Osidlování Sudet, vzpomínky na bály i ruské tanky. V malé obci Oldřichov v Hájích na Liberecku vytvořili online kroniku, na které se podílela celé ves. Pamětníci vyhrabávali zaprášené fotky, za které by se nemuseli stydět ani ti nejlepší fotoreportéři. A začali vyprávět dojemné příběhy, na které už skoro všichni zapomněli. 

Nešlo jen o kroniku samotnou. Lidé se potkávali, mladí s pamětníky, aby společně hledali příběhy minulosti. Starousedlíci se začali setkávat s lidmi, kteří se teprve nedávno přistěhovali. Díky sbírání pamětí vznikly nové vztahy mezi lidmi.

Začtěte se do vzpomínek, které nejsou jen kronikou jedné obyčejné vsi, ale hlavně nostalgickou vzpomínkou na zašlé časy.

Už je to dávno…

„V padesátých letech to byla taková klidná ves, protože autobusy sem nejezdily, jezdil pouze vlak. A lidi se sžívali, protože tu byli vlastně z celé republiky, těch původních bylo maličko, těch rodin, které přečkaly válku.“

Dětství…

„Jako kluci jsme bydleli v kovárně. Dělali jsme různé lumpárny. Třeba si pamatuji, jak jsme chodili pro karbid k tunelu a dělali jsme si karbidové lampičky. U Víti, tam co je přepouštěcí mostek, jsme si zalezli a že si uděláme lampičku. Dali jsme do plechovky karbid, nakapali, zašpuntovali víčkem a nechali jenom malou dírku. Ono to krásně hořelo, ale najednou šlehl dovnitř plamen a bác! To byla bomba, na to nezapomenu.“

Baba Ráčková…

„Baba Ráčková, to byla baba minža, co vydržela úplně všecko. Sekala trávu u výboru, pak to tahala na zádech nahoru. Za války prý jezdila na lodi, snad jako důstojnice. A pálila kořalku ze všeho, co rostlo. Vždycky se opila v hospodě a jak tahala konve s pomejemi, tak tady u Ouhorů je šípkový keř u cesty a tam se věčně válela s těmi konvemi. Na ni platilo, když se vzpomnělo na dědu Vika, se kterým žila. To ji chytla lítost a šla domů. Hajný Vik byl chlap jak hrom, vousatý, chodil s jezevčíkem. Fotili ho jako Krakonoše na pohlednice. Něco s ním i natáčeli. Choval káňata, lišky a tak.“

Bejvávalo…

„Říkám, zábavy tady byly pohádkové, to byly plesy! Ženské šly opravdu ustrojené, krásné dlouhé šaty, róby… A vůbec šli lidi víc dohromady, ne že každý seděl u stolu, všichni byli pohromadě. Jeden začal zpívat, další se přidali. Dechovka, žádné ty jejich. Na brigády chodili taky skoro všichni: ženské uklízely školky, klestí, chlapi zase dělali něco jiného. Všechna práce se rozdělila, udělalo se to a pak se šlo domů. Nikdo neřekl, že na to kašle, Kolínský šel shora, Šištík vzal lopatu, jeden za druhým a už jsme šli.“

Na olympiádu…

„Byli tu dobří sáňkaři. Na velký skok se jezdilo od Ouhorové a skákalo se za Pepíka Svobodu. Jeli loukou přímo dolů, to byl šupec jak sviňa a přeskakovali tu silnici. Jak bydlí Ščerbákovi, poslední barák pod lesem, pak jak bydlí Hatrikovi, teď je to tam zarostlé křovím. Brzdilo se dole na louce. Hodinu se šlo nahoru pěšky.“ František Halíř se dostal až na olympijské hry do Grenoblu.

Tanky…

„Paní Samohrdová sloužila v noci v tom osmašedesátém a zrovna jel nákladní vlak od Zawidova na Liberec. Měla zavřené závory, jenže přijeli s těmi kolopásy a tanky. Všechno se to valilo a najednou stáli před těmi závorami. A ona, že nemůže zvednout závory, že jede nákladní vlak. Oni s těmi samopaly: Jestli, bábo, neotevřeš závory, tak tě zastřelíme! Tak šla a závory otevřela. Pamatuji si strašný hluk, jak se slétaly vrtulníky a jezdila armáda, to byla taková noc. Jenom kvůli tomu kraválu si pamatuji, že jsem nespal a najednou přišla máma, že nás přepadli.“

 

Celou kroniku si můžete pročíst zde . Projekt jsme podpořili v rámci programu Regionální fond rozvoje Poštovní spořitelny: souSedíme si. Z peněz vznikla mimo jiné i tištěná publikace.

Pokud chcete podpořit projekty jako tento, můžete se stát dárcem Nadace Via. Darovat můžete jednoduše on-line, ihned. Děkujeme.

Přečtěte si na ViaBlogu další příběhy lidí, kteří mění své okolí k lepšímu:

– Unikátní věž ožívá. Lidé si ji opravují sami

– Co se stane, když lidé na vsi vezmou věci do svých rukou

– Deset příběhů, které ukazují, jak pomáhá Nadace Via