Se speciální pedagožkou Markétou Houserovou a architektem Mikulášem Medlíkem jsme se sešli v kavárně Šálek štěstí na svitavském náměstí. Kavárna se nachází v přízemí domu, v jehož prostorách sídlí již od devadesátého roku Nadace Josefa Plívy. Zakladatelem byl Josefův vnuk František, který se po letech strávených v emigraci rozhodl rozvíjet v Česku to, co poznal v západní Evropě a co mu zde chybělo – spolkový život a sousedské vztahy. Za tímto účelem založil Nadaci Josefa Plívy, jejímž posláním je od samého začátku podpora spolkové činnosti, vzdělávání, rozvíjení kultury a prohlubování mezinárodních styků. Na aktivity zakladatele navazují již rok vlastními akcemi Markéta s Mikulášem. Naše povídání doplňovala také členka správní rady nadace, lékařka Veronika Křenková.
Tenhle dům patřil rodině pana Plívy odjakživa?
MH: Dům na svitavském náměstí odkoupil pan Plíva od města za celkem solidní peníze hned v devadesátém roce. Protože žil delší dobu v emigraci v Německu a Rakousku, dávalo mu smysl rozvíjet po příchodu do Česka spolkový život, který považoval za důležitý prvek v rozvoji demokratické společnosti.
MM: A taky navazoval na svoje předky. Je totiž potřeba říct, že byli dva Plívové. Markéta si z dětství pamatuje zakladatele Františka, který nadaci pojmenoval po svém dědečkovi Josefovi. Ten zde působil v meziválečném období jako významný inspirátor české menšiny, protože v té době byly Svitavy v podstatě německým městem, kde bylo jen málo českých obyvatel. Takže se zde snažil rozvíjet český spolkový život, zakládal například českou školu. Sám František se narodil ze smíšeného manželství, jeho maminka byla Němka. I to ho zřejmě vedlo ke snahám o propojení se zahraničím a k rozvíjení česko-německých a česko-evropských vztahů.
Snaha o propojování je koneckonců vidět i v interiéru nadačního domu…
MM: Každý, kdo sem přijde, kouká zprvu na interiér domu dost nevěřícně. Dalo by se říct, že je to něco mezi muzeem a obytným domem. Pan Plíva celý interiér poskládal z věcí, které třeba někdo jiný už považoval za odpad a vyhodil, takže zachránil různé stavební díly a detaily, jako dlažbu z kostela, štukový reliéf neznámo odkud, obrazy… Všechny tyto prvky tu nejen shromáždil, ale vytvořil z nich interiér domu, což vytváří velmi specifické prostředí.
S jakými aktivitami se v nadačním domě začínalo?
MH: Co si pamatuju ze svého dětství a dospívání, tak pan Plíva byl vždy otevřen jakémukoliv typu aktivity, kterou měl člověk chuť rozvíjet, a poskytl pro ni prostor zdarma, což bylo skvělé. Vzadu v přízemí jsme jako děti chodili do čajovny, kde se kromě pití čaje třeba ještě bubnovalo, do patra jsme chodili žonglovat… Moje teta Stáňa Plívová, vzdálenější příbuzná Františka Plívy, zde od prvopočátků vedla výtvarný kroužek a pořádala v domě dětské výtvarné soutěže. Pan Plíva byl sám vystudovaný hudebník, takže se tu odjakživa pořádaly aktivity spojené s hudbou nebo výtvarným uměním.
VK: Pořádaly se zde koncerty, výstavy, přednášku tu měl například Milan Knížák. Ve skleníku na zahradě se scházel spolek kaktusářů, prostory využívali šachisté nebo klub turistů. Scházel se tu i klub anonymních alkoholiků (smích).
Když jsem se dívala na váš web a program nadace, tak mě zaujalo velké množství „ezo“ aktivit, jako jsou kurzy kundalini jógy, zenové meditace, reiki apod. S takto tematicky zaměřenými akcemi jste přišli vy?
VK: Ne ne, tyhle aktivity tu začaly už za pana Plívy, který měl hrozně široký záběr a zajímal se o různé alternativní směry. Nadační dům vždy byl a je otevřený všemu. Abychom tyhle aktivity podporovali, nechceme po jejich organizátorech ani plný zájem, často jsou zde tyto aktivity zdarma – nadace na jejich nájem sama přispívá darem.
gallery image_source= „selected“ ids= „35203,35207,35205“
Markéto, jsi rodačka ze Svitav, tvoje cesta zpátky do rodného města ale byla komplikovanější. Co tě přimělo se sem vrátit?
MH: Dá se říct, že jsem se k nadačnímu domu dostala přes kavárnu. Jako studentka jsem si během vysoké školy přivydělávala v různých kavárnách. Zhruba před rokem jsme se začali s Mikulášem bavit o tom, že bychom se přestěhovali z Brna, kde jsme do té doby žili, do menšího města. Probírali jsme to zrovna tady u kafe, kde sedíme teď. V tu chvíli se tu právě zaučovala nová brigádnice, tak mě napadlo, že bych se mohla taky zapojit. Začala jsem tedy čas od času vypomáhat v kavárně a brzy jsem se poznala s lidmi, kteří sem do nadace chodí.
MM: A já jsem začal chodit za Markétou do kavárny a nadchl jsem se do toho domu a zahrady, prostě profesionální deformace…(smích). Z mého pohledu je významným datem rok 2014, kdy pan Plíva umřel, protože provoz toho domu byl navázán přímo na jeho osobnost. Znal mnoho lidí, propojoval je a chod domu částečně i dotoval. S jeho odchodem tohle zaniklo a pro nadaci, která neměla další prostředky, to představovalo problém. Aktuálně to tu funguje tak, že dům poskytuje pronájem službám, které jsou komerční, typu kosmetika a masáže, a z těch nájmů se platí samotný provoz domu. Částečně přispívá také město Svitavy, ale stále schází peníze na údržbu domu. A scházela i náplň akcí po roce 2014. Tuto mezeru částečně zaplnilo působení spolku Děti patří domů, který podporuje děti z dětských domovů a rozvoj pěstounské péče. Právě tento spolek nyní využívá zahradní přístavbu domu, kde do své smrti František Plíva bydlel.
MH: A protože my jsme už v Brně začali dělat nějaké menší akce, třeba osázení truhlíků s květinami u nádraží, tak jsme na tyto aktivity navázali v prostředí nadace, které mám ráda, s lidmi, které jsme zde poznávali.
VK: Mezitím jsme i my sami ve správní radě řešili, jakým způsobem udržet nadaci v chodu. Vymysleli jsme proto systém pronájmů prostor a spolupracujeme také s kavárnou. Začalo se nám dařit, aby nadace fungovala tak nějak samonosně, a do toho přišli Markéta s Mikulášem.
Jakými aktivitami jste tedy navázali? Jakým způsobem jste uvažovali nad další dramaturgií tohoto již fungujícího místa?
MH: Dá se říct, že všechny naše aktivity vycházejí z našich předchozích zkušeností z Brna. Nejdříve jsme zkoušeli dělat promítání filmů, což se nám ale neosvědčilo, protože chodilo hrozně málo lidí.
MM: …a přitom takový krásný filmy jsme tu měli! Od distribuční sítě Kinedok, dokumentární filmy…
MH: Tak to by člověk poplakal, že tu nejsou lidi, kteří by o to stáli (smích). Ale o co lidi stáli víc, bylo „Větrání šatníku“, klasický swap oblečení. Taky máme kamaráda, vypravěče příběhů Martina Háka, který se svým kolegou improvizátorem Tomášem Jirečkem přišel udělat Černou hodinku, tedy vyprávění příběhů večer při svíčkách. Uskupení Bludiště M tady zase mělo vystoupení na téma mužství a objevování mužské životní cesty. Mě osobně hodně baví seberozvojová a psychologická témata, aktuálně jezdím do Olomouce na tanečně terapeutický obor v Akademii alternativa, takže výhledově bych tu mohla vyučovat třeba intuitivní tanec.
MM: Já bych chtěl ještě upřesnit tu naši úlohu, která z mého pohledu spočívá v jakémsi mezigeneračním propojování. Nadace má správní radu, složenou z lidí generačně bližších panu Plívovi. My s Markétou se k tomu snažíme připojit a navázat na to. Díky generačnímu posunu známe zase jiné lidi, které sem můžeme pozvat a kteří tu mohou rozvinout jiné typy akcí.
S touto ideou jste se tedy přihlásili i o podporu Nadace Via s projektem Sejdeme se v nadaci?
MM: Je to tak. My jsme už v Brně rozvíjeli takový alternativní prostor, říkali jsme mu Chata 77. Naším cílem bylo, abychom se mohli s kamarády scházet jinde než v hospodě při jiné tvůrčí činnosti, než je popíjení (smích). Prostor k tomu jsme nalezli na adrese Lidická 77, kde ve dvoře stojí taková velká bouda, neuvěřitelná nouzová stavba z první republiky. A tenhle koncept jsme po přestěhování chtěli přenést i sem do Svitav.
Aktuálně se chystáte ve Svitavách uspořádat zářijové Zažít město jinak (rozhovor vznikal ještě před akcí, v červenci 2020, pozn. red.). Jaké jsou vaše další plány?
MH: Na září se hodně těším, protože za ten poslední rok jsem potkala ve Svitavách zase další lidi, takže se bude moci zapojit zase další komunita. Podařilo se například domluvit pěvecké vystoupení zpívajících maminek, které si říkají Ženy zpěvné. Teta Plívová bude mít vernisáž dětských prací, Mikuláš povede architektonickou procházku po městě a s Lukášem Brýdlem, který stojí za iniciativou Svitavy 2040, bude uspořádaná beseda na téma budoucí vize města. Zorganizujeme blešák, možná se nám podaří najít i modelky a udělat módní přehlídku (smích). A z Poličky, kam jsem jezdila léta jako dobrovolník na Festival pantomimy, možná přijede host předvést pouliční divadlo.
MM: A také se hodí připomenout, že letos Nadace Josefa Plívy oslaví 30 let, takže i k tomu bude nějaký program, koncerty, večerní meditace a propagování těch stávajících aktivit.
Ovlivnila Vaše aktivity nedávno proběhnuvší koronavirová krize? Jak jste ji přestáli?
MH: Já myslím, že to bylo úplně perfektní, protože jsme se přesunuli ven, zorganizovali několik brigád a pohnuli aspoň trochu s prací na zahradě (smích).
Všechny zmíněné aktivity děláte ve svém volném čase. Přišly někdy situace, kdy jste si řekli, že to nemá smysl? Kde berete v takové chvíli inspiraci a energii do dalších projektů?
MH: Tak určitě, třeba když děláš to zmiňované promítání filmů, věnuješ spoustu energie propagaci a strávíš spoustu času u sociálních sítí a pak nikdo nepřijde, to si říkáš, že jsem se na to nevykašlala… Nebo každý má jinou představu o tom, jak má být v domě uklizeno, každý má tu hranici jinde… Ale když pak vidíš tu pozitivní atmosféru na akci, kde jsou všichni spokojení a funguje to, tak je to asi víc, než když to občas nevyjde.
MM: No já jsem paradoxně vlastně takovej téměř asociál, ale mám strašnou radost z toho, když se někde lidi sejdou a jsou spokojení, že proběhla nějaká hezká akce. Nadace je pro mě taková houba, která nasává zajímavý lidi ze Svitav a okolí. I tím, že tady dole funguje kavárna, se tady pořád něco děje, i když se třeba neděje nic oficiálně. Pokaždé, když sem člověk přijde, tady někoho potká, může něco udělat na zahradě…
MH: Další naší motivací je i to, že máme oba velkou představivost ohledně toho, co by se ještě dalo udělat nového a lepšího. Kam se koukneme, tam vidíme, co by se dalo ještě zlepšit.
Dá se říct, že po roce svého působení vnímáte nějaké změny v místní komunitě?
MH: Za mě to má přínos hlavně v tom, že díky nadaci potkávám pořád nové a nové lidi. Takže z mého úhlu pohledu se komunitní život rozvíjí.
VK: Určitě se i díky příchodu Markéty a Mikuláše objevily další možnosti, co dál dělat, ozvali se další lidé se svými nápady. Proběhne zde například Harmonny day, kam jsou pozváni cvičitelé jógy, vědomého dýchání, čchi kungu apod. Myslím, že dřív to bylo takové ospalejší, teď přibývají lidé, kteří se nechali inspirovat a jsou schopni tady sami něco udělat.
MM: Jinak si ale myslím, že rok je ještě krátká doba. Že to malé město má takovou poměrně velkou setrvačnost v těchto oblastech. Ale určitě je to dobře načaté…
Co byste na závěr poradili někomu, kdo se rozhodne rozvíjet podobné aktivity v místě, kde žije? Jaké vlastnosti by měl mít úspěšný komunitní lídr?
MH: Já myslím, že člověk to hlavně musí mít rád, jít do toho srdcem. Pokud přemýšlí, proč by to nemělo jít, tak si najde vždycky milion důvodů, proč to nejde. Práce pro nadační dům mě naučila pracovat s věcnou kritikou, ale nenechat se jí odradit od toho, čeho chce člověk dosáhnout.
MM: Různé nápady jsou fajn, ale je dobré je umět prosít taky takovým racionálnějším pohledem na věc, který koresponduje se schopností udělat si představu o tom, co lidi bude bavit, na co přijdou a co vlastně chtějí. Myslím, že když se můj záměr bude týkat všeobecně toho, že chci dávat lidi dohromady, tak ona se ta témata vynoří. A třeba to může být nakonec něco úplně jiného, než si člověk nějak intelektuálně původně vymyslel.
