Slunečné srpnové odpoledne, 1935. Lidé na vyhlídkové terase vily Fiala posedávají u hrnku horké čokolády. Na polích okolo města vykvetl milion růžových květů. Do Blatné přijíždí rychlík z Prahy, který dráhy vypravily jen pro dnešní zvláštní příležitost. Desítky tisíc lidí sem, do malebného jihočeského městečka, přijely obdivovat Máňu Böhmovou, Popelku a Lídu Baarovou.

O více než 80 let později přijíždí po zrezivělé trati lokálka z Březnice, která nemá průvodčího, protože ten už tady není potřeba. Na tichém nádraží vystupuje jen pár lidí, beze slov, tváře zabalené do šál. Letos v lednu je opravdová zima. V Blatné sněží a mrazivý vzduch se skoro nehýbe.

Na zdi vily Fiala je načmáraný nápis Vstup zakázán, přes okna někdo nabouchal prkna. Dveře zdobí modrožluté květiny, ale barva se drolí. Okenice ve vyhlídkové věži jsou otevřené dokořán a dovnitř občas proletí vločka sněhu.

Pavla Váňová Černochová před pár měsíci zahlédla na úřední desce, že zchátralou vilu z počátku dvacátého století chce město prodat. Nedalo jí to. Má v sobě kverulantskou krev po otci. Věděla, že město plánuje okolo vily vytvořit lesopark. Tak proč by se jí mělo zbavovat, když ji nový majitel nejspíš hned zbourá? Vždyť by tu mohlo být výletní místo, malá cukrárna jako kdysi, kam by místní i turisti rádi zašli.

Začala se ptát, jestli by věci nešly změnit, jenže vzduch bývá v Blatné občas mrazivě nehybný. Ne snad, že by někomu dům vadil. Nepřekáží. Většina vlastně nemá nic proti. Pavla, profesí učitelka na střední škole, není žádná výstřední bláznivka, která by v okolí vzbuzovala nedůvěru a strach. Nebojuje s agresivním developerem ani zkorumpovanými politiky, ale pouze s pocity, že některé domy, věci a činy jsou zbytečné.

Nejdřív se s manželem pustili do přesvědčování lidí okolo sebe: Možná by nebylo tak těžké vilu zachránit, když nás bude víc… „A lidi skutečně začali nabízet pomocnou ruku. Nejsou nás desítky, ale každou chvíli se přidá někdo další,“ říká. Uspořádali prohlídku vily pro veřejnost. V mrazu přišlo 80 lidí a začali vzpomínat, jak se sem kdysi chodívalo a jak se rádi dívali z terasy na město.

Možná by nakonec nedalo tolik práce vilu opravit, možná bychom mohli udělat spoustu věcí svépomocí. A co víc, okolo by mohla rozkvést zahrada růží!

Blatná je totiž město růží. Za první republiky tu na okolních polích se táhly jedny z největších květinových plantáží v Evropě a každý rok tu vykvetlo přes milion růžových květů. Blatnou proslavil podnikatel Jan Böhm, který vyšlechtil na 70 druhů růží, a nakupovat a obdivovat je sem v létě jezdili lidé z celé republiky. Květ Popelky byl růžový, Lída Baarová bílá s lososovým nádechem. Obchodníků a návštěvníků výstav rok od roku přibývalo, v roce 1935 jich v jeden víkend přijelo na 30 tisíc. Jenže přišla válka, pak převrat, pak znárodnění. Město odkvetlo, a lidé na růže pomalu zapomněli.

Dnes se v Blatné nežije zle. Je to takové to hezké české maloměsto, kde funguje spousta obchůdků a kaváren, místo, kde se sousedky se psem potkají u patníku a vypráví si o dětech. V posledních letech se tu řada věcí zlepšila a přibývá lidí, kteří se snaží město rozhýbat. Ani sehnat práci tu není zas takový problém. V jedné z fabrik vyrábějí dveře do aut, v další koberce do koupelen, žehlicí prkna a sušáky na prádlo. Tohle nejsou Sudety, kde lidé hledají ztracené vazby a příběhy, tady po generace vládne klid.

Uprostřed města stojí zámek, kam na jaře začnou jezdit stovky turistů, a Pavla chce přesvědčit politiky, že právě vila Fiala by mohla být druhým turistickým cílem města. Možná to bude trvat deset, patnáct let, ale věří, že v zahradách pod vilou i v celém městě zase rozkvetou květy Máňi Böhmové, Popelky a Lídy Baarové. I do Blatné jednou zavane vítr a přijde jaro.

 

Projekt záchrany vily Fiala (takzvané Krčkovny) jsme podpořili grantem 27 691 Kč v programu Rychlé granty. Peníze půjdou například na propagaci a odborné posudky, které by měly pomoci záchraně vily.

 

[viacafe]