říkala si, kolik asi bude muset být takových akcí, abychom na ten dům vydělali. Zároveň jsem si uvědomila důvěru, kterou tady u lidí máme. S kluky ze spolku si říkáme „my tři pitomci“ a srandujeme, říkáme, kupte si tašku, ať máme na dovolenou… Ale ono to od začátku opravdu bylo takhle absurdní. Klíče od toho domu jsme totiž dostali až v březnu 2019. Takže jsme měli koupený dům, vybírali jsme peníze, ale fyzicky jsme uvnitř ani nebyli. Ten dům byl otevřený a volně přístupný do doby, než jsme ho koupili, a když nám prodej odsouhlasilo zastupitelstvo, tak ho zamkli. Nicméně nové vedení města už na nás mění pohled a podporuje nás, už nám nehází klacky pod nohy.
gallery image_source= „selected“ ids= „35662,35664,35673“
Před aktivitami v mlýně jsi už byla v Jistebnici nějak občansky aktivní?
Já dělám věci, které mně osobně dávají smysl, a baví mě, když začnou dávat smysl někomu jinému. V roce 1995 jsem tu založila skautský oddíl, který od té doby funguje. Obec nám tady pořád slibovala klubovnu, pořád nás někam přesouvali. A já už jsem toho po těch 20 letech slibů měla dost a prosadila jsem, že jsme si pronajali památkově chráněnou ruinu za zámečkem a získali jsme na její obnovu grant z Jihočeského kraje. Po třech letech jednání se nám podařilo získat podporu i od obce a v roce 2014 jsme začali užívat skautskou klubovnu. A pak přišel Vilda.
Kdo tedy byl Vilda, poslední obyvatel jistebnického mlýna?
Vilda byl taková postavička, místní ho považovali za blázna. Bydlím na konci téhle ulice, takže mě často doprovázel až k domovu a hovořil a hovořil. A ve chvíli, kdy jste s ním takhle mluvili, tak jste si říkali, kdo že je tady vlastně blázen (smích)? Pořád jezdil na kole, měl prvního galuskáče (typ kola favorit, pozn. red.) v Jistebnici, takže se o něm dá říct, že to byl vlastně takový zakladatel místní cyklistiky. Měl dlouhé černé vlasy, které si barvil, lakoval si nehty, líčil se a chodil v dámském oblečení. Byl prostě jinej. Věnoval se včelám, vyráběl úly, ale měl třeba teorii, že med patří včelám, takže ho nikdy nestáčel. Jeho otec byl kolaborant, udával a v roce 1945 byl odsouzený k doživotí, Vilda s maminkou a sestrou ve mlýně ale mohli zůstat bydlet. Vilda pobýval v různých dětských domovech, celé dětství a dospívání se ho snažili někam zavírat, ale on prý pořád odněkud utíkal.
V dnešní době by se řeklo, že to byl transsexuál. Vilda se ale narodil v roce 1938, takže pro místní byla jeho odlišnost těžko stravitelná…
Přitom ale třeba krásně maloval. Byl vyučený natěrač, ale když vidím jeho obrazy, na to, že byl samouk, tak to nebyl žádný matlal. My jsme Vildovi udělali vernisáž na podzim 2018. To jsme ještě od objektu neměli klíče, takže jsme ji uspořádali tady na dvoře, a přišlo na ni asi 120 lidí. Rodina Štěpánkových měla opravdu pohnutou historii a dala tomu baráku glejt udavačství. Koupili ho až
v roce 1927, předtím tady bydlely mlynářské rodiny. Z archivů jsme zjistili, že v Jistebnici byla silná tradice mlynářství. Tady na té parcele, kde sedíme, byl rybník, tady byl náhon a mlýnské kolo (ukazuje na zeď domu). To už je bohužel totálně neobnovitelné. Provoz mlýna byl ukončen v roce 1955.
Jak tedy probíhala obnova domu po té, co jste ho získali do správy? Předpokládám, že nebyl v úplně dobrém stavu?
Když jsme dům otevřeli a strávili tu první víkend na brigádě, tak jsme vynášeli spoustu odpadu. Láďa Švestka, který měl k Vildovi nejblíž, se zavřel nahoře v jeho komůrce a našel ještě spoustu osobních věcí jako holicí strojek, laky na nehty… Vilda nosil i dámské spodní prádlo, kterému říkal „reformky“. K sobě domů vzal pak Láďa věci, které jsme vyhodnotili, že by ještě stálo za to uchovat, například jsme takhle zachránili nějaké Vildovy zápisky. Vilda všechno balil do novin a své texty psal po těch novinách. Měl ale krásný rukopis a psal úplně bez chyb. Po té první brigádě jsme si pak telefonovali a shodli se, že atmosféra v domě byla opravdu hustá. Navíc jsme se pak dozvěděli, že někde tady také spáchal z nešťastné lásky sebevraždu Vildův strýc. Takže žít v takovém prostředí opravdu nemohlo být jednoduché.
A osud Vildovy sestry je znám?
Vildova sestra je dneska osmdesátiletá paní, se kterou se známe, zrovna minulý týden tady byla na návštěvě. Bydlí v Kopřivnici a je úplně nadšená. O rodině a její historii moc mluvit nechce, o Vildovi ale mluvila hezky. Popisovala ho jako staršího bráchu, který ji spoustu věcí naučil. Vilda o ní zase říkal, no jo, mám sestru Máňu, to je poloviční blázen… (smích). Vilda měl obecně spoustu takových hlášek. Láďa Švestka třeba vzpomíná, že když Vilda mluvil a člověk se ho potřeboval zbavit, stačilo jen říct „Vildo, pojď mi pomoct“. Práce se totiž Vilda úplně stranil. A taky říkal, že nemůže pracovat, protože má v břiše kosti.
A z čeho vlastně žil?
Byl celý život v invalidním důchodu. Nicméně na to, jak žil, byl čistotný, chodil vždycky upravený. Dole měl truhlářskou dílnu, nahoře bydlel, topil si jen v kamínkách a neměl tu vodu, nic…
První brigády a zpřístupňování objektu jste tedy dělali jen ve třech?
Na začátku jsme byli opravdu jen my tři. Kluci do toho namočili manželky, které to naštěstí tolerovaly, a až postupně jsme začali říkat o pomoc našim příznivcům, sousedům, kteří nám fandí. A opravdu bylo úžasné, že přišli a třeba nám tu celé sobotní dopoledne pomáhali.
Od začátku bylo vaší ideou vybudovat ve Vildově mlýně infocentrum?
Ne, od začátku chceme opravit střechu. V Jistebnici se už asi dvacet let řeší, zda infocentrum ano nebo ne. Jistebnice je vlastně takový zapadlý kout jižních Čech. Přitom tu kráčela historie, máme tady například Jistebnický kancionál, ale neumíme to prodat. Když k nám přijedou turisti, tak hospoda je zavřená. Máme tady výstavní síň malíře Richarda Laudy, což je bomba, ale když ji chcete vidět, tak se musíte objednat na obecním úřadě, což se dá ale udělat zase jenom v pracovní době úřadu. Pro nás bylo důležité, aby ten barák dýchal a žil. Infocentrum se nám sem dočasně podařilo umístit loni a spočítali jsme, že přišlo tisíc lidí. Když jsme o tom pak referovali na zastupitelstvu, tak nám bylo řečeno, že jsme si to vymysleli. A přitom my jsme tady dobrovolnicky měli otevřeno celé prázdniny, od deseti do čtyř, a za každého, kdo přišel, jsme zapsali čárku, takže jsme měli vše zaevidované. Pak jsme na obci řekli, že bychom potřebovali 60 tisíc na zaplacení těch služeb, aby lidi, co se tu střídají, dostali alespoň stovku na hodinu. A obec opět řekla, že na to nemá. A pak přišla korona.
To muselo být docela frustrující…
Já si myslím, že dobrovolnictví je pěkná věc, ale přijde určitá chvíle, kdy je dobré přestat ze sebe dělat pitomce. My to děláme všichni zadarmo, ale nemůžeme chtít po mladých holkách, aby tady z našeho nadšení byly zadarmo taky. Takže holky, co tu teď každý den od devíti do šesti jsou, od nás dostávají stovku na hodinu. Zatím nejsme v mínusu, byli jsme podpořeni Českou spořitelnou v rámci mikrograntu Nadace Via a brigádnice má na starosti moje skautská sestra, majitelka táborského obchodu Pod deštníkem.
Což má nějakou spojitost i s těmi deštníky, které jsou pověšené všude kolem?
Deštník symbolizuje potřebu zastřešení té děravé střechy. Současně deštník může schovávat a zaštiťovat spoustu jiných věcí, jako jsou přednášky, promítání filmů, výstavy obrazů. 15 deštníků k nám doputovalo od další aktivní ženy, paní Zdeňky Tomášové z Klecan u Prahy, kde na ně udělali sbírku.
Mezitím jste ale vybudovali aspoň toto místo k sousedskému posezení.
Když se nám do objektu podařilo dočasně umístit infocentrum, nebyl tady ještě ten nábytek, jen Vildovy obrazy. Dvůr byl tehdy úplně zarostlý, takže si návštěvníci prošli barák, vyšli tady těmi dveřmi ven a neměli si ani kam sednout. Takže jsme vycítili, že by bylo fajn s tím něco udělat.
A opět jsme si jen tak ze srandy říkali, že Jistebnici stejně chybí kavárna. No a nakonec jsme právě na vybudování zázemí pro kavárnu a místa pro posezení získali grant od Nadace Via.
Jakým způsobem sháníte peníze na tak velkou investici, jako je oprava střechy?
Na novou střechu vybíráme do tzv. Vildovy konve. Vilda si totiž s konví chodil pro vodu. Takže lidé, kterým je ten příběh sympatický, mohou zakoupením jakékoliv věci, co v kavárně máme, na tu střechu přispět. A pak existují další báječnosti. Třeba můj bratr pracuje v Avastu, kde zase měli projekt zaměstnanecké sbírky, takže jsme podali žádost a získali 50 tisíc na dřevo na nový krov. Takže dřevo už máme. A já vím, že pak přijde člověk, který řekne, že má firmu na spojovací materiál a dá nám materiál na ten krov. Prostě věřím tomu, že se střecha bude příští rok dělat. Míla, ten třetí ze spolku, dělá správce církevního majetku. Takže je ve vzduchu teoretická možnost udělat střechu jako referenční. A možná, že až ta střecha bude, mohli bychom nechat objekt prohlásit památkou a dosáhnout na dotace na památky. Já bych taky chtěla, aby se otočil hlavní vchod, aby se do mlýna chodilo od náměstí. Další věc je vybudování záchodů, které tu chybí, což taky přináší problémy. Naštěstí jsme domluveni s hospodskou Magdou z vedlejší restaurace, že během akcí můžeme používat jejich záchody. Magda nás velmi výrazně podporuje, jsme u nich napojeni také například na vodu na mytí nádobí.
Přispěly aktivity ve Vildově mlýně ke zlepšení sousedských vztahů a budování místní komunity?
Jistebnice je hodně aktivní, jsou tady cyklisti, skauti, hasiči. Ale myslím, že ta skupina, která se okolo Vildy nabaluje, je tvořena nejen lidmi odsud, ale i cizími, takže se to hodně propojuje a stírají se třeba i věkové rozdíly, potkávají se tu sociální skupiny, které by neměly jinak šanci se potkat. Aktivity kolem Vildova mlýna ovlivnily samozřejmě i naše rodiny a ani my s Láďou a Mílou bychom se nebýt toho nepotkali. Je to pro nás jeden z těch zázraků, které to přineslo, každý jsme úplně jiný a zastupujeme úplně jinou sociální skupinu, a přesto nám to spolu opravu ladí. Já do aktivit zapojila skauty, slečna, co nás teď obsluhuje, je třeba taky skautka. Kluci tvrdí, že motor jsem já, ale kdybych je neměla za zády, tak bych tady neudělala bez nic.
Jak se Ti daří předcházet vyhoření?
Já už jsem vyhořela (smích). Ne tady, vyhořela jsem při skautování, takže si na to dávám hodně velký pozor. Vím, že je dobré umět delegovat a občas si říct, ok, není to tak, jak jsem si myslela, že by to mělo být, ale sama to prostě dělat nemůžu a vím, že v tomhle případě jde o běh na dlouhou trať. Já žiju sama jen s dcerou, takže jsem sama sobě paní. A dcera ví, že když jde o Vildu, ostatní jde stranou.
Neuvažovala jsi někdy o zapojení do komunální politiky, zastupitelstva?
Tam už jsem byla, tuto životní etapu už mám za sebou. Myslím si, že když chceš něco udělat, tak domluvit se politicky je hrozná ztráta energie. Přesvědčovat někoho o něčem mě strašně vyčerpává. A já už nemám čas ztrácet čas, takhle jsem si to nastavila.
