S ředitelem programu Jeden svět na školách Karlem Strachotou o nebezpečí sociálních sítí, mediální gramotnosti českých žáků a politických trendech, které ukazují studentské volby nanečisto.

Jaký je hlavní cíl programu Jeden svět na školách?

Jeden svět na školách existuje už devatenáctým rokem. A mohu říci, že i dnes platí, co platilo na začátku. Chceme přispět k tomu, aby ve školní výuce byla přitom na témata, která jsou podle nás důležitá. Vyučujícím nabízíme materiály, které mohou používat ve svých hodinách. Věnujeme se řadě témat, například sociálním, kdy se snažíme mladým lidem pomocí dokumentárních filmů ukázat, že kolem nás žije mnoho sociálně znevýhodněných lidí. Další kategorií jsou lidskoprávní témata, život v nejchudších částech světa, ale i pohled na moderní dějiny Československa, které jsou na školách také dlouhodobě opomíjeny. Jedním z tematických okruhů je i mediální vzdělávání.

Jak se vám v tomto úsilí daří?

Na jednu stranu mohu říct, že dobře. Neboť dvě třetiny základních a středních škol využívají naše materiály a toto číslo kontinuálně stoupá. Na druhou stranu se nám dlouhodobě nedaří spolupráce a oslovování středních odborných škol a učilišť. Naše materiály nabízíme všem školám, ale pokud se vyučující či ředitel rozhodnou, že nechtějí nabídku využít, nemůžeme jim nic nutit.

Jak došlo před 19 lety k rozhodnutí rozšířit filmový festival Jeden svět a přejít od modelu festivalu, kdy již „poučený“ divák přichází za filmem, na model jít do škol za mladým divákem, který by do kina pravděpodobně sám nepřišel?

To bylo moje rozhodnutí. Uvědomil jsem si, a naše dosavadní praxe to potvrzuje, že prostřednictvím audiovizuálních po‑ řadů lze poměrně dobře zprostředkovat mladým lidem opomíjená či kontroverzní témata. Prostřednictvím působivého příběhu v dobře udělaném filmu si získáte jejich pozornost. Film vyvolá emoce a otevře téma, které může vyučující dále rozvíjet. Ale už to není jen o filmech, které školám nabízíme. Každý film doprovází balíček informací, otázek a odpovědí, aby se vyučující dokázali dobře připravit, spolu s dalšími výukovými materiály a tipy na související aktivity do hodin. Mám velmi dobré zpětné vazby od mnoha mladých lidí, že jim podobné promítá‑ ní pomohlo formovat jejich postoj k dané otázce či problematice.

Když jste začínali, tak šlo primárně o lidskoprávní témata, ale dnes se situace trochu obrací a velkou roli začíná hrát problematika fake news, sociálních sítí a zneužívání internetu. Jinými slovy témata, která mohou být klíčová pro samotnou existenci západní civilizace. Mění se z tohoto pohledu vaše aktivity?

Nemohli jsme nereagovat na proměnu mediální krajiny, kdy najednou do života náctiletých vstoupily sociální sítě. V tu chvíli nám přišlo samozřejmé, že pomůžeme vyučujícím, kteří byli postaveni před nelehkou situaci, jak se s touto obrovskou proměnou médií a komunikačních kanálů vyrovnat. Aby mohli svým žákům a studentům pomáhat se v tomto novém prostoru orientovat. To byl rok 2007 a naše první sada „Být v obraze“. Ale proměna médií a internetu jde dál, a to velmi bouřlivě. Dnes vidíme, že vedle avizovaných pozitiv sociálních sítí, která bezpochyby existují, stojí také obrovská negativa a skrytá nebezpečí. Nejde jen o to, že tu vedle sebe existují informace založené na faktech a jiné založené na smyšlenkách, hrozeb je mnohem více. Od ztráty soukromí a zneužití údajů až po kyberšikanu. Před pár lety jsme vůbec netušili, do jakých rozměrů může šikana v kybernetickém prostoru narůst. Je daleko nebezpečnější než v minulosti. Existují zdokumentované pokusy, co se stane, když změníte identitu a začnete na Facebooku vystupovat jako čtrnáctiletá holka, kolik oplzlých a sexistických návrhů dostanete, je skutečně alarmující. Pro vyučující je strašně těžké se s tímhle vším vypořádat a naší ambicí je jim pomoct.

Jaké věci jsou nejnebezpečnější?

Bezpečný pohyb v digitálním prostoru a rizika, která s tím souvisí. To se netýká jen starších dětí, ale všech. Druhá věc je schopnost kriticky vyhodnocovat nejrůznější mediální sdělení, která se na nás doslova valí. Mladí lidé jsou často cílenou skupinou, a to nemluvím jen o reklamě. Důležité je umět posoudit, nakolik mohu tomu, co čtu, vidím či slyším, věřit, nakolik to vychází z faktů, či smyšlenek. A další důležitou kategorií je schopnost umět nacházet relevantní zdroje informací.

Máte k dispozici nějaká data, jak probíhá mediální výuka na školách?

Data jsou. My sami jsme ve spolupráci s agenturou Median realizovali v letech 2017 a 2018 tři výzkumy na středních školách, které zjišťovaly, jaké dopady mediální vzdělávání má. Hlavní zjištění je, že mediální výchově je věnován velmi malý prostor, na většině středních škol je to do deseti hodin za celé středoškolské studium, přičemž gymnázia jsou na tom nejlépe, zatímco učiliště nejhůře. Druhé zjištění je, že vyučující, kteří tento předmět učí, nejsou vyškoleni či připraveni, přes 70 % z nich neprošlo žádným tréninkem, workshopem, a to vnímáme jako problém. Velmi často si materiály připravují sami, na školách není ani výukový plán, který by sledoval, nakolik se tento výukový záměr naplňuje.

A jaká je u nás úroveň mediální gramotnosti?

Velmi nízká. V testech, které jsme na školách prováděli, pouze 20 % studentů vyřešilo správně více než 60 % úloh. Ty se přitom soustředily na základní znalosti a dovednosti obsažené v rámcových vzdělávacích programech. V tomto výzkumu jsme také zjišťovali, do jaké míry znají středoškoláci internetové prostředí, ve kterém se neustále pohybují, a i tady byl výsledek žalostný. Většina z nich netuší, že vyhledávače používají jisté algoritmy, podle nichž řadí výsledky hledání, stejně jako nevědí, že to, co jim nabízejí sociální sítě, opět vychází z určitých algoritmů. Nemálo z nich si tedy myslí, že všichni dostanou stejný výsledek, a neví, že dochází k personifikaci těchto výsledků, což je v roce 2019 značně zarážející. Třeba cizí jazyk se také musíte učit. Stejně tak i mediální gramotnost je dovednost, která vám z nebe nespadne. A rozhodně nestačí selský rozum, jak si myslí a všude vykládá Václav Klaus ml. Ale bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by instituce činné v oblasti školství podnikaly nějaké konkrétní kroky s cílem tuto situaci zlepšit. Já osobně považuji zanedbání mediálního vzdělávání za jedno z největších selhání českého ministerstva školství a potažmo státu. My už léta po‑ ukazujeme na nedostatečnou podporu mediálního vzdělávání, roky se mluví o tom, že je potřeba to změnit, ale stále se nic neděje. Ministerstvu chybí dlouhodobý koncept, přičemž platí, že náš školský systém je značně setrvačný.

Mluvíte o selhání školství, ale s podobným problémem se potýkají i miliony dospělých.

Téměř nikdo si dlouhá léta neuvědomoval skrytou hrozbu sociálních sítí a internetu, na kterém jsou pravdivé informace rovnoprávné s nepravdivými. A teď nikdo neví, kudy z toho ven. Jenom můžeme sledovat, jak to začíná ovlivňovat vývoj planety… Zaspali jsme, ale jestli se odborníci na něčem shodnou, jak z toho ven, tak je to primárně mediální vzdělávání mladých lidí. Což je u nás možná ještě důležitější, protože starší generace pořád nesou dědictví minulého režimu, jež je brzdou většímu rozvinutí a fungování občanské společnosti u nás.

I po třiceti letech od pádu totalitního režimu?

Ano, stále je to patrné. Lidé se nadále chovají podle vzorce, v němž mají pocit, že o nich rozhoduje někdo jiný a oni to nemohou ovlivnit, takže je lepší vše při‑ jmout. Zastávají názor, že když na sebe nebudou zbytečně poukazovat, tak si můžou tak nějak žít a mít jakoby naplněné základní životní jistoty. Proto se málo angažují. Jednak si nechtějí přidělávat starosti a současně si myslí, že stejně nic nezmění. Tenhle přístup přenášejí také na své děti. Často jim říkají, ať se do ničeho nepouštějí, aby to neohrozilo jejich kariéru či studium.

Pojďme zpátky k nebezpečí internetu. Vidíte nějaké změny?

Určitě, za poslední tři roky došlo k významnému posunu. Myslím celosvětově, neboť velcí technologičtí giganti jsou už voláni k zodpovědnosti. Vezměte si příklad Marka Zuckerberga. Ještě před pár lety tvrdil, že nabízí platformu pro komunikaci, a co na té platformě je, už není jeho starost. A teď velká proměna – nevím, nakolik je to pokora hraná, či skutečná, ale uvědomil si, že bez regulace to nepůjde, a už se vede vážná debata, jak ta regulace bude probíhat. Myslím si, že tady zásadně zaspaly vlády západních zemí. Při nástupu sociálních sítí velmi často zaznívalo, že pro občany představují nástroj, který přispěje ke zkvalitnění demokracie, neboť každý z nás dostane.

Rozhovor vyšel v podzimním čísle časopisu Umění darovat 2019.

Autor rozhovoru: Libor Budinský Autor fotografií: Archiv Člověk v tísni