Gábi je Filantropická Emilka. Co to znamená? Že běžela pražský půlmaraton za Nadaci Via – a pro nadaci získávala peníze od svých kamarádů, aby ji k běhu namotivovali.

A ještě jedna „drobnost“ – Gábi totiž odběhla celý závod se svým kardiostimulátorem…

Kdy a proč ses rozhodla běžet za Nadaci Via?

Rozhodla jsem se v momentě, když jsem dostala nabídku mailem od mé nadřízené, že se hledá někdo na charitativní běh. To byl takový prvotní impuls, a jak je mým zvykem, okamžitě jsem potvrdila účast. Nicméně, když jsem si zjistila víc o Nadaci Via, tak mě to hned oslovilo. Myslím si, že je správné, že se někdo věnuje projektům, které se zaobírají “běžnými” problémy soužití v naší společnosti.

Zaujal mě například projekt, který se zabývá hracími automaty, protože si myslím, že je to stále velký problém. Těch zajímavých projektů je spousta, a to je právě to skvělé, že Nadace Via pomáhá na více frontách. A navíc, všichni z Nadace Via, které jsem potkala, jsou sympatičtí lidi, kteří jsou zapálení do toho, co dělají. Zkrátka, všichni jsou má “krevní skupina”.

Proč půlka, proč ne rovnou maraton?

Tak to je fakt vtipná otázka… Za prvé, já se domnívala, že to bude 10km (to jsou běhy, které jsem si v minulosti běhala), a půlmaraton byl už pro mne i tak velká výzva. Pravdou je, že jsem si vždycky přála celý maraton uběhnout do mých 40 narozenin. To už asi nezvládnu, ale možná, pokud to půjde dobře, bych mohla zkusit příští rok. Nicméně, ještě před 5 týdny jsem si nedovedla představit, že bych půlmaraton mohla zvládnout. A jsem moc ráda, že se to nakonec povedlo.

Kdy jsi začala běhat?

První běhání jsem začala zkoušet okolo 35 roku, kdy jsem se rozhodla, že zatočím se svou obezitou II stupně. Nebyl to hned běh, zpočátku jen chůze na páse, pak jsem postupně přešla k „indiánskému běhu“, chůze, 3 min. běh, pak zase chůze. Postupně jsem začínala poměr běh a chůze otáčet ve prospěch běhu. Po necelém roce jsem si právě zaběhla první 10km závod. A dopadlo to dobře :o).

Jaké to je stát se Emilkou a žádat o podporu své kamarády, kolegy a rodinu?

Stát se Emilkou je naprosto úžasná záležitost. Je pravda, že jsem z toho měla velký strach, nejsem ten typ, který by snadno někoho žádal o pomoc. Nicméně po spuštění mého profilu jsem byla překvapená, kolik přátel, kolegů a známých mne podpořilo. V rámci rodiny to beru tak nějak automaticky :o). Hlavně mí kolegové z práce a moji přátelé mě překvapili. Já jsem si dokonce dávala jen nízký limit 3000 Kč, a poměrně rychle jsem měla na účtu dvojnásobek, což je skvělé, a patří tím můj velký dík všem mým dárcům.

Spousta přátel mě podporovalo i psychicky, když už jsem byla úplně grogy (trénink jsem brala opravdu poctivě – min. 40km týdně) Také je na tom úžasné to, že je to spojeno se sportovní akcí (zkrátka jste věděli, jak na mě :o), a běhat pro neziskovku je úplně něco jiného – máte tu správnou motivaci. Hodně se mi to zalíbilo, hodně to pomáhalo při tréninku, a samozřejmě i na samotném půlmaratonu. Já to vlastně nemohla vzdát už jenom proto, že ostatní lidé mi věřili, že to dám. A příští rok, možná ještě v rámci mých 40 let, bych chtěla zkusit celý maraton – uvidíme.

Jak se ti běželo s „dobitými baterkami“?

Ano, s “dobitými baterkami” se mi běželo bezvadně (má sestra mi tvrdí, že vlastně tak trošku podvádím, když mám ještě záložní pohon) , musím svůj kardiostimulátor pochválit, že se mnou všechny ty moje sportovní akce vydrží… Je to v pořadí už můj třetí “budíček” a musím říci, že je zatím nejvýkonnější.

Přiznám se, že právě z toho půlmaratonu jsem měla takový respekt, že jsem měla dost často pochybnosti, jestli to není z mé strany bláznoství a zdravotní hazard. Například, 2 dny před závodem jsem se pokoušela doběhnout tramvaj, a jaksi se mi to nepovedlo – to opravdu nebyl dobrý pocit, říkala jsem si: “ a to chceš Pelclová běžet půlmaraton?!!!??”. Ale asi to bylo tím, že tramvaj jsem nedobíhala pro dobrou věc, že.

Ne, musím říci, že i člověk jako já, který má zdravotně leccos za sebou, tak se nemusí zříkat radosti z pohybu. A co se týká běhání, jsem si jistá, že na základní škole, před 30 lety, bych určitě neuběhla ani 5 km – pamatuji si, jaké bylo běžet jen 1,5km – hrůza. Závěrem bych chtěla dodat, že každý člověk, který má nějaké zdravotní problémy, tak si vždy může najít nějakou vhodnou pohybovou aktivitu – určitě to člověku dodá sílu překonávat nejen fyzické problémy, ale i ty psychické.

Před lety jsem měla tendence se vymlouvat na svůj zdravotní stav, že už nemůžu být tak aktivní jako dřív, že jsem tlustá z prášků apod. Samozřejmě to byly jen výmluvy, lhala jsem sama sobě. Jakmile jsem si to přiznala, tak jsem se do toho pustila, a dneska už mám zase své sportovní sny, tak jako jsem je mívala v dobách dětství, kdy jsem dělala moji milovanou sportovní gymnastiku. A ano – můj sen je ten celý maraton – a pochopitelně pro Nadaci Via.