Cecilia Lohasz byla účastnicí našeho mezinárodního programu ViabilityNet 3.0 a v rozhovoru se s námi podělila o své zkušenosti z oživování břehů Dunaje v Budapešti. Cili studovala geografii a po jejím absolvování pracovala pro nevládní ekologické organizace, zabývající se energetickou politikou Maďarska. ,,Energetická politika může být často velmi abstraktní. Cítila jsem, že se chci ve svém volném čase věnovat tématům, která jsou pro mě důležitá, jako je změna klimatu a udržitelný komunitní život. Chtěla jsem vidět konkrétní změny ve městě,“ říká Cecilia. Před sedmi lety založila spolu se skupinou přátel asociaci s názvem Valyo, the city and the river , jejímž cílem je přeměnit dunajské nábřeží v Budapešti na živý veřejný prostor.

Cili, co vedlo Vaši skupinu k založení asociace Valyo, the city and the river?
Já a moji přátelé jsme ji založili asi před sedmi lety, protože jsme chtěli změnit stav dunajského nábřeží. Věděli jsme, že budeme muset město zlepšit sami, protože politici náš názor, jak by nábřeží mělo vypadat, příliš nesdílejí. Tak jsme se rozhodli jednat jako první a realizovat naši myšlenku o podobě tohoto veřejného prostoru. Já osobně jsem neměla v úmyslu psát žádné žádosti o grant ani se topit v administrativě. Chtěla jsem udělat něco rovnou na ulici – malovat, organizovat párty a bavit se. Samozřejmě, o sedm let později nějakou administrativu máme, to je přirozený cyklus všech organizací.

Vzhledem k tomu, že v evropských městech existuje mnoho podobných aktivit, například v Praze máme velmi živou náplavku podél břehů Vltavy, zajímalo by mě, zda jste hledali inspiraci v jiných městech?
Prezident naší organizace se vydal pro inspiraci do Vídně, ale přišel obvyklý argument: ,,Pokud to funguje ve Vídni, nemusí to nutně fungovat v Maďarsku,“ a tak jsme hledali další města pro inspiraci. Jeli jsme do Bělehradu, Srbska a nechali se inspirovat jejich živými nábřežími. Západoevropské typy často nefungují v našem kontextu, a tak jsme chtěli vidět ještě východoevropskou cestu. Věřili jsme, že bude finančně dostupnější, a že by mohla fungovat i v Maďarsku.

Jak lidé reagovali na Vaši myšlenku přeměny dunajského nábřeží? Předpokládám, že máte spoustu podpory od lidí, kteří žijí poblíž, ale jak se k tomu staví město?
V Budapešti je sice odsouhlaseno, že je třeba něco udělat s dunajským nábřežím, ale chybí silná politická vůle k zásadním změnám. Nicméně město proti snahám o zlepšení nábřeží nic nenamítá. Pokud jde o konkrétní nápady a změny, existují různé varianty. V tuto chvíli máme dva velké projekty. V jednom z nich stojíme proti městu, které chce postavit přehradu v severní části Budapešti, a my jsme proti, protože si myslíme, že by to mohlo zničit nábřeží, které mnoho lidí využívá. Naopak druhý projekt město podpořilo. V loňském roce byl uzavřen provoz na mostě Liberty Bridge, který po celé léto fungoval jako veřejné místo. Lidem se to líbilo a napadlo nás, že bychom ho mohli uzavřít i letos na čtyři letní víkendy. S tímto návrhem město souhlasí.

Některé z aktivit, které organizujete, jsou oficiální, ale některé z nich jsou dosti „partyzánské“. Můžete mi přiblížit tento typ akcí?
Nejsme na ně vyloženě zaměřeni, ale někdy máme nápad a víme, že by nám ho nikdy neodsouhlasili, tak musíme zvolit partyzánskou cestu. Jedním příkladem je instalace schodů na některých místech podél strmé betonové zdi lemující Dunaj, kde si mohou lidé posedět.

Vím, že jste zorganizovala spoustu akcí, ale pokud byste měla vybrat jednu, na kterou jste obzvlášť pyšná, která by to byla?
Myslím si, že nejvíce udržitelným projektem byl projekt se saunou. Jeho cílem bylo rozšířit využití dunajského nábřeží během zimy, protože v létě se využívá poměrně dost – lidé tu pijí, rybaří, grilují atd., ale v zimě většinou nikdo nábřeží nenavštěvuje, protože je chladno. Tak vznikl nápad se saunou. Umístili jsme saunu do malého autobusu. Nyní je tento projekt dotován a provozujeme ho již čtvrtým rokem. Je to dobré i pro budování komunity. Naše organizace chce ukázat, že se na veřejných místech dá dělat spousta věcí, např. obléknout si bikiny v centru města a jen tak si užívat.

Jaké jsou Vaše další plány?
Nyní čekáme na povolení k využití jedné konkrétní oblasti podél Dunaje, kde bychom chtěli vybudovat komunitní prostor (update: iniciativa povolení získala a otevřela sezónní komunitní prostor s barem u Dunaje Kikötő) . Také máme nápad na nový velký projekt. Představte si příkrou betonovou zeď u Dunaje, chránící město před povodněmi. Mezi řekou a městem je část, která je někdy pod vodou, ale většinu roku není. Terén je tu rovný, rostou zde i různé druhy rostlin a povaluje se tu kamení. Projít tudy lze jen s vhodnou obuví a dostatkem kuráže, ale místo na procházky to zrovna není. Naším cílem je vytvořit zde pěší zónu.

Myslíte si, že jste se díky této práci dozvěděla něco nového o sobě?
Vždycky jsem se moc snadno vzdávala. Když máte nápad, tak většinou hned najdete i důvody, proč není možné ho uskutečnit a často to vzdáte. Při realizaci našich projektů jsme takové důvody nikdy nehledali – vždy jsme hledali řešení. Je naprosto v pořádku selhat i při maximální snaze. Řekla bych, že jsem se více smířila se selháváním.

Co pro Vás program ViabilityNet 3.0 znamenal?
Pomohl mi uvědomit si, že musíme začít myslet v kontextu komunity a být více tolerantní. Někdy bývám hodně radikální, ale v dlouhodobém horizontu je výhodnější zvolit si mírnější cestu. Také mě naučil vnímat rovnováhu mezi přílišným tlakem a upouštěním od něj.

Co byste poradila dalším potencionálním účastníkům?
Práce v komunitě může být někdy trnitá a obtížná, ale přináší mnohem lepší řešení, než kdybyste se snažili sami.

Cecilia Lohasz (*1979) je maďarská aktivistka a dobrovolnice v asociaci Valyo, the city and the river, která pracuje na přeměně dunajského nábřeží v Budapešti na živější veřejné místo. Vystudovala pedagogiku se zaměřením na biologii a chemii. Její studium geografie ji dovedlo k práci na NNO, orientující se na životní prostředí, konkrétně na energetickou politiku v Maďarsku.