V těchto měsících pomalu končí projekty podpořené Nadací Via prostřednictvím Fondu manželů Horových. Rozdělením posledních prostředků jsme naplnili poslední vůli manželů Horových – ti vlastně dokázali pomáhat za života, a dokonce i po něm. A to se jen tak někomu nepodaří! Jak je to celé možné a jak to vlastně celé vzniklo? Rozhovor s Jiřím Bártou o paní Marii Horové, první závěťové dárkyni Nadace Via. Rozhovor vedl Jan Gregor.

 Rozdělili jsme poslední finance z Fondu manželů Horových. Je to zvláštní situace, fond tím zaniká a mě napadlo, že by bylo skvělé popovídat si o paní Horové, jejím manželovi a jejich fondu u nás. Fond je totiž pro naši nadaci výjimečný hned z několika důvodů.

Jak to vlastně celé začalo?

S manželi Horovými nás dala dohromady jedna mladá právní koncipientka, která někdy v roce 2006 zavolala do Nadace Via. Říkala, dobrý den, já jsem slyšela, že v nadaci umíte pro dárce založit dárcovský fond. Ptám se proto, že jsem se setkala s manželským párem, tenkrát jim bylo asi 83 let, a oni by hrozně rádi rozdali část svých životních úspor, rozmlouvám jim, aby si zakládali vlastní nadaci. S paní Horovou a jejím mužem jsme se začali setkávat a nad borščem, golubci a becherovkou jsme domluvili vznik Fondu manželů Horových na pomoc dětem na Podkarpatské Rusi. Fond byl založen jako „sinking fond“ – manželé Horovi do něj jednorázově vložili 300 000 korun a my jsme začali zhruba padesátitisícovými granty podporovat iniciativy, které pomáhaly dětem a mladým  lidem z Podkarpatské Rusi. Snem paní Horové bylo, aby se dětem z chudých karpatských rodin zvyšovaly životní šance, aby měly přístup ke vzdělání a mohly se vymanit z chudoby.

Paní Horová z Podkarpatské Rusi pocházela. Do kolika let tam žila?

Do sedmnácti let. Paní Horová se narodila v roce 1920 a jmenovala se Myšanič. Jednoho nedělního rána v roce 1937, jen co její rodiče odešli na mši, se oblékla do svého kroje a s pětikorunou v kapse se vydala vlakem do Prahy. Tam vystoupila, sedla si před nádražím na obrubník a usedavě se rozplakala. Naštěstí šel kolem někdo, kdo poznal podkarpatský kroj, a tak tu mladou nešťastnou dívku zavedl do jednoho pražského podkarpatského spolku, kde se o ni postarali.

Proč utekla?

Otec se ji rozhodl provdat za čtyřicetiletého sedláka. Mladá Marie Myšanič mu řekla, že se za takhle starého chlapa vdávat nebude, a když si to rodiče nedali rozmluvit, odešla. V Praze se první roky živila jako kuchařka a posluhovačka v domácnostech. A když našetřila pár korun, vyrážela ráda do jedné pražské kavárny – tuším, že do Platýze. Hned si jí všiml tamní číšník, a protože se mu líbila na první pohled, začal se jí dvořit. Tou dobou ale měla Marie Myšanič v Praze známost s ukrajinským inženýrem, a tak číšník neuspěl. V roce 1944 gestapo tuhle její lásku zatklo a odvezlo na Pečkárnu. A odtamtud se už nikdy nevrátil. Ukrajinský inženýr zmizel ze života Marie Myšanič ze dne na den. V roce 1945 začala sovětská tajná policie, říkalo se jí SMĚRŠ, hledat v Praze všechny lidi z Podkarpatí a říkala jim, že je odvezou domů. Marie ale už dobře věděla, že je to lež a lístek do gulagu. A tak odešla do Platýzu a tam se znovu rozplakala. A když se jí číšník, co se jí celou válku dvořil, zeptal, co se děje, tak se mu svěřila a číšník – pan Hora – jednal okamžitě. Odvezl Marii ke své mamince na Kladno a za čtrnáct dní vyřídil papíry ke svatbě. Z Marie Myšanič se stala Marie Horová a SMĚRŠ už ji nikdy nenašla. S panem Horou prožila paní Horová společných 63 let, dožili se diamantové svatby. Potkali jsme se, když jim bylo 83 let. Děti neměli, a i když žili prostý život, koupili si v šedesátých letech domek na pražské Bílé Hoře. Po osmdesátce tenhle domek prodali sousedovi s věcným břemenem – tedy s možností v domku dožít. A tou dobou začali řešit, jak co nejlépe naložit s penězi za prodej domu. Peníze, které Nadace Via díky závěti manželů Horových získala, byly právě výsledkem tohoto prodeje. Paní Horová v tom měla docela jasno: „Do hrobu si je nevezmeme a ani české, ani ukrajinské vládě je nechávat nebudeme.“ A tak si paní Horová s panem Horou začali plnit svůj sen: „Děti jsme neměli, ale víme, jak těžký život mají děti v chudých rodinách v Karpatech. Budeme pomáhat jim.“

Vracela se paní Horová do svého rodiště?

 Do svých zhruba 85 let docela pravidelně, měla tam pořád část rodiny, několik sourozenců. Byť tou dobou už většina z nich byla po smrti, paní Horová byla totiž ze všech sourozenců nejmladší. Milovníkem Podkarpatské Rusi se stal i pan Hora. Paní Horová v Praze vyšívala karpatské vzory, psala podkarpatskou poezii a její vazba na domov byla hodně silná. A často vzpomínala na krásné Karpaty: „Ty hory, ty mi tady chybí, to tady nemám.“ Zároveň chápala, jak těžký život tam v horských oblastech je. I proto jsme z Fondu manželů Horových pomohli financovat nákup mikrobusu, díky kterému se děti z horských odlehlých vesnic mohly dostávat do školy. Pamatuji si, jak paní Horová říkala: „Vždyť oni nemají jinou možnost se do tý školy dostat – a když do školy nebudou chodit, tak v životě nemají šanci.“

Co považovala za svůj domov? Rozhodně Československo. A Karpaty. Proto nám také přímo do statutu svého Fondu napsala, v jaké konkrétní horské oblasti máme pomáhat. Tam se narodila, tam to znala a měla ráda, a proto tam chtěla také pomáhat.

Proč se rozhodla podporovat zrovna vzdělávání?

Věděla, že v Podkarpatské Rusi jsou těžké podmínky a že ten, kdo nemá přístup ke vzdělání, má omezené šance. Chtěla přispět k tomu, aby co největší počet dětí měl zvýšenou šanci v životě uspět a vzdělání viděla jako klíč. Dokonce takovým docela drsným způsobem odmítala pomáhat třeba dětem s různými postiženími v dětských domovech. Paní Horová říkala: „Mně je jich hrozně líto, já s nimi soucítím, ale to omezené množství peněz chci investovat do rozvoje zdravých dětí, které před sebou mají možnost vzdělávat se a prožít plodný život. Díky vzdělání budou moci vydělat peníze a třeba zase pomáhat dál.“ Měla úplně jasno, že chce investovat do vzdělávání zdravých dětí.

Fond za dobu své existence od roku 2006 do roku 2016 rozdělil 1,6 milionu korun. Jak velkou část tvořila závěť paní Horové?

1,2 miliony korun. Takže skoro dvě třetiny.

Dar plynul z rozhodnutí obou manželů?

Ano. My jsme o existenci závěti nevěděli až do smrti paní Horové, ona nám to nikdy otevřeně neřekla. Z některých náznaků bylo patrné, že o této možnosti nejspíš uvažuje, ale rozhodně to nebyla otevřená věc, o které bychom si povídali. Během prvních dvou let existence Fondu se oba manželé aktivně podíleli na rozhodování o tom, jaký projekt podpoříme. Paní Horová byla členkou hodnotící komise a vždycky si velmi pečlivě četla došlé grantové žádosti. V roce 2008 zemřel pan Hora, paní Horové bylo tenkrát 88 let. Zůstala sama a najednou bylo vidět – v dobrém slova smyslu –, že je jí vlastně jedno, komu a jak přesně dáváme granty. Nechala si je vysvětlit, ale už tomu nevěnovala takovou pozornost. Většinu času si chtěla povídat o praktických věcech, jak zařídit něco u plynárny, jak zaplatit složenky, co odvoz popelnic, všechny tyhle věci totiž vždycky vyřizoval pan Hora a ona na to najednou byla sama. A já si uvědomil, že za paní Horovou už nechodím za Nadaci Via, ale spíš sám za sebe. Ale vždycky jsem se snažil říct: „Paní Horová, teď jsme díky Vaší štědrosti pomohli těmhle dětem…“ a přinesl jsem fotografie z podpořených projektů. Ale bylo vidět, že už si chce povídat o něčem jiném a že promýšlí, co bude, až odejde. Vyvrcholilo to přibližně půl roku před tím, než v roce 2011 zemřela. Seděli jsme u paní Horové doma, povídali jsme si a ona se najednou zatvářila velmi vážně: „Pane Bárto, ještě mám jednu starost.“ A já už tušil, o co jde. Pokračovala: „Já nevím, kdo mě pohřbí.“ A protože jsem ji znal, tak říkám: „Asi to máte nějak vymyšlené, že?“ A ona se úplně rozzářila, vyběhla od stolu k sekretáři, kde měla krabici od cukru a říká: „Mám! Tady jsou nadepsané obálky na parte, tady, co bych na parte chtěla mít. Tady máte kontakt na pravoslavného kněze a tady je 40 tisíc na pohřeb. Takže já vám to tady teďka dám a vy se o to postaráte.“ Tak jsme si na to podali ruku a já slíbil, že se postarám. A odešel domů s krabicí od cukru a úkolem, o který mě ještě nikdy nikdo nepožádal. A je pravda, že ani v téhle situaci paní Horová o své závěti nic neřekla. Když za necelý rok zemřela, zavolal nám majitel domku po paní Horové: „To vás asi bude zajímat, našli jsme tady závěť a Nadace Via je tam vepsaná jako ten, kdo dědí.“ Z té závěti bylo zřejmé, že ji psali společně ještě za života pana Hory. Stálo v ní, že podle toho, který z manželů zemře první, tak dědí manžel nebo manželka. A dále, že po smrti druhého z nich půjde majetek do Nadace Via. Zajímavé je, že tam nebylo napsáno „do Fondu manželů Horových při Nadaci Via“, ale jenom do „Nadace Via“. My jsme si po poradě ve správní radě ale řekli, že respektujeme zcela zjevný záměr paní Horové a i nadále jsme penězi pomáhali dětem na Podkarpatské Rusi.

Mimochodem, paní Horová zemřela doma?

V nemocnici. Jednou v noci upadla, to už jí bylo 91 let, a zlomila si kotník. Sice jí nohu operovali, ale po operaci měla v noze zánět, pak i zápal plic. Tou dobou už měla jen pár kamarádek a kamaráda ještě staršího než ona a ti už do nemocnice chodit nemohli. A já jsem si uvědomil, že lidi z Nadace Via, se kterými se posledních osm let svého života potkávala, byli nakonec ti, kteří jí zbyli. Za paní Horovou jsme chodili pravidelně a kolegyně Táňa Hlavatá u ní byla, když naposledy vydechla.

Jaké jsou tvoje vzpomínky na paní Horovou?

Byla to velmi přímá ženská. U ní bylo všechno postavené na důvěře. Prožila několik režimů, kdy byla důvěra totálně pošlapaná. Nacismus, komunismus. Takže pro ni důvěra a „slovo, které platí“ byly strašně moc. A já si pamatuji, když jsme podepisovali první darovací smlouvu na 300 000 Kč, tak jsem poděkoval a ona na to: „Papír snese všechno. Teď si tady podáme ruku a vy mi slíbíte, že to, co jsme si řekli a podepsali, je pravda a že to tak bude.“ Tak jsme si podali ruku a já jsem úplně fyzicky cítil ten závazek. V tu chvíli člověk ví, že to nejsou žádné „kecy“, že to není podepsaný papír, ale že téhle paní něco opravdu slibuji. Že to, co jsme si řekli, budeme opravdu dělat a bude na nás spolehnutí.

Manželé Marie a Václav Horovi obdrželi roku 2006 u příležitosti Cen Via Bona čestné uznání správní rady Nadace Via za filantropický počin. Z jejich dárcovského fondu bylo podpořeno 28 projektů v celkové hodnotě 1 690 400 Kč. Nadace Via od roku 2015 otevírá speciální kategorii Ceny Via Bona, věnovanou právě závětím. Kategorie se jmenuje „Závěť pomáhá“ jako stejnojmenná informační kampaň koalice Za snadné dárcovství. Spolupracujeme tak na šíření osvěty v tématu darování ze závěti.

Rozhovor vyšel v zimním čísle časopisu Umění darovat.