Se scénografkou Evou jsme se sešly v jejím rodném Uherském Hradišti, kam se s dvěma dětmi přestěhovala po mnoha letech strávených v Praze. Tou dobou už za sebou měla realizace několika opletených objektů, z nichž nejznámější je bezesporu socha na piazzetě Národního divadla. V tzv. guerilla knittingu vidí Eva příležitost nejen zvelebovat veřejný prostor, ale také rozvíjet sousedské vztahy. V Uherském Hradišti loni na podzim zorganizovala happening Pleteme město a spolu se studenty místní SUPŠ a dalšími dobrovolníky opletli několik desítek objektů v centru města. Pletené sochy už sice v ulicích nenajdete, chuť propojovat lidi a zlepšovat svoje okolí ale z Evy vyzařuje stále.
Vystudovala jsi DAMU, pracuješ jako scénografka pro Českou televizi. Jak ses dostala k pletení ve veřejném prostoru?
První pletenou realizaci jsem udělala v Plzni pro festival Finále Plzeň, pro který moji přátelé ze studia Družina připravovali znělku, která byla celá pletená. Z jejich strany vznikl také nápad oplést strom v parku před festivalovou budovou. Nabídli mi tuhle příležitost, které jsem se chopila, a podařilo se jeden veliký starý strom kompletně obalit starými recyklovanými svetry ze second handu.
Takže vedle scénografky jsi i nadšená pletařka?
Stále se mám co učit. Moje maminka byla první, kdo se mnou měl trpělivost. Všechny v rodině jsme si pletly, je to taková rodinná tradice. Mně to tedy z rodiny šlo nejmíň, všichni byli lepší, ale něco ve mně asi zůstalo (smích). Nicméně až v Plzni jsem uviděla, jakou sílu to má. Děti si hladily pleteného tučňáka na jednom ze svetrů, lidé se zastavovali a vyptávali se nás, proč to vlastně děláme, nabízeli nám svoje staré svetry… Tím se mi najednou otevřelo pole, které jsem předtím vůbec neznala. I když jsem vždycky chtěla dělat věci ve veřejném prostoru, protože jsem výtvarnice, scénografka, tak najednou tohle byla příležitost, kdy jsem si to mohla vyzkoušet. Zjistila jsem, jak je dosah veliký, a začalo mě to hrozně bavit. Pak jsem zveřejnila fotky opleteného stromu na facebooku, kde je viděla moje kamarádka Marta Ljubková z Národního divadla a pozvala mě, abych udělala něco se sochou na piazzetě Národního divadla.
No ale to už je tedy dost výrazná a slavná realizace!
No, takhle jsem se k tomu vlastně dostala v Praze. Tam jsem vytvořila svoji první sochu inspirovanou obrazem Dáma ve zlatém od Gustava Klimta. Tenhle obraz jsem si vybrala právě proto, že kompozičně jsou si obraz i socha velmi podobné, takže pro mě bylo jednoduché natvarovat pletenou sochu na tu původní, která u divadla stojí. Socha se jmenuje Znovuzrození a já ji každý rok po dobu čtyř let vždycky znovu zrodím tím, že jí vytvořím nějakou pletenou podobu. V případě úplně první sochy jsem využila krajky po babičce, část háčkovala moje maminka a část upletla moje teta, takže jsme tím propojily celou rodinu a užívaly si spolupráci.
Neprovázely tuto realizaci nějaké kontroverze? Jak bylo veřejností přijímané opletení sochy u tak významné stavby, jako je budova Národního divadla?
Myslím, že to bylo přijímáno víceméně pozitivně. Velkým plusem bylo rozhodně už to, že jsme sochu nijak nepoškodili. Respekt k autorovi je pro mě samozřejmě důležitý. Pozitivně se k tomu vyjadřoval například i historik architektury Zdeněk Lukeš. Socha se dokonce stala turistickým místem, kde mají různé výpravy svoji zastávku (smích). Nejcennější pro mě ale na celé realizaci byl její přesah. Když jsme začali tvořit poslední sochu Carmen, vyzvali jsme pletařky z celé republiky, aby se připojily a pletly pro nás červené volány šatů. A opravdu, na třicet pletařek z celého Česka za dva měsíce upletlo přes padesát metrů šály, ze které jsem pak vytvořila ty flamencové šaty.
Takže je pro tebe důležité, aby výsledná realizace nebyla jen tvoje autorská záležitost?
Je to pro mě obrovské obohacení. Také se mi velmi líbilo, že se k nám přidaly seniorky, které pak dokonce přijely na představení sochy, probíhající každoročně v den zahájení sezóny Národního divadla. Z domova pro seniory Rosa z Prahy třeba přijela paní, které bylo 90 let. A tyhle ženy tam seděly a v samotný den představení pletly červené šály přímo na místě. Zajímavé bylo slyšet ty babičky říkat: „Já jsem to dvacet let nedělala, já už to ani nebudu umět!“. A pozorovat pak, jak si samozřejmě na všechno vzpomněly, hned jim to naskočilo. Skvělý byl taky moment, kdy přišla malá holčička s tím, že se chce taky přidat. Ptala jsem se tatínka, kde se tady vzala, a on mi vysvětlil, že chodí do Montessori školy, kde je učí plést. Holčička si sedla vedle seniorek, začala plést a měla úplně stejné grify jako ty babičky. Byl mezi nimi víc než 60 let rozdíl, ale vypadaly všechny úplně stejně.
Kde se vzal nápad na projekt Pleteme město, který jsi v loňském roce realizovala v Uherském Hradišti?
Tenhle projekt vznikl v Uherském Hradišti proto, že odtud pocházím, narodila jsem se tady a vystudovala tu střední uměleckoprůmyslovou školu. A protože ty sochy v Praze se staly trošku slavnými, dozvěděla se o nich moje kamarádka Eva, která byla pak součástí týmu tady v Hradišti. Byly jsme tři: Eva Blahušková, Martina Gogolová a já. Eva je zástupkyní ředitele na místní umprumce a právě ona přišla s nápadem, že bychom mohli zapojit studenty. Já jsem už před osmi lety chtěla udělat projekt na znovuobjevení rechly, původní středověké vodní cesty v centru města. Takže takhle se spojil nápad na zviditelnění rechly výtvarným způsobem, studenti a guerilla knitting. Takhle jsme to upletli (smích).
S tímhle projektem jste se tedy přihlásili o podporu do Nadace Via?
Na Nadaci Via jsem narazila v momentě, kdy jsem začala hledat způsoby, jak projekt financovat a zviditelnit. Zapojení studentů byla jenom jedna část, chtěli jsme zapojit i místní, jak mladé, tak seniory. To, že jsme obdrželi grant, nás velmi nakoplo, protože jsme najednou měli oporu a důvěru nějaké instituce, která tyhle projekty dlouhodobě podporuje. Otvíralo nám to taky dveře v komunikaci s dalšími firmami, které jsme žádali o podporu, i při komunikaci s městem. Nadace nám také ukázala, jak dělat PR, jak se zapojit do kampaně na Darujme. To, že za námi nadace stála a my se na ni mohli kdykoliv obrátit, pro nás bylo velmi posilující.
Na co jste peníze z grantu využili především? Pokud se nepletu, materiál k oplétání vám lidé většinou darovali…
Museli jsme nakoupit další materiál, jako byla lepidla, nitě, jehly… Nechali jsme vyrobit grafiku, spustili jsme webové stránky. Chtěli jsme být celou dobu transparentní, informovat lidi a přesvědčit je, že celá akce není úplná blbost. Pro mě velká změna spočívala v tom, že když jsem dřív lidem svoji vizi popisovala, tak se na mě spíš jen tak úsměvně dívali. Ale potom, když už došlo k realizaci jsem najednou pro ně byla někdo, kdo tu věc někam posunul. Atmosféra se úplně proměnila.
Všechny přípravy tedy směřovaly k jednodennímu happeningu v říjnu 2019?
My jsme od začátku věděli, že do toho chceme lidi nějak vtáhnout. Věděli jsme, že to bude nějaký čas trvat, a proto jsme těch akcí rozplánovali několik. Náš projekt trval od jara do podzimu. Začali jsme v červnu, kdy jsme uspořádali pletení v parku. Akce byla součástí světového dne pletení, kdy se na různých místech po celém světě pletlo a sdílelo se to na jedné facebookové stránce. Tam poprvé jsme o sobě dali vědět a zároveň oznámili, že chystáme něco na podzim. Současně jsme také spustili veřejnou sbírku pletených přízí a pletených oděvů ve městě. Měli jsme také dohodu s Letní filmovou školou tady v Hradišti, že budeme mít svůj stánek, u kterého budeme lidi učit plést. Tam jsme na podporu projektu prodávali ty lepší ze svetrů, které lidi přinášeli v rámci sbírky do sběrných kontejnerů po městě. Taky jsme se účastnili Maker Fairu v Praze na Výstavišti, kde jsme opět učili lidi plést a prodávali svetry na podporu projektu. Celá akce vyvrcholila v říjnu. Přes prázdniny a během září studenti pracovali na svých projektech za spolupráce místních občanů a pletařek. Vznikly moc hezké spolupráce, například jedna seniorka uháčkovala podle návrhu studentky lekníny, které pak studentka naaranžovala na Zelném trhu v Uherském Hradišti.
Konkrétní místa k opletení podél rechly si studenti vybírali sami?
Přesně tak. Nejprve jsme studentům připravili prezentaci, kde jsme jim vysvětlovali, co vůbec znamená street art a guerilla knitting, a ukázali jsme jim příklady ze světa. Pak jsme je vzali na procházku po trase, kudy tekla středověká vodní cesta, a oni si vybírali místa, kde by chtěli udělat svoji realizaci. Upozorňovala jsem je, aby přemýšleli o svém vlastním přínosu pro konkrétní veřejný prostor. Aby si uvědomili, že mohou pomoci přetvořit nějaká neudržovaná místa, i když třeba jen krátkodobě. Že tím mohou ukázat a říct městským úředníkům, podívejte se, tady je to zanedbané, tady by stálo za to nějak to změnit. Poté, co si studenti vybrali místa na trase, jsme měli schůzku s městským architektem a probrali jsme s ním jednotlivá místa, která patřila pod město, abychom dostali svolení. Nakonec jsme obešli také všechny soukromé subjekty, aby nám dovolili tam věci nainstalovat. Až když jsme měli všechna potřebná povolení, začali studenti s přípravou.
Vida a já si myslela, že podstata guerilla knittingu spočívá v tom, že pracuješ bez přípravy, že rovnou na čisto oplétáš konkrétní místo ve veřejném prostoru. Takže někteří studenti si mohli část realizací nejprve připravit a pak je až na místě instalovat?
Ano, určitě, možné jsou oba přístupy. Například čtyři studentky si přály červená klubka, ze kterých na místě po tři dny, i za deště, omotávaly stromy. Inspirovaly se tzv. string artem (uměním struny), takže nepletly, ale běhaly mezi stromy a napínaly tam jednotlivé vlny. A do toho když pak svítilo slunce, tak to bylo opravdu nádherné. Ještě jedna část byla důležitá, a to zapojení místních pletařek. Ženy z týmu naší další blízké kamarádky Šárky Procházkové, které si říkaly „terénní pracovnice“, připravily 20 košíků, ve kterých byly jehlice a vlny, a roznesly je do nemocnic, do knihovny, do kaváren spolu s letákem informujícím o tom, že se mohou všichni zapojit a plést nekonečné šály. Po 3 měsících jsme košíky sesbírali a vznikl strom opletený ze šál od anonymních pletařek.
Já teď v ruce držím letáček s mapkou, na které jste umístění jednotlivých objektů vyznačili, aby si je kdokoliv mohl později sám projít.
Ten leták byl ke stažení na webových stránkách projektu. Zapojili jsme i Dům knihy PORTAL, kde teď sedíme a kde se nachází nám spřátelená kavárna. Připravili jsme tzv. „svetr Petr“, který putoval po různých místech ve městě. Vždycky jsme ho někde vyfotili a kdo první na facebooku uhodl, kde se svetr Petr nachází, získal v kavárně voucher na kávu zdarma. Tohle pro mě bylo velmi cenné, ta chuť zapojit se do projektu, kterou jsem viděla jak ze strany kavárny Portal, tak ze strany kamarádů, kteří pomáhali shánět kontakty na majitele domů, kde jsme chtěli vystavovat naše realizace. Od pletařek v kavárnách po lidi, kteří přišli na filmovou školu a pletli nebo si koupili svetr.
Máš pocit, že díky akci vznikly mezi lidmi nové vztahy nebo se utužila místní komunita?
Myslím, že určitě. Už jenom prostřednictvím veřejné sbírky jsme nasbírali 30 velkých pytlů materiálu. I lidé z dálky se o tom dozvěděli a přiváželi nám vlny. Ač jsem rodačka, žila jsem 20 let v Praze, takže jsem místní velmi potřebovala, protože už jsem tu neměla kontakty. A myslím, že jsem si je získala, protože jinak by ten projekt nevznikl. A důležité je, že jsem si je udržela dál, že se ti lidé stali mými přáteli. Jako nejcennější si odnáším momenty setkání. Třeba když jsem dodělávala zmíněnou sochu v Praze, tak se tam se mnou vždycky někdo zastavil a dal do rozhovoru. Myslím, že pletení má v sobě něco velice pozitivního a ti, co to umí, si to užívají. Obecně pletené sochy nevnímám prvoplánově jako umění, ale jako komunitní projekt. A ten skvělý pocit, když pak jdeš po ulici a někdo tě zastaví a řekne: „Mám velkou radost, protože moje babička díky tomu projektu začala po patnácti letech zase znova plést…“ A taky mě moc bavily historky lidí o tom, jak jejich babičky pletly ty kousavé svetry a jak se v nich nedalo chodit… (smích). Ale najednou si tím vlastně vzpomenou na babičku, která jim sice pletla kousavé svetry, ale pořád ji mají moc rádi. A to mi na tom přijde to nejcennější.
Setkala ses někdy i s nějakou negativní zpětnou vazbou nebo celá akce proběhla jako jedna velká idylka?
Tak idylka to nebyla, bylo to hodně práce, bylo potřeba všechny přesvědčit, že to má smysl, že to děláme dobrovolně, že nás zajímá proměna veřejného prostoru a že bychom chtěli, aby lidé vzali veřejný prostor za svůj. Přesvědčit lidi, že i oni pro něj mohou něco udělat, stálo hodně energie. A samozřejmě se našli i škarohlídi, kteří měli pocit, že je to spíš maškaráda ve městě. Setkali jsme se i s vandalismem, někdo nám sochy rozstříhal, jednu dokonce zapálil… ale to prostě tak je.
Inspiroval tě úspěch akce v podobných aktivitách pokračovat? Jaké jsou tvoje další plány?
Když jsme měli na podzim minulého roku v Praze schůzku všech grantistů Nadace Via, tak jsem tam říkala, že už nechci nic dělat, protože jsem z toho strašně unavená. A holky z nadace se tomu smály, že to prý hned po skončení projektu říkají úplně všichni. Ale protože tam byli ostatní podpoření, kteří měli už svoje projekty za sebou delší dobu, takže od nich měli nějaký odstup a dokonce už plánovali nové věci, tak mě inspirovali k tomu, abych také začala plánovat dál. Na podzim bychom tady v Domě knihy PORTAL chtěli spustit prostor pro komunitní akce. Nejvíc energie se ti prostě vrátí zpátky, to je podle mě nějaká droga, na které jedeme úplně všichni (smích). Může to znít jako klišé, ale být součástí toho všeho mě velice posiluje.
Máš co se týče guerilla knittingu ještě nějaký vysněný objekt, který bys chtěla oplést?
To nemám, ale ráda bych pokračovala v komunitních projektech. Aby vznikl zase nápad, ke kterému se přidají seniorky nebo jiní lidé, a aby ty věci vznikaly společně. Já nemám ambici sama něco plést, ale mám ambici lidi spojovat. Už to trochu umím, tak se to snažím šířit dál. Ale netlačím, čekám, až ta příležitost přijde.
